Beze cti - kapitola 22

Byla to velká kruhová místnost s vysokou klenbou. Podél zdi stály postavy, jimž tváře zakrývaly kápě. Uprostřed stál kamenný oltář, před kterým hořel oheň. Muž v rudém hávu do něho vhodil hrst bylin a plameny se rozzářily jasným světlem. Tmavé postavy začaly zpívat. Byl to nápěv beze slov. Tichý, pomalý a … hrozivý. Dva muži přivlekli plavovlasou dívku. Měla spoutané ruce za zády a ve tváři výraz naprosté hrůzy. Vzpouzela se, co jí síly stačily, ale bylo to marné. Položili ji tváří dolů na kamennou desku. Muž v černém k ní přistoupil, levou ruku ji uchopil za vlasy a zvrátil hlavu dozadu. „Ne …“ vykřikla zoufale, ale on se jen zasmál. „Vzývejte našeho pána!“ vyzval své stoupence a prořízl jí hrdlo. Rudá krev stékala po oltáři a pozvolna kanula na podlahu …
Probudila jsem se celá zbrocená potem a srdce mi bilo jako splašené. Asi jsem křičela, protože ve dveřích stál Randal s dýkou v ruce a za ním jsem zahlédla Tima. „Co se děje?!“ Randal zněl ustaraně a očima těkal po mém pokoji, jako by někoho hledal. „Jsi tu sama?!“ otázal se mě ostře a já se zmohla jen na chabé přikývnutí. „Ovšemže je sama! Myslíš si snad, že jsem se k ní potajmu vplížil, abych si s ní trochu užil?“ Amadeus zněl posměšně a já cítila, jak rudnu. Bezděky jsem si přitáhla přikrývku až k bradě. Najednou jsem si připadala nemírně trapně. „Omlouvám se!“ hlesla jsem. „Jen jsem měla zlý sen!“ dodala jsem zahanbeně. „Ano?“ Amadeus se prodral dovnitř a pátravě si mě prohlížel. „A copak jsi viděla, děvče?“ zeptal se téměř laskavě, ale napětí z něho přímo sálalo. „Noo …“ začala jsem nejistě. Rozhodně jsem se mu nehodlala svěřovat s tím, co se mi zdálo. „Jen takové hlouposti!“ Už jsem se sebrala natolik, abych byla schopná se na něho usmát. Jenže on na to nenaletěl. „Nelži mi, děvče!“ okřikl mě rázně. Neušlo mi, jak s Randal zamračil. Myslela jsem, že se mě před ním zastane, a ulevilo se mi. „Tak mluv, Magdaleno!“ vyzval mě nekompromisně a moje naděje vzaly za své. Polkla jsem. Moc se mi do toho nechtělo, ale neměla jsem na výběr. „Nějakou místnost … Byly tam postavy … a nějaké děvče … zabil ji ..“ soukala jsem ze sebe s očima upřenýma k podlaze. Bála jsem se, že si o mně budou myslet, že jsem jen bláznová holka. „Nechtěla jsem vás vzbudit …“ zašeptala jsem omluvně, ale neodvažovala jsem se na ně pohlédnout. Ticho, které nakonec prolomil Amadeus, bylo nesnesitelné.
„Takže jsem se nemýlil! Začíná to!“ pronesl unaveně. Vzhlédla jsem k němu a na jazyku mě pálila otázka, co vlastně začíná, ale něco mi říkalo, že bude moudřejší mlčet. „Třeba se mýlíš!“ namítl Randal, ale jeho hlas postrádal svoji obvyklou říznost. Amadeus potřásl hlavou. „Kdepak, válečníku! Jen se na ni podívej!“ ukázal na mě a já svraštila obočí. Copak jsem nějaká věc, aby se o mně mluvilo, jako bych tam ani nebyla?! Už už jsem otevírala ústa, abych jim řekla, co se mi nelíbí, ale Amadeus se znovu obrátil ke mně. „Kdo ji zabil? Muž v černém hábitu?“ Zaraženě jsem přikývla. „Věděl o tobě?“ optal se mě naléhavě. Jen jsem zamrkala. „Cože?“ vytřeštila jsem na něj oči. „Ten v tom černém, viděl tě?“ naléhal na mě. „Vždyť to byl jen sen, ne?“ namítla jsem. „Jen sen?“ Amadeus se zasmál a něčím mi připomněl toho muže z mého snu. „To nebyl sen, holka! Bylo to vidění! To, co jsi viděla, se doopravdy stalo! A tys tomu přihlížela jako nezvaný host!“ oznámil mi pragmaticky. „Můžou ji najít?“ vložil se do toho Randal rázně. Amadeus se na něho podíval a bezmocně pokrčil rameny. „Netuším, Randale! Jestli si jí všiml, tak to nemůžu vyloučit!“ Randal se chtěl ještě na něco zeptat, ale Amadeus ho předešel. „Nevíme, jestli si jí všiml! Podívej, tohle je dost ošemetné i pro zkušenou …“ odmlčel se a významně na něho mrkl. „ … natož, pro někoho jako je ona! Vždyť ona ani neví, co je vlastně zač! Všechno to mohla být náhoda, ale …“ zmlkl a Randal chápavě pokýval. „Nebo o ní vědí a tohle sehráli jen proto, aby zjistili, kde je! A pak ji našli a …“ I on ztichl a jen se na mě díval.
„O čem to tu mluvíte?“ zeptala jsem se a nebyla jsem si jistá, že chci znát odpověď. „To je prosté, děvče!“ Amadeus se na mě upřeně zadíval. „Jsi čarodějka, holka! A jestli se nemýlím, což se nestává tak často, vlastně se to nestalo už pár století, tak jednoho dne budeš i hodně mocná! Tedy jestli se naučíš používat své schopnosti a jestli se toho dne dožiješ!“