K zbláznění

Myšlenky svázané, jedna ke druhé
honí se hlavou ustaranou.
Nemíti na nic čas, minuty ticha si krást
a báti se zítřků jenž nikdy nenastanou.

Být bohem opomenut a lidmi ignorován,
ve vlastním světě jen šťastný být.
Báti se slov a stále chtít spát
občas jak mrtví se o nic nezajímat.

Léky na bolest brát, nikoli na tělesnou
a světla pozhasínat, tiše se objímat s tmou.
V hlavě utišit hlas, co stále napovídá.
A křičet: Už tiše a dost!
Kdo tohle vydržet má?

Chtít normálně žít ale báti se jít ven,
být jak ostatní a každou noc snít sen.
O štěstí o radosti a ne zas o pelesti
na které jednoho dne, tvůj život dovyhasne.

Odejdeš v zapomnění, nikdo si nevzpomene
ani bývalá láska, přátelé teprve ne.
Jinému dávno patří a ty se tady bratříš
se sobě podobnými, bytostmi šílenými.

A už tě v rakvi nesou, jen tělo zanechal jsi
tu schránku opuštěnou jako jsou toulaví psi.
Teď už se v urně neseš na louku zelenavou
a vítr nese vzduchem tvou schránku popelavou.

Pár věcí kterés měl rád vyhodí do popelnic
a ráno až přijde den nezbyde po tobě nic.
Tvou postel pro jiného ustelou ještě večer
nikoho nedojímáš, není tu kdo by brečel.