Víla z Bretaně - 19. část

Skotská vysočina, 1487

V první chvíli propadla panice. Zrychlený dech se zadrhával v sevřeném hrdle, lezavý chlad mučivě prostupoval až ke konečkům prstů. Proklínala svou vlastní neústupnost, která po celou dobu zlomyslně ponoukala k ignoraci nedaleko postávající dívky, odsuzujíc tak nyní její maličkost k zcela jistě zaslouženému trestu.
Tváře se zbarvily červení a stud plně pohltil nebohou vílu, když se nechápavé pohledy všech stočily jejím směrem. Takové faux pas!
Duncan povzneseně vyšel zrudlé krásce vstříc až k patě hlavního schodiště – lepší vstup na scénu by nevymyslel ani on sám.
„Lady,“ drcla do Brenny všudypřítomná tmavovláska.
Stisk na dřevěném zábradlí zesílil. Ani o píď.
Laird si útrpně povzdechl a než se někdo z přítomných vůbec nadál, stanul vedle strnulé panny.
„Brenno.“
Ostrý svist ji konečně vytrhl z dosavadní apatie. Není zbabělec. Není.
Mírné trhnutí hlavou, přijetí rámě a lehký krok pyšné královny směrem k šokovaným příbuzným.
Obdivuhodná. Jak jinak nazvat anděla, který přes zřetelné antipatie uctivě políbí starce šeredného jako samo peklo a ještě se přitom usmívá?
Chlácholivé polaskání drobné dlaně.
„To je ona. Brenna Spaldingová,“ uculoval se nyní Duncan poněkud přihlouple.
Rusovláska zbystřila. Co to má znamenat?!
Muž však pokračoval.
„A tohle je moje rodina. Strýc Roderick,“ kývl směrem ke staříkovi, který se tvářil dosti nespokojeně. „Sestřenka Cora,“ oříškové oči se soucitně zaleskly. „Můj bratr Sean…“
Přidrzlý mladíček rázně přerušil lairdovy chvalozpěvy, když se pohotově sklonil a galantně políbil prstíky překvapené dívčině.
„Drahá slečno Spaldingová, vítejte na Vysočině.“
Bouřková mračna se začala nebezpečně stahovat; nevšímavý blonďák nadšeně drmolil dál.
„Slečno Spaldingová, je mi skutečně ctí, že po dlouhé poznávám někoho tak rozkošného.“
A dost!
„Brenna, ehm… slečna Spaldingová je unavená.“
Jasné znamení toho, že i lairdova trpělivost není nekonečná.
„Žádný div,“ mumlal souhlasně plavovlasý, nemíníc se vzdát pokladu příliš snadno. „A co třeba něco k jídlu? Po namáhavé cestě…“
„Abych pravdu řekla…“ připustila dívka ostýchavě, ale byla hrubě přerušena.
„Slečna Spaldingová je unavená. Dobrou noc.“
Brenna se trucovitě zašklebila. Ten hloupý Skot si dovoluje rozhodovat za ni? Není přece žádná tupá ovce!
„Nikam nejdu,“ prskla koutkem úst. „Unavená nejsem, zato mám velký hlad. Prosím, pane,“ zamrkala výmluvně směrem k Seanovi.
Poslední kapka.
Jak si jen jeho žena dovoluje odporovat jeho příkazu?!
Prudké trhnutí a Duncanův ledový hlas.
„Jsi unavená a půjdeš spát.“
Smrtící chvění řas.
„Ne.“
„Říkám, že půjdeš spát.“
Příkaz.
„Hned.“
Provokativně vystrčená brada malé bojovnice.
„Jakým právem si dovoluješ říkat mi co mám a co nemám dělat?“
Zapálení tupohlavci si ani v nejmenším neuvědomovali, že se jejich řady během krátké chvíle znatelně rozrostly. Nesnesitelný vřískot přilákal zvědavé členy klanu až k prahu tvrze; ženy vypadaly zděšeně, muži doslova zhnuseně. Proč laird neřeší své problémy s uječenou bosorkou raději někde v soukromí a tahá špínu na veřejnost?
Nathan v duchu přemítal, jak zabránit nejhoršímu.
„Myslím, že bys na Brennu neměl tolik křičet,“ odkašlal nenápadně k příteli.
„Cože?“
Duncan nevěřil vlastním uším.
„Je to moje žena a bude poslouchat, co jí řeknu!“
Zřetelné uchechtnutí.
„Tvoje žena? Jsi blázen? Nikdy!“
A náhle všechno ztichlo. Že by tentokrát přestřelila?
„To se mýlíš, děvče,“ zaskřípal laird MacPherson, bolestivě drtíc křehká zápěstí .
„Ty si mě vezmeš – a to ještě dnes večer.“

„K tomu mě nedonutíš!“
Rozlícená Brenna soptila u jednoho ze sloupků postele a podezřívavě si přitom přeměřovala Duncana, který stál až příliš poklidně na jejím druhém konci.
Nemohla tomu uvěřit. Nemohla a ani nechtěla. Být ženou takového šíleného barbara? To se dá spíš ke karmelitánkám.
„Nikdy!“
„Nebudu se tě ptát,“ pousmál se rytíř poněkud potměšile. „Řekl jsem a tak to taky bude.“
Zač?
„Zapomínáš, že jsem svobodná. Jediný, komu jsem povinována poslušností je Bůh… a anglický král,“ vztekala se dál. „A tebe si nikdy nevezmu.“
„Ale ano,“ přistoupil nenápadně zase o kousek blíž. „Navíc, ty si mě dokonce musíš vzít.“
„Musím?“ Brenna se opět naježila. „To by mě tedy zajímalo proč.“
„Vybral jsem si tě,“ šeptl prostě do jejího ouška.
Polkla. Kdy se dostal až k ní?
„A co má být?“
Pohlazení lalůčku.
„V očích mých lidí jsi cizinka. Jediný způsob jak tady přežít je svatba. Naše svatba.“
Hříšně blízko.
„Snadné řešení,“ mumlala téměř do jeho tuniky. „Vrátím se zpátky do Anglie.“
Laird trhl rameny a nečekaně poodstoupil.
„Pokud chceš riskovat, že tě někdo přepadne…“
Proč ho ještě poslouchá?
„Já si tě ale nevezmu.“
Jistota se kamsi vytratila.
Čas se zastavil.
„To jsem ti tolik odporný?“
Ohnivé plamínky se nesouhlasně rozechvěly.
„Vůbec se neznáme,“ špitla poraženě.
Něžné prsty laskající její ustaranou tvář ji mile překvapily.
„Ale můžeme se přece seznámit.“
Svět se zdál najednou krásnější, jenomže…
„Nemůžu si tě vzít.“
Duncan se odtáhl a frustrovaně zavyl: „Co ti zase vadí?“
„Není tu matka Ilein,“ posteskla si Brenna nešťastně. „A jsi vlastně katolík? Máte tady u vás vůbec kněze?“
Poslední zbytečky dívčiných nadějí zmařil Duncan jediným mávnutím.
„Jistě, že tady máme kněze. I taková vymoženost k nám už dorazila… A matce představené můžeš napsat později,“ shrnul odpověď na její dotěrné dotazy v několika větách.
„Ale…“
Co se s ní pořád vybavuje?
Nemilosrdně strhl těžký závěs, který do té doby sloužil jako nebesa, a mlčky ho přetáhl přes protestující Brennu ve snaze ukončit onu nesmyslnou roztržku jednou provždy. Další příval nadávek pak jednoduše utnul přehozením křehké květinky přes rameno a syčivým varováním: „Chceš snad znovu sehrát komedii před mými lidmi, ženo? Tentokrát by mysleli, že jsi doopravdy blázen.“
Uražená pýcha jí tentokrát nedovolila znovu zaklít, preventivně se kousla do jazyka.
A Duncan si spokojeně pobrukoval.
Teď už mu neuteče. Nikdy.