Střípky čekání ...

.............
.............




Jsou dny
kdy vazké ticho začne
zuřivě bolet
Vpichuje se do duše
a jeho dlouhé prsty
drásají vlhkou zemi
všech mých ztrát a pochybení
Pak čas přestane Být
svrchovaným činitelem
všeho našeho bytí
Jen tma bojících se nocí
ve strachu slov modliteb
se vrací
sama do sebe
Do prvotního velkého třesku
kdy tvůj výkřik extáze
začal tvořit
novou oblohu v prostoru
vod a moří ...


..............
..............




Dnes jsi nepřijela
a prázdnota stdce a duše
mne zaplavila
Každá část mého bytí
po tobě toužila
ve chvílích kdy samota prorůstala
do dřeva parkových laviček
tak osamělých
jak stopy opuštěných lidí
Co marně hledají stíny
ke kterým by se mohli vrátit
nebo přidat
Aby zahnali ten zraňující splín
co se dere pod bolící kůží
každé osamělé vteřiny
tohoto probíhajícího
času ...




.............
.............