Beze cti - kapitola 21

» autorka: erestor
„A kam jela?“ zeptala jsem se vyjeveně Randala, který mi se šarmem sobě vlastním sdělil, že ode dneška tu vařím já. „Do toho ti nic není!“ odbyl mě dost chladně. Zamračila jsem se. Nejraději bych mu odsekla, ať si tedy najde něco k jídlu sám, ale přece jen jsem si to netroufla. Respekt, který ve mně vzbudil při našem prvním setkání, ve mně stále vězel. A to dost hluboko. „Nebuď na ni zlej, Dale!“ zabručel Timo, který nás pozoroval z podesty. Randal po něm šlehl pohledem, ale Timo si z něj nic nedělal. „Neboj, brzo se vrátí, uvidíš!“ povzbudivě na mě mrkl. Trochu jsem se na něj pousmála, ale vzápětí jsem si uvědomila, že ani on mi neřekl nic bližšího. „Ale …“ otevřela jsem pusu, jenže už se nebylo koho ptát. Pánové prostě zmizeli jako pára nad hrncem a nechali mě samotnou uprostřed kuchyně. Měla jsem toho dost! Nikdy jsem neměla ráda tajnosti. Povzdechla jsem si a pozorněji se rozhlédla kolem. Jistě, mohla jsem odmítnout, ale to jsem nechtěla. Udělali pro mě hodně a tohle byl způsob, jak jim to aspoň trochu oplatit. I když se mi nelíbilo, jak mi moje nové povinnosti Randal oznámil. Jako bych byla jeho osobní služka!
Začala jsem tedy zkoumat obsah všech skříněk, truhel, poliček a pytlíčků … Páni, jen jsem zírala, co tu všechno Arnika má! Něco jsem znala, jako třeba sůl pepř, kmín, ale o něčem jsem ani neměla tušení, co to vlastně je. Třeba ten žlutý prášek … Byla jsem tak zabraná do práce, že jsem si nevšimla Amadeova příchodu. „Hledáš něco, děvče?“ Trhla jsem sebou a prudce jsem se otočila po hlase. Stál mezi dveřmi a pozorně mě sledoval. „Nehledám! Arnika odjela, takže tu teď hospodařím já!“ Polohlasně se zasmál. „Tak takhle to tedy je!“ tvářil se pobaveně. „A jakpak se ti to zamlouvá?“ Pokrčila jsem rameny. „Ještě nevím!“ přiznala jsem po pravdě. „Jenom jsem pomáhala, tak jsem zvědavá, jak to zvládnu sama!“ dodala jsem spíše pro sebe. „Ono to půjde, neboj!“ pousmál se na mě a pohodlně se usadil za stůl. „Nemáte něco na práci?“ riskla jsem otázku, protože mě jeho přítomnost znervózňovala. „Nemám. Oni si vystačí sami a já bych si s tebou navíc chtěl trochu popovídat!“ To mě zarazilo. O čem asi? Pohodila jsem hlavou. „Ale já mám hodně práce, víte?“ Ani jsem si moc nevymýšlela. Jestli mám pro ně uvařit, tak mám o zábavu na dopoledne postaráno. „Nebudu ti překážet! Slibuji!“ ujistil mě a já si pomyslela, že právě tohle mi chybělo ke štěstí. Otočila jsem se k němu zády a začala harašit hrnci. A v duchu se snažila přijít, co vlastně připravím. Něco s bramborami! Jasně, ty zvládnu! A co k tomu? To je snadné! Maso! Otázkou však zůstávalo jaké? Co třeba pečené kuře? Ano, to by šlo! A bude to! Lehké a jednoduché! Popadla jsem velkou mísu a vydala se do sklepa pro brambory. Cestou přes dvůr jsem si všimla Randala, jak s Timem kovali koně. Co kdybych to znova zkusila a optala se, kam zmizela Arnika? Okamžitě jsem ten nápad zavrhla. Pochybovala jsem, že by mi Randal vůbec odpověděl a Timo také nevypadal moc sdílně. Raději jsem si pospíšila, nabrala jsem si brambory a ve spížce jsem našla vykuchané kuře. Zdálo se, že Arnika plánovala podobné jídlo jako já! To mi zvedlo jak náladu, tak i sebevědomí! A navíc, jsem nemusela žádné to nebožátko zabíjet, což mě nemálo potěšilo. Samozřejmě, že bych o to požádala Tima, ale stejně bych měla výčitky. Vrátila jsem se dovnitř a pustila se do toho.
„Odkud vlastně jsi?“ Úplně jsem na Amadea zapomněla! „Zdaleka!“ Rozhodla jsem se využít Randalovu školu. Mluvit, ale neříct nic podstatného. „A co rodina, máš?“ Amadeus se nenechal odradit. „Ne!“ odsekla jsem studeně. Hodně mi to připomínalo styl hovoru, který se mnou vždy vedla matka představená po nějakém mém provinění. Otázka, odpověď, otázka, odpověď … a tak pořád dokola. Ona se snažila něco zjistit a já se vytáčela, jak jen jsem mohla. Hodila jsem do hrnce poslední bramboru a dala je vařit. Amadeus se zachmuřil. „Holka, učíš se rychle, ale ne dost rychle! Jak ti mám pomoci, když nemáš zájem?“ pronesl znenadání a já na něj překvapeně vytřeštila oči. „Cože? Proč si myslíte, že nějakou pomoc potřebuju?!“ Pronikavě se mi zahleděl do očí. „Teď ještě ne, ale zanedlouho nejspíš budeš! Copak ty opravdu nic netušíš?“ Najednou jsem si připadala jako naprostý hlupák. Bezděky jsem potřásla hlavou. „Ne …“ špitla jsem zaraženě.
Tipů: 6
» 29.03.12
» komentářů: 0
» čteno: 610(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Beze cti


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Beze cti - kapitola 20 | Následující: Beze cti - kapitola 22

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.