Vidlákova statistika supermarketů

Takto jsem v posledních dvou měsících chodil za personálem supermarketů ve svém okolí. To víte, stěhování je už za dveřmi, věcí máme hodně a pokud se nechceme zbláznit hledáním, je třeba balit s dostatečným předstihem, promyšleně a krabice pečlivě popisovat se všech stran.
Dneska už je těch krabic okolo stovky a ještě pořád jich není dost. Prostě stále obíhám jeden krám za druhým, prosím, domlouvám, zamlouvám si a jinak se domáhám kartonových čtverhranů s víkem z Ekvádoru.
Sto krabic - to už je slušný vzorek na krátké zamyšlení.

Jako první jsem zjistil, jak to vlastně v těch supermarketech chodí. Pracuje se tam na dvě směny, lidé se tam střídají, ale že by měli nějaký systém na předávání vzkazů, to tedy nemají. Dokonce spolu jednotlivé směny ani nemluví, ba dělají si i naschvály. Jejich zaměstnavatelé si zavedli politiku vnitřní konkurence a každá směna hraje sama za sebe a je ohrožená. Možná to funguje, že rychleji doplňují regály, ale pokud chcete něco jiného než zboží, okamžitě zjistíte, že nikoliv zákazník je jejich pán, ale pouze jeho peníze. Jakmile je odevzdáte na pokladně, veškerý vztah končí. Když bude mít pes peníze, bude to pro ně Pan pes.
Víte, dnešní prodavačky už jsou celkem ochotné, neměl jsem problém s tím, aby se zašly podívat do skladu, jestli by se pro mě něco nenašlo, ale pokud jsem si chtěl krabice zamluvit, žádná šance. Nikdo nikomu nic neřekne a pokud řekne, další parta to nebere na vědomí a krabice vám dají, pokud přijedete dřív než spustí lis na papír. Ochota by byla... oběh informací, nějaký systém, či tak něco, ani náhodou.
Jenom jednou jsem opravdu narazil na jedubabu. A kupodivu nebylo jí padesát a nepamatovala Husáka. Bylo jí ke dvaceti a vypadala docela mile a to do chvíle, než jsem přednesl svou prosbu. Kdyby tento výraz vystřihla před kamerou, režísér by si nemusel dělat hlavu s vyjádřením té emoce. Ne, na to neexistuje lepší slovo než čirá nenávist. Tak nějak se musely dívat holky z Hitlerjugend na židy v koncentráku. "Ale já tady dělám zboží," řekla mi hlasem jak cirkulárka. Ke skladu to měla pět kroků...
Nakonec jsem nejlépe uspěl v supermarketech Lidl. Ne, že by si tam informace předávali, ale alespoň tam mají inteligentně udělané směny, takže zpravidla personál ví, kdy bude zase v práci a nemusí se kvůli tomu koukat na rozpis. Také tak nějak všichni tušili, kdy přijde zboží a dalo se s nimi domluvit něco, co platilo i druhý až třetí den. Delší časový úsek už ovšem jakékoliv plány rozhlodal.
Supermarkety Tesco jsou naopak ztělesněním chaosu ve všech ohledech. Nikdo nic nezná, nikdo neví, zda bude mít přesčas dneska nebo zítra, zda pak půjde nebo nepůjde do práce, nikdo netuší, kdy přijede jaké zboží, vedoucí jsou tam asi všichni a nikdo, protože žádné kompetence vedoucího jsem nezaznamenal.
PennyMarkety jsou přecpané vším všeho druhu a tak tam do lisů házejí zoufalí zaměstnanci asi nejen krabice, ale i zákazníky. Dovolat se obsluhy nemožné a pokud se dovoláte a poprosíte o krabice, s úlevou se zajdou podívat do skladu, aby už nevylezli.

Chodil jsem do uvedených krámů po osm týdnů každý druhý den a jenom v tom Lidlu si mě pamatovali. Všude jinde na mě zírali, jako kdybych tam byl poprvé.
Já vím, mé hodnocení je velmi subjektivní, ale až budu přestěhovaný ve svém novém domově, tak prostě přijdu do supermarketu a poprosím je o banánovky. A podle toho, jak zareagují, podle toho se rozhodnu, zda tam budu chodit nakupovat.