Změnit hodnoty?

Není nad to, když si v televizi sedne parta lidiček a vzájemně si přitakávají, jak je třeba změnit hodnoty ve společnosti. Už ne masová spotřeba, už ne primitivní materialismus, ale duchovní hodnoty. Aby chudák Vidlák nezůstal na pochybách, hned přidají radu o jaké hodnoty to prý má jít. Už jsem se dozvěděl o hodnotách křesťanských, budhistických, hinduistických, doporučili mi encyklopedii šamanismu, návrat k přírodě, kulturu jihoamerických indiánů a domorodců na Nové Guinei, Greenpeace, já už ani vlastně nevím, co všechno.
Nejsem asi jediný Vidlák na kterého se tyto myšlenky hrnou, protože skloňování o ekologii nebo duchovních hodnotách slyším na každém rohu. Vlastně i ti islamisté už u nás mají nějakou tu mešitu.
Jsem na světě už nějaký pátek a rád a hodně čtu. Proto vím, že podobné výzvy nejsou specialitou dneška, ale tak nějak jsou součástí naší kultury už hezkých pár století. Kdykoliv to začíná jít se stranou a vládou z kopce, vždycky se najdou takoví, kteří se na tom chtějí napakovat a takoví, kteří volají po nezkaženém idealismu duchovna a spiritismu. A kde nic, tu nic. Duchovní hodnoty se nekonají, v televizi ani v novinách o ně nezavadíte a kromě bohapustých řečiček a teoretického žvanění na ně nenarazíte ani mezi lidmi.

Není divu... on totiž o ty duchovní hodnoty nikdo doopravdy nestojí. Jednoduše proto, že každá duchovní hodnota se projeví i ve fyzickém přízemním životě. A bohužel, všechny duchovní hodnoty o soucitu, solidaritě, spokojenosti a životě v dobrovolném souznění s přírodou bohužel znamenají, že by nás v jednom bytě mělo být patnáct a ne čtyři. Znamená to, že budeme pracovat víc, mít za to méně a ještě se o to více dělit. Znamená to méně osobního prostoru, méně věcí, méně vody, méně tepla, méně zboží.
Všechny ty návraty k hodnotám znamenají sebeoběť, hromadu lidí na jednom místě, omezené soukromí a omezení individuality.
Všechny duchovní hodnoty se dají více méně převést na myšlenku, že ti druzí jsou důležitější než já sám. Všechny duchovní hodnoty nakonec vyjadřují, že pro velké činy společnosti, národa, vlasti nebo náboženství je třeba přinášet osobní oběti a pro velké myšlenky není žádná osobní oběť dost velká.
Ne národe český a atlantická společnosti. Nikdo z nás nehodlá ve jménu žádných ideálů překročit meze osobního sobectví a podělit se s kýmkoliv o svoje pokoje, svoje auto a svoje věci. Hodně lidí u nás volilo vládu ve jménu šetření, ale každý tak nějak doufal, že se bude šetřit na jiných a ne na něm. Teď, když na něj došlo, tak se bouří, že takhle si to nepředstavoval.
Nikdo si do bytu žádné potřebné nepustí, každý chce mít svůj klid a svoje pohodlí a už ani neumíme žít v chumlu a větších komunitách. Nikdo nás neučil, jak se domluvit nejen s tátou a mámou, ale ještě se dvěma strýci, třemi tetičkami a dvanácti bratranci v jenom domě. A koneckonců, už ani s těmi rodiči dohromady žít nechceme. Neumíme to.
Všechny apely na návrat k přírodě a hodnotám jsou apely marné, protože nikdo to doopravdy nechce, protože nikdo se nechce dlouze a složitě s někým dohadovat a být na někom závislý.
Lidské a humanistické hodnoty předpokládají, že se člověk individuálně upozadí. Předpokládají pochopení, že rodina, obec, země, stát, národ nebo církev je víc než on sám, že je to hodnota, která stojí za následování a stojí za oběti. Dokud si to lidé neuvědomí, nemá smysl apelovat na nějakou společenskou změnu.