Konejšivá mlha

Venku je hustá mlha, skoro jako z pohádky.
Je vidět jak se podzimní slunce, marně snaží dostat ven z toho zajetí.
Je jako moucha chycená v pavučině, snaží se ale není mu to nic platné.
On, člověk stál před domem, podíval se nalevo, ulice končila v mlze.
Podíval se napravo a uviděl to samé.
Podíval se tedy před sebe a byl překvapený, žluté světlo lampy
prosvěcuje dusivou mlhu.
Přišlo mu to krásné, jako obrazy Jana Zrzavého.
Vyrazil za tím světlem a bylo mu jedno kam ho zavede.
Nevěděl kam jde, nepoznával místa po kterých šel.
Byl jako cizinec ve svém vlastní městě. To asi všechno tou mlhou.
Došel k tomu světlu a zvedl hlavu k nebi.
Jeho soukromé slunce zářilo.
Byl prapodivně šťastný a smutný zároveň.
Nevěděl kam má jít a tak si sedl a doufal, že jeho slunce
přiláká někoho jiného, kdo by mu dělal společnost.
Hodin přibývalo, ale nikdo nepřišel.
Jen tma vešla do mlhy, jako nahá dívka do sluncem rozzářené řeky na konci léta.
Dal si tedy ruce do kapes a odešle tou tmou.
Nikdo už ho nikdy neviděl.
Možná, že čekal na něco co nikdy nemohlo přijít
a třeba se mi to všechno jen zdálo.
Není to nakonec jedno?
Občas se ale bojím, že až znovu padne mlha tak do ní odejdu
a už se nebudu chtít nikdy vrátit.
To bude tím vínem, říkám si.
To bude tím vínem.