Beze cti - kapitola 16 a 17

Přitáhl jsem si plášť pevněji k tělu, abych se aspoň trochu chránil před chladem. Byl jsem na cestě už pár dní, většinu doby lilo jako z konve, a já toho měl plné zuby. Doma jsme probrali znova všechno, co jsme věděli o tom Bereničině kšeftu, ale na nic kloudného jsme nepřišli. Všiml jsem si, že Magdalena jen mrkala, cože se to kolem ní děje. Jelikož jsme byli dost nervózní, nikomu z nás nedělala dobře představa těch tmavejch chlápků tak blízko nás, tak jsme si moc do pusy nekoukali. A řekli si i pár dost ostrejch slov. Nakonec jsme usoudili, že bude nejlepší, když se znova vypravím za tím jejím obchodním poradcem a trochu si s ním pohovořím. A tentokrát jsem měl pár dost konkrétních otázek, které bych mu velice rád položil!
Konečně se přede mnou objevila brána, kterou hlídali dva znudění strážní. „Hej, chlape! Co tady chceš?!“ zeptal se mě ten, co byl bystřejší. „Jsem prostej pocestnej! Mám hlad a žízeň!“ hodil jsem každému z nich měďák. „Vítejte u nás ve městě, pane!“ popřáli mi zdvořile a já jim pokývl. Rychle jsem se propletl úzkýma uličkama a brzy jsem stanul před ošuntělým vývěsním štítem. Prej starožitník! Pche, pěkný starožitník! Obchodoval s těma krámama, to jo, ale jeho hlavní zboží rozhodně nebyly žádný starý cetky a cingrlátka. Nabízel zprostředkování služeb lidí, kteří uměli řešit problémy jiných lidí. Ehm, nebo je i způsobit, jak si zákazník přál. Seskočil jsem z koně a přivázal ho před krámkem. Vešel jsem dovnitř. Seděl za tím svým pultíkem a zatvářil se, jako by ho rozbolely zuby, jak mě uviděl. „Nic pro tebe nemám! O chlápky tvýho zaměření teď zájem není, prej za sebou necháváte binec!“ hartusil, ale nedal jsem se tím odradit. „Taky tě rád vidim!“ nenuceně jsem se na něj usmál. „Nepřišel jsem kvůli práci, teda svý!“ zdůraznil jsem. „Dohodil jsi Bereně její poslední kšeft! Tak povídej!“ vybídl jsem ho. Obrátil oči v sloup. „Stárneš nebo ztrácíš paměť? Na tohle už ses přece ptal! A tvoji kámoši byli u toho!“ Popadl jsem ho za krk a maličko stiskl. „Co přesně měla dodat? A ty kecy o nějakém svitku si nech! Jinak ti zlomím vaz, jasný?!“ sdělil jsem mu celkem přátelsky, pak jsem uvolnil ruce a nechal ho se nadechnout. „Hele, fakt víc nevím! Mělo to být něco jako posvátný pergamen …“ Zachytil jsem zvuk otevíraných dveří. Prudce jsem ho od sebe odstrčil a hned jsem uskočil stranou. Přistál jsem za velkou vyřezávanou komodou, kde jsem se přikrčil. „Velmi rychlé, chlapče, ale bude ti to k ničemu, jestli se nebudeš chovat slušně!“ Vykoukl jsem a vytřeštil oči. Skoro uprostřed pokoje stál takovej vyschlej vrásčitej stařík a mě napadlo, proč se chová tak sebejistě? „To bych ani neřek!“ odsekl jsem a hodil po něm dýku. Co bylo pak, nevím. Zatmělo se mi před očima a všechno zmizelo …
Když jsem se probral, tak mě ukrutně bolela hlava a měl jsem sucho v ústech. Jo, a kupodivu jsem stál na vlastních nohou. Divný, co? „Pán už se ráčil vyhajat?“ zazněl posměšný hlas a to dost zblízka. Rozlepil jsem víčka a koukl tím směrem. Stál tam ten stařík a pobaveně se šklebil. „Ty malej skřete …“ Chtěl jsem se na něj vrhnout, ale nemohl jsem se ani hnout. Automaticky jsem se podíval, jaký pouta to na mě použil, ale nic jsem neviděl. Žádný provazy, řetězy, prostě nic. Dokonce jsem měl u pasu i svůj meč! „Co to, sakra …“ začal jsem, ale on mě přerušil ostře. „Mlč! Proč se tak zajímáš o zboží, které měla dodat Berena?“ Střelil jsem po něm hněvivým pohledem, ale on si z něj nic nedělal. „Občas spolu dělali!“ práskl mě úslužně dobrák obchodník. V duchu jsem si poznamenal, že mu rozbiju ksicht na maděru, až, teda jestli, se z tohohle dostanu se zdravou kůží. Noo, byl bych spokojen, kdybych zůstal aspoň naživu, abych byl upřímnej. Kůže se pozdějc zahojí, no ne? „Takže přítel?“ pronesl zadumaně stařík a pečlivě si mě prohlížel. „To by mohlo být!“ přikývl nakonec. Luskl prsty a já se zase mohl hýbat. Opatrně jsem se protáhl a po očku ho sledoval. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se po chvíli ticha. „Něco jako odborný poradce!“ usmál se zeširoka. „Aha. A v jakém oboru, jestli se můžu zeptat?“ Něco jsem začínal tušit. Před očima se mi náhle mihla vzpomínka na hromádku popela, ze které stoupá tenounký proužek kouře. Jestli jsem se nemýlil, tak jsem měl kliku jako hrom. „V tom nejmocnějším, chlapče, a nejnebezpečnějším!“ odvětil klidně. „Jsi čaroděj?“ Bylo mi jasné, že je to hloupá otázka. Čaroděj většinou tahá na poutích králíka z klobouku, ale tenhle dědek vypadal, že by se nějakým takovým zvířetem nezabýval. „Tak nějak, chlapče!“ Připadal jsem si dost hloupě. „A máš ňáký jméno?“ zkusil jsem to znova. „Amadeus!“ To mi nic neříkalo, ale v těchhle kruzích jsem se moc nevyznal. Kdyby šlo o zbrojíře nebo šermíře, tak bych se nejspíš chytal, ale tady jsem neměl šanci. „A jak ses doslechl o Bereně?“


Kapitola 17

Seděla jsem u stolu a pod jeho pečlivým dozorem jsem míchala karty. Daniel svraštil nespokojeně rty. „Takhle ne!“ Sebral balíček ze stolu a hbitými prsty na něm zapracoval. „Musíš bejt rychlá, ale nesmíš se na ně koukat, jasný?“ Postavil přede mě karty. „Znova! A tentokrát se laskavě soustřeď!“ přikázal mi nesmlouvavě. Povzdechla jsem si. Jako bych tohle nedělala už od začátku! blesklo mi hlavou. Když jsem Daniela požádala, aby mě učil hrát karty, tak mě ani ve snu nenapadlo, že bude tak … přísný! „Nekoukej tam! Tohle je chvíle, kdy si můžeš prohlídnout svoje protivníky a odhadnout je! Budou blufovat nebo ne? Půjdou vysoko při sázkách nebo se budou držet při zdi? Budou riskovat nebo hrát na jistotu?“ chrlil na mě tak rychle, že jsem ho sotva dokázala vnímat. „Co má Arnika na sobě?“ vybafl na mě znenadání. Otočila jsem k ní hlavu a karty se rozlétly po stole … „Promiň …“ hlesla jsem zahanbeně, ale on jen zklamaně mávl rukou. „Dokud se tohle nenaučíš, tak se nehnem dál!“ znechuceně vstal. „Kam jdeš?“ zeptala se ho Arnika. „Projít se! A ty koukej pořádně cvičit!“ mrkl na mě a já jen nevěřícně potřásla hlavou.
„Daniel dokáže bejt nevyzpytatelnej, co?“ V tom jsem s ní souhlasila. „A dost ostrý …“ přiznala jsem. „Čekalas, že na tebe bude hodnější, co?“ Kývla jsem. „Ano. Asi mě má dost, viď?“ Arnika se rozesmála. „Tím se nenech zmýlit! Chce, abys byla dobrá, proto je na tebe tak přísnej! Ale teď to ukliď! Potřebuju, abys mi pomohla udělat chleba!“ Poslušně jsem schovala karty a dělala malé bochánky z vykynulého těsta. Už jsem ze zkušenosti věděla, jak na to. Protože jsem nemohla dost dobře chodit, tak jsem zůstávala uvnitř a pomáhala s domácími pracemi, jak se dalo. Kluci si na mě udělali každý den trochu času, aby mi to moje domácí vězení zpříjemnili. Timo uměl moc hezky vyprávět a rád se smál. Jednou jsem se ho zeptala, jaké to je být zloděj. Pokrčil rameny a řekl mi, že je to práce jako každá jiná! Jen prý jeden musí být hodně opatrný! A mít lehkou ruku!
„Kdy se vrátí Randal?“ zeptala jsem se Arniky zvědavě. „Je už pryč pěkně dlouho …“ Arnika se na mě otočila. „Chybí ti, co?“ Otevřela jsem pusu, abych to popřela, ale pak jsem se zamyslela. „Noo, asi ano …“ zamumlala jsem nakonec. „Je to špatně?“ tázavě jsem se na ni podívala. „Kdepák, Magdi!“ usmála se. „Mám o něj strach …“ hlesla jsem rozpačitě a čekala, že se mi vysměje. „Jo, holka, to já taky! Von je sice povětšinou rozumnej, ale to s Berenou ho dost sebralo … Těžko říct, co udělá! Dovede bejt pěkně horká hlava …“ lamentovala a při tom zamíchala omáčku. „Kdo to vlastně byla? Ta Berena?“ Arnika si ke mně přisedla, aby mi mohla s těstem. „Byla to hodná holka! A tohle si nezasloužila! Přišla k nám před pár lety … taková vyjukaná holčina! Víš, měla smůlu na chlapa! Vzala si ožralu a hrubiána! Mlátil ji za každou chybičku, kterou každá mladá paní udělá, ne ze zlý vůle, ale z neznalosti věci … když už to nemohla snášet, tak se sebrala a vzala nohy na ramena … a než se dostala k nám, tak si taky dost užila! Bydlela tu s náma a dost se sblížila s Dalem … Skoro jsme čekali, že se vemou, ale ani jeden z nich na tohle nebyl! Dal je moc svobodomyslnej na rodinu a Berena se do toho po tý svý zkušenosti už taky nehnala …“ Arnika si oprášila ruce, vstala, vzala plech s chlebem a strčila ho do pece. „Tak a k večeři bude čerstvej chlebíček! S tvarohem, co ty na to?“ Tohle jsem měla moc ráda a ona to věděla. Bylo to mnohem lepší, než blafy, co jsem jedla v klášteře. Sestry mi říkaly, že pokrmy božích služebnic musejí být prosté. Ale copak čerstvý chleba s tvarohem je něco složitého? Teď mě spíš napadalo, že se jim líbilo mě trápit hlady. „A kdo ji zabil?“ vrátila jsem se k původnímu tématu. „Jo, holka, to netušíme!“ pokrčila rameny. „Snažili jsme se na to přijít, ale neměli jsme štěstí! Berena byla v tomhle tajnůstkářka! Říkala, že je to tak lepší!“ Otevřely se dveře a dovnitř vpadl Timo. „Dal se vrací! A nejni sám!“ oznámil nám s očima navrch hlavy. „Kdo je s ním?“ zeptala se Arnika zvědavě. „Jak to mám asi vědět? Jsou eště dost daleko! Budeš muset počkat, až sem dojedou, ženská!“ odvětil jí Timo šelmovsky. „Postřeh, chlape!“ Bez váhání po něm hodila vařečku a neomylně ho zasáhla do holeně, protože nestačil uhnout. Timo vyjekl a s bolestivou grimasou začal poskakovat po místnosti. „Tohle od tebe nebylo vůbec pěkné, Niko!“ pronesla jsem se špatně potlačovaným smíchem. „Co se tu děje?“ optal se se zájmem Daniel, který přišel dovnitř a zvědavě nás pozoroval. Nakonec zavrtěl hlavou. „Niko, viděl jsem Dala …“ Ale ta ho přerušila. „Jo, víme! Vrací se a není sám, co?“ Ublíženě se zašklebil. „Proč se tak namáhám, co?“