On a Ona

Našel jsem ji nahou, spící v naší nové posteli,
v objetí jiného muže.
Měla ve tváři bezstarostný úsměv.
Slušelo jí to, jako nikdy před tím.

On, mladík, můj náhradník,
byl krásný, s tváří anděla.
Něžně ji objímal a ona, spící na jeho
Davidovském těle, byla v bezpečí a šťastná.

Potichu jsem odešel ze dveří,
vyndal z kapsy klíče a tiše je položil na stůl
spolu s kreditní kartou.

Dveře našeho bytu se zavřely za mými zády
a já podivně klidný odešel pryč.
Bez ničeho, jen se svým věkem
a smutkem.

Jen tak, s rukama v kapsách, jsem se toulal
po nábřeží a díval se na řeku.
Město začala pohlcovat tma a ochladilo se.
Stál jsem na Karlově mostě, díval se na osvícený hrad
a snažil se urovnat si myšlenky.

Potřeboval jsem cigaretu.
Jak už je to dlouho, co jsem přestal kouřit?
Rok, rok a půl?

Požádal jsem neznámého kolemjdoucího o cigaretu a oheň.
Neznámý kolemjdoucí mi kupodivu vyhověl.
Trocha štěstí v tomto nešťastném podvečeru.

Zhluboka jsem vdechl kouř do plic
a dal se do silného kašle.
I plíce mi připomínají, že jsem
už dlouho nekuřák.
Zamotala se mi hlava jako
tehdy, když jsem byl malý kluk a
poprvé si potáhl z cigarety od staršího kamaráda.

Plíce se uklidnily
a já znovu vdechl kouř.
Je to snadné, pomyslel jsem si,
zase bych dokázal začít.
Usmál jsem se a típl nedokouřenou cigaretu.

Zima mi začínala zalézat za límec kabátu
a já zamířil do blízké restaurace.
Objednal si kávu a zaobíral se myšlenkou,
kde strávím dnešní noc.


Chtěl jsem kávu zaplatit,
ale vzpomněl jsem si, jak jsem velkoryse
svou platební kartu nechal na kuchyňském stole.
Tahle gesta jsou pro mě typická.
Nikdy si nenechávám v kapse drobné.

Svou kávu ještě dlužím člověku, který seděl
u vedlejšího stolu.
Tak tedy ještě jednou děkuji!

Procházel jsem se noční Prahou a
nemajíce nocleh dumal jsem o tom, kde asi
spí ti, co nemají kam jít.
Na nic jsem nepřišel.

Zima byla silnější něž mé ego a já se po několika hodinách vrátil domů.

Promrzlý, podvedený, smutný.

Zazvonil jsem u svého bytu.
Beze slova jsem vstoupil, po tom co mi má žena přišla
otevřít a pokládala mi jednu otázku za druhou.
Mlčel jsem a přesto se mi toho chtělo tolik říct.

Na stole stále ležely mé klíče
spolu s platební kartou.
Dal jsem si oboje do kapsy a podíval se na svou ženu.
Zrovna ve chvíli, když říkala:
„Kde jsi, proboha, byl, víš jak jsem se bála?“

„Vím, nezlob se.“, řekl jsem.
Potřeboval jsem se projít.

„Ty jsi kouřil?“
Řekla smutně.
„Ano, kouřil. Chtěl jsem vědět, jestli to ještě umím.“
„A umíš?“
„Ano, umím. Ale nechci znovu začínat.
Nechci, rozumíš?
Nechci znovu začínat!“
Neodpověděla.

„Budeš jíst?“
„Ano budu.“
Vstal jsem a objal ji zrovna, když připravovala večeři.

„Můžeš prosím jít a převléknout postel?
Vezmi to povlečení a vyhoď ho, prosím.“

V jejím pohledu byla jedna jediná otázka.


Beze slova šla a převlékla postel.

Vrátila se zpět a sedla si na můj klín.
Objala mě a zašeptala do ucha.

„Jsem ráda, že nechceš znovu začít kouřit.“