Beze cti - kapitola 18

Poslouchal jsem Amadea a snažil se přijít na to, zda se zbláznil on nebo já. Když skončil, tak jsem se napil piva a pěnu z úst si otřel hřbetem ruky. „Takže tvrdíš, že Berena nakonec ten svitek získala, nechala si udělat kopii a tu jim pak prodala? Hele, já ji znal a byla to poctivá holka! A hlavně byla profík! Ta by nikdy takovou pitomost neudělala!“ Cítil jsem potřebu ji hájit. Její čest i profesionalitu. „Ano, Berena byla vskutku čestná žena, o tomto faktu dost vypovídá i to, že svému manželovi ukradla příruční pokladnu, než od něj odešla.“ Měl jsem sto chutí mu ten ironickej úsměv smazat pěstí z tváře, ale tak nějak se mi do toho nechtělo. Zase jsem si vybavil tu hromádku popela. Jo, já vim! Už jsem s tím otravnej, ale na mě to prostě dost zapůsobilo, no! „Ale nechme toho, válečníku!“ mávl rukou. „Pravdu máš v tom, že Berena je podrazit nechtěla … aspoň ze začátku ne!“ přiznal a kroutil se při tom, jako holka, které se ptá kněz u zpovědi, jestli zhřešila. „Tys jí to rozhodnutí pomoh změnit, co?“zeptal jsem se ho důrazně a v mžiku se u našeho stolu objevil chlápek, co vypadal jako školenej zápasník. „Toto je slušný podnik, pánové!“ upozornila nás ta vazba celkem jemně. Ostentativně jsem se rozhlédl kolem. U ostatních stolů seděli takové prazvláštní existence jako já s Amadeem. Nevím jak on, ale já se zrovna za slušnýho nepovažoval. Chtěl jsem tento poznatek sdělit tomu fešákovi, ale Amadeus mě předběhl. Omluvně se na hošana pousmál. „Můj společník je poněkud prchlivější, ale nechceme potíže! Už bude hodný, není-liž pravda?“ Zamračil jsem se na něj, ale rázně mě kopl pod stolem. „Jistě!“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. Týpek se zaculil a odpochodoval na své místo. Jako hodnej hlídací pes! „Kroť se, chlapče! Nestojíme o něčí pozornost, ne?“ S tím jsem musel souhlasit. „Proč jsi ji přiměl změnit názor?“ poněkud jsem pozměnil svůj původní dotaz i jeho tón. „Protože kdyby jim dodala ten pravý pergamen, tak by nastal konec světa! Aspoň takového, jak ho známe!“ oznámil mi prostě. Několik minut jsem na něj zíral mlčky. Přeskočilo mu? Jasně! Magie mu vlezla na mozek! Já věděl, proč jsem se čarodějům vyhýbal jako čert kříži! Byli to všichni cvoci! A já seděl s tím největším z nich! „Konec světa? Jistě! Satanáš by dosedl na trůn …“ prohodil jsem k němu konejšivým hlasem a přemejšlel, jestli bych se odsud dostal, než mě zpopelní. „Osle!“ Amadeus si lokl vína. „Satanáš je vlastně hodný strýček!“ Tomu se mi moc věřit nechtělo, ale nepřel jsem se s ním. Něco mi říkalo, že v tomhle má větší zkušenost než já. „Vlastně mu jde o ten jeho píseček! Jenže jeho přívrženci nám působí potíže!“ Nijak jsem netoužil po tom, zjistit, kdo jsou to ti my, ale něco mi říkalo, že na tom, co chci, zas tak moc nezáleží … „I v chaosu se dá žít!“ poučil mě Amadeus klidně a mě napadlo, že bych moc rád věděl, jak to může vědět. Ale zase jsem souhlasil s tím, že když se jeden do ničeho neplete, tak se mu obvykle taky nic nestane. „Jenže některým lidem to nestačí a chtějí čím dál tím víc. Moc, peníze, ženy … však to znáš sám, ne?“ Přikývl jsem. Jo, jo, nebejt tohohle, tak jsem bez práce … „A co vlastně chceš ode mě?“ Už jsem nedokázal krotit svoji zvědavost. „Abych byl upřímnej, tak mám eště něco na práci …“ dodal jsem, aby si snad nemyslel, že s nim nejsem rád. Zasmál se. „To je jednoduché, bojovníku! Abys mi pomohl zastavit zlo a zachránil tak svět!“ oznámil mi, jako by se nechumelilo. „A proč bych to dělal?“ vypravil jsem ze sebe zvědavě. „Protože je to odkaz tvojí milované Bereny! A protože mi řekla, že, kdyby něco, tak mám najít tebe!“ Pohodlně se opřel a založil si ruce na břiše. Tohle je od ní rána pod pás! blesklo mi hlavou. „Kašlu na celej svět!“ A opravdu jsem to tak myslel. Copak jsem každýmu dobrej jen k tomu, abych napravoval, co oni zpackali?! Nejdřív Benedek a teď i Berena! Chtěl jsem vstát a odejít, ale něco mi v tom zabránilo. „Chápu.“ Amadeus pokýval hlavou. „Jsi přece drsnej válečník, který nikoho nepotřebuje a nikomu není zavázaný, co?“ Z jeho úst to znělo skoro jako urážka. I když to bylo správné shrnutí mého postoje. „A co je na tom špatného?!“ odsekl jsem mu. „Vůbec nic. Jen si uvědom, že nikdo z nás není sám! Vždycky máš někde někoho, na kom ti záleží. Jako tobě na Bereně a tom vašem rodinném spolku. A jemu na oplátku záleží na tobě. Jako Bereně na tobě a na vás.“ Mlčel jsem. Na tohle nebylo co říct. Jen jsem netušil, jestli mu tohle řekla sama Berena, nebo zda na to přišel sám. Ať to bylo tak nebo tak, měl pravdu. Pro Berenu a pro kluky bych udělal cokoliv …