Beze cti - kapitola 20

Zastavil jsem se mezi dveřma a zadíval se na spící dívku. Ležela na boku a spokojeně oddechovala. Bezděky jsem se pousmál. Byla tak mladá a vypadala tak nevinně! Potřásl jsem hlavou. Amadeus se mýlil! Musel! Přece nemohla být to, co říkal! Jenže, co když měl pravdu? Zamračil jsem se. Sakra! K čertu s tím vším! Tichounce jsem zavřel dveře a šel k sobě do pokoje. U stolu tam seděli Daniel a Timo. „Spí?“ tázavě na mě pohlédli. „Jo, jako když ji do vody hodí!“ usedl jsem naproti nim. „Věříš mu?“ zeptal se mě Timo bez obalu. Pokrčil jsem rameny. „Nevím!“ přiznal jsem pravdu. „Co vy?“ oplatil jsem jim dotazem. „Stejně jako ty!“ Daniel se trochu usmál. „Co se takhle zeptat toho strejčka? Nebo i matky představené?“ ozvala se Arnika, která se nečekaně objevila v mé ložnici. „Jo, to by šlo!“ chytil se toho hned Timo. „Zajedu tam a …“ To se mi pranic nelíbilo. Timo na tohle nebyl ten pravej. „Pojedu já!“ pronesl jsem rezolutně. „Proč? Protože seš válečník, co?!“ Timovi se to očividně nezamlouvalo. „Ne!“ odsekl jsem. „Protože to tam už znám!“ Daniel pomalu zavrtěl hlavou. „Právě proto bys tam neměl lézt! Nebo dopadneš, jak její tatík!“ Chtěl jsem protestovat, ale pak jsem o jeho slovech uvažoval. „Máš pravdu!“ připustil jsem nakonec neochotně. „Ale Timo ne!“ ostře jsem se na něj podíval. „Proč ne?“ opakoval paličatě. „Protože kdyby tě čestnej občan spatřil, tak tě hned nechá sbalit!“ vysvětlil mu Daniel více než ochotně. „Od tebe to sedí, karbaníku!“ Timo se zřejmě rozhodl, že dneska bude hájit svůj názor. Moje instinkty mi říkaly, že se schyluje k pěkné hádce. Kluci se nehádali právě často, ale když už se do toho dali, tak to stálo za to. „Nechte toho!“ okřikla je Arnika. „Tady jde o vážnou věc, ne o vaši uraženou ješitnost!“ Okamžitě zmlkli a provinile se na ni podívali. „Tak kdo teda?“ Byli jsme zase tam, kde na začátku.
„Já!“ Arnika si založila ruce na prsou. „Proč?“ Nebyl jsem si tak docela jistý, kdo z nás se ptal. „Protože jsem ženská a tu nikdo podezírat nebude!“ Hlavou se mi mihla vzpomínka na Berenu a už jsem otevíral ústa, abych ji na to upozornil, ale pak jsem se rozhodl mlčet. Ať se mi to líbilo nebo ne, tak z nás měla největší šanci se něco dozvědět. Chlap byl vždycky podezřelej, když se někde objevil. Ženskou nikdo nepovažoval za nebezpečnou a taky se mohla vyptávat ostatních žen a nikdo se nad tím nepozastavil. Koho by taky zajímalo klevetění nějakejch bab, ne? „Samotná ale nepůjdeš!“ Daniel zněl nekompromisně. „Jdu s tebou a hotovo!“ To vůbec nebyl špatnej nápad! Daniel sice nebyl žádnej válečník, ale ani žádnej zelenáč! Dokázal se o sebe postarat a věřil jsem, že stejně tak i o Niku. Arnika to zřejmě věděla taky, protože se s ním nijak nepřela, a jen přikývla. „Vyjedem hned zítra!“ Aniž by se obtěžovala zeptat se, jestli se mu to hodí nebo ne, otočila se na podpatku a nechala nás rozjímat nad naším neradostným osudem. Ptáte se jakým? Už přece víte, že Nika se o nás starala, že jo? Prala nám, vařila … No, a tady je problém. Z Timova zasmušilého pohledu mi bylo jasné, že to ví taky. „Třeba se Magda už naučila vařit …“ prohodil s nadějí, zatímco Daniel se poťouchle usmíval. Očividně se bavil, jaká polízanici nás čeká. „Aspoň trochu … trošičku … Já nechci suchej chleba a okoralej sejra!“ zafňukal Timo ublíženě. Zachechtal jsem se a Daniel se mnou. Timo se na nás zamračil. „Jen počkej! Jsem zvědavej, jak tobě bude šmakovat, Dale!“ zašermoval mi před obličejem prstem a mě přešel smích. Ten kluk měl pravdu. Byl jsem zvyklej na ledasco, ale doma jsem si rád pochutnával na dobrém jídle. To vlastně všude, ale na cestách se mi to tak často nepoštěstilo. Jednoho to jednak nebavilo a jednak se mu to na ohni málokdy podařilo! Daniel se na nás povzbudivě zadíval. „Vono to nebude tak zlý, kluci! Uvidíte! Magda je šikovná! Hlady vás určitě pojít nenechá!“ Před očima se mi mihla vidina nedopečeného chleba a polosyrového masa. Brr! otřásl jsem se. „To určitě!“ Timo si neodpustil uštěpačnou poznámku. Ještě chvíli jsme kecali a popíjeli … Nakonec jsme se rozešli a já ze sebe rychle shodil ohoz a natáhl se na postel. Dal jsem si ruce pod hlavu a zavřel oči. Jen jsem doufal, že děláme dobře. Nemohl jsem si pomoct. Prostě jsem se o ně bál. A byl jsem si jistej, že mám důvod. To, co se stalo Bereně, mi na náladě nijak nepřidalo. A nijak se mi nezamlouvala představa, že bych to celé zase prožíval znova … Tu bolestnou prázdnotu i ty otázky, jestli jsem tomu nějak nemohl zabránit …