Beze cti - kapitola 19

Seděli jsme u stolu a večeřeli. Po očku jsem si prohlížela našeho hosta. Netušila jsem, kde k němu Randal přišel, ale neměla jsem z něho dobrý pocit. Bylo v něm něco, co jsem neuměla pojmenovat. Měla jsem z něho obavy, zároveň mě trápila až nemístná zvědavost. Několikrát jsem se přistihla, že na něj doslova zírám, avšak zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. „Takže co byste rád od nás?“ zeptal se Timo, když jsme dojedli. „Pomoc.“ odvětil mužíček klidně a založil si ruce na břiše. „To je šílený!“ prohlásil Daniel a i on odstrčil prázdný talíř. „Tohle přece nemůžeš myslet vážně, Dale?“ tázavě se zahleděl na Randala a ten jen pokrčil rameny. Arnika vstala a začala sklízet ze stolu. Zvedla jsem se, abych jí pomohla. „A co ty?“ zarazil mě náš host. Trhla jsem sebou, protože mě tím zaskočil. „Já?“ vykulila jsem na něho oči. Zmateně jsem se rozhlédla po ostatních, kteří ale vypadali stejně překvapeně jako já. „Copak ty k tomu nic neřekneš?“
„Já?“ zopakovala jsem nevěřícně svůj původní dotaz. „Jistě!“ přikývl Amadeus rázně. „Nevím, co bych měla říct …“ hlesla jsem tiše. „Ani proč se mě ptáte!“ To by mě opravdu zajímalo! Amadeus se zachmuřil. „Kolik ti je let?“ Polkla jsem. „Bude mi devatenáct!“ odpověděla jsem okamžitě. „Ach tak …“ chápavě se pousmál a já se na něho zamračila. „Nelíbí se vám to snad?“ otázala jsem se ho zostra, ale on si z toho pranic nedělal. „Kdepak, děvče! Právě naopak!“ spokojeně se culil a já z něho byla zmatená čím dál tím víc.
„O co jde?“ zasáhl Randal a já mu za to byla vděčná. „Kde jste k ní přišli, válečníku? Přivedla ji Berena, co?“ Vycítila jsem, že ta poznámka se nikomu přítomných nelíbila. „Jmenuje se Magdalena, dědku!“ pronesl Timo urážlivě a Daniel souhlasně přikývl. „A přišla se mnou!“ dodal Randal klidně. Amadeus si je se zájmem prohlížel. „To o ní doopravdy nic nevíte?!“ Jeho úžas byl přímo hmatatelný. „Co bychom o ní měli jako vědět?!“ Arnika se mi postavila po bok a výhružně si ho měřila. „Hodná holka to je, abys věděl!“ Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě jejich zastání nepotěšilo, ale zároveň jsem si připadala nesmírně trapně. „Nic proti ní!“ Amadeus zvedl dlaně ve smířlivém gestu. „Jak byste to koneckonců mohli vědět, když to neví ani ona sama, ne?“ Na okamžik jsem zavřela oči. Tohle je snad zlý sen! pomyslela jsem si. „Co ona sama neví?“ zeptal se Randal studeně a já se bezděky zachvěla. Amadeus místo odpovědi vstal, přešel ke mně a ukazovákem zchytil koženou tkaničku, na které jsem nosila amulet po matce. Kovový přívěšek se zaleskl ve světle svíček a on si ho zamyšleně. Zatajila jsem dech. Copak na něm viděl? „Odkud ho máš, Magdaleno?“ zněl přísně a připomněl mi tak sestry v klášteře. Bezděky jsem ustoupila z jeho dosahu. „Je to jediná věc, která mi zbyla po mámě!“ chtěla jsem mu odseknout, ale místo toho jsem to jen zašeptala. „A jak skončila paní matka, že jsem tak smělý? Na hranici nebo skonala přirozenou smrtí?“ Vyhrkly mi slzy. Proč je tak krutý?! Před očima se mi vybavila matka, jak leží na smrtelném loži. Trávila jsem u ní skoro všechen svůj čas. Otírala jsem jí čelo a dávala pít chladivé vody. Pak ale přišel strýc a všechno se změnilo. Nedovolil mi se o ni starat a ona brzy zemřela. Cítila jsem, jak mi krůpěje slané vody tečou po tvářích … „Tak dost!“ okřikla ho Arnika ostře. „Dávej si pozor na jazyk, dědku stará!“ Ani Daniel si nebral servítky. „Jsi tu hostem, ale to neznamená …“ Co to neznamená jsem už neslyšela, protože jsem v slzách opustila místnost.
Vyšla jsem na dvůr, kde jsem se s koleny pod bradou schovala ve stáji. Zabořila jsem obličej do dlaní a rozbrečela se jako malá holka. Proklínala jsem sebe samu za svoji zbabělost! Jak ráda bych ho poslala do háje a co jsem místo toho udělala? Utekla jsem pryč! No, utekla, bylo příliš silné slovo! Spíš jsem se vybelhala ven! pomyslela jsem si hořce. K čemu jsem vlastně dobrá? Zbabělá, nešikovná … Vzlykla jsem. Není divu, že mě Daniel jen peskoval! Tolik se mi věnoval a já přesto neudělala žádný viditelný pokrok. Karty se mi stále sypaly pod stůl a on se mnou jen ztrácel svůj čas … To není spravedlivé! A při tom jsem se tolik snažila! Ještě hodnou chvíli jsem se utápěla v sebelítosti, než se nade mnou bohové slitovali a nechali mě usnout. Zdál se mi krásný sen. Přišel za mnou Randal, vzal mě do náruče a odnesl do mého pokoje. Opatrně mě položil na postel a pečlivě přikryl. Nakonec mi vtiskl něžný polibek na čelo …