Víla z Bretaně - 20. část

Skotská vysočina, 1483


„Ten zatracený Dugal!“
Podrážděný Duncan doplnil svou litanii efektivním třísknutím korbele o zašlou desku stolu, až holčička roznášející pivo poděšeně vykvikla. Nathan se zcela marně pokoušel v onom lomozu pobrat něco z toho, co ze sebe jeho durdící přítel před krátkou chvílí vysypal – Cole mu přitom zdatně asistoval. Když se před nedávnem shodli na tom, že se za pár týdnů sejdou v odlehlém Dunfermline, aby projednali další postup ohledně Richarda Lancasterského, lairdova dubová palice nebyla ani z poloviny tak dopálená jako teď. Zmatené pohledy a nad hlavou otazník.
Hlt kalného moku alespoň částečně zchladil zuřivost prskajícího horala.
„Představte si, že ten ďábel MacKintosh mě osočil, že lžu. Já,“ horlivec opět zvýšil hlas. „Já, že lžu! To mohl rovnou říct, ať táhnu k čertu. Ale to on ne. Celý den mi podstrojoval, podbízel a vnucoval mi Maureen.“
„Tu ošklivku?“ uklouzlo poťouchlému druhovi.
Kyselý úšklebek.
„A když jsem mu řekl, ať si dcerušku strčí někam a raději se konečně věnuje jednání, tak mě prachsprostě obvinil, že lžu. Že lžu!“
Cole se přestával absolutně orientovat. Poslední dobou trávil dost času s Hannah, která mu před několika dny porodila tolik vytouženého dědice MacManusů, a o konfliktu mezi sousedními klany neměl ani nejmenší ponětí. Rozuzlení však na sebe nenechalo dlouho čekat.
„Prý: ‚Odmítl jsi mou jedinou dceru‘. A kdo by ji sakra neodmítl? Vždyť každý na Vysočině ví, že Maureen je zlá, zapšklá ženská.“
Mávnutí pro další džbánek piva.
„Dokonce popřel, že by u něj Sean s Roderickem vůbec někdy byli… A co by asi jinak dělali?“
Obviňující tón utopil v čepičce z řídké pěny.
„Ty to chápeš?“ šeptl mezi nadávkami Cole směrem k podmračenému Nathanovi.
„Jestli jsem to správně pobral,“ přitakal mladík opatrnicky. „Duncan byl zřejmě u Dugala MacKintoshe, aby zjistil, zda se jeho bratrovi a strýci podařilo uzavřít mírovou smlouvu. Když Abigail…“ mírně se zajíknul. „Když se stalo to s Abigail, měli být u Toshů, ale vypadá to, že k nim ani nedorazili.“
„A to znamená?“ dožadoval se nechápavý.
„Museli u nich být,“ zahřměl nahněvaný laird s další salvou výčitek; jazyk se mu pletl.
„Proč by mi asi tak lhali? Dugal se jenom vzteknul, protože jsem odmítl jeho protivnou dceru. A říkal že lžu!“
Přiopilé pobrukování vzápětí zabavilo uraženou ješitnost.
„Nejezdi k MacKintoshům. Jsou to jen ubozí blázni, nic s nimi nesvedeš.“
„Vsadil bych se, že to jejich banda napadla Corleyovic statek, zatímco jsme vyjednávali podmínky…“
„Jak to vypadá s Richardem?“ změnil téma mladý MacArlain a po očku pomrkával po mumlajícím tvrdohlavci.
„Děkuje nám za hájení jeho zájmů v Irsku,“ odvětil pohotově Cole. „Každý jemu příznivě nakloněný klan bude navíc bohatě odměněn.“
„Třesky plesky,“ frknul Duncan nepřítomně. Nat naopak zbystřil.
„A co bude dál?“
Rytíř pokrčil rameny.
„Máme počkat na svých panstvích na další rozkazy.“
„Takže jsme vlastně na mrtvém bodě,“ protáhl plavovlasý zklamaně.
„Nevím jak vy, ale já si nestěžuju. Alespoň si trochu víc užiju Hannah a našeho malého Rae. A co ty – nechceš se zajet podívat na svého malého synovce? Celý strýček,“ lákal křenícího se přítele vrkající Cole.
„Kdepak, musím domů,“ zvážněl Nathaniel. „Zjistit, jak to vypadá s tím mým mrnětem.“
Alyx…
„A co ty, Duncane?“ pootočil se verbíř s nadějí k druhému příteli.
Čelo opřené o dubový stůl.
„Asi se taky zastavím doma…“
Hlavně krátké věty. Kocovina je prevít.
„A potom?“
„Potom ještě musím zkontrolovat stav svého majetku v Anglii.“
Střízlivost jako neznámý pojem.
„V Anglii?“
S definitivní platností zešílel, mezek MacPherson.
„Vždyť ty ale nemáš pozemky v Anglii,“ odvážil se Nat upozornit.
„M-a-j-e-t-e-k,“ vyhláskoval pijan ztěžka. Co na tom stále nechápou?
„Ale vždyť ty tam nemáš ani majetek,“ poznamenal Cole téměř soucitně.
Chudáček.
„Jistě, že mám“, nedal se Duncan.
„A kde, prosím tě?“
Ticho.
Tuplovaný blázen.
„No, přece v Abellow…“