Okamžik , kdy poznáš sám sebe ...

.................
.................




Někdo prosil o pomoc
ale přízemí domů byla k němu
úplně hluchá
lidé ho obcházeli ve velkých kruzích
jako by smrděl potem všeho světa
ženy ho raději ani nechtěly vidět
ty jeho šaty zašmouzené od
hlíny a špíny co malovala
tukovost jeho obnošených nohavic
připomínajících modrošedé kalhoty
... ach to bylo tak dávno
a umírněnost míjejících kroků
se zabodávala do duše
jako hlas opožděných ptáků
kteří se bojí půlnočního ticha
kdy hlava padá pod jediným úderem
vypůjčeného meče
v ulicích ve kterých nikdo už dlouho nešel
protože strach dovedl vyrvat
každou zdravou buňku z těla ...






Už se připozdívalo
on se ještě nezvedal
jako by pro něj umřel okolní svět
jakoby měl přijít nějaký zázrak
snad slétnout anděl z nebe
nebo se probudit až po své smrti
v jiné zemi a ještě za zrcadlem
kde se zhlížejí ty směšné figuríny
našich předsevzetí o tom že budeme
dnes lepší a vstřícnější
pro všechno co je kolem nás
a v nás ...
Už neměl na nic sílu
ani se zvednout ze studené země ...






Ale , když umíral viděl před sebou
její rozesmátou tvář
úplně stejně tak jako jí znal
z minulého času
ale ráj to zdaleka ještě nebyl
vždyť cesty kolem rozpádavajících se domů
vedly jenom na rumiště dějin
a náhlých smrtí těch nepotřebných ...






V tomto okamžiku kdy jsem ho našel
měl na tvářích potutelný smích toho
který už pochopil
a našel sám sebe ...



......................
......................