Víla z Bretaně - 18. část

Život je krutý...
» autorka: odettka
Skotská vysočina, 1483

Nathan se pomalu ale jistě zotavoval. Touha po krvavé odplatě za zbytečnou smrt krásné Abigail však pomalu klíčila v jeho nitru, své šlahouny pevně ovíjejíc kolem zkamenělého srdce, bez sebemenší vyhlídky na lepší zítřky. Pouze myšlenka na pomstu nyní poháněla mladíka kupředu – zdrcující odplata – a nevinný kukuč rozkošné Alyx.
Vnímavá příbuzná jeho nejlepšího přítele mu vtiskla do rukou uvřískaný balíček jen co přišel k sobě. Drobounká holčička, kterou zachránili z hořícího Corleyovic statku, ztišila svůj pláč v bezpečném objetí paží svého spasitele téměř okamžitě. Zjihlý pohled plavovlasého rytíře navíc potvrdil Coře její předpoklad – maličká se stane zároveň i pojistkou proti tomu, aby se Nat bezhlavě vrhal do každého nebezpečí. Jenže bude to stačit?
„Je na čase, abych odjel,“ prohlásil pak jednoho dne a nikdo mu nebránil. Po krátké výměně názorů s tvrdohlavým Duncanem, jenž si na nedočkavci vymohl slib, že se za několik týdnů sejdou v Dunfermline, aby projednali co dál, prostě osedlal frkajícího hnědáka a hodlal vyrazit směr sever.
„Utíkáš od nás?“ hlesla tiše tmavovláska, nevědomky svírajíc koňské otěže.
„Nebyl jsem doma dlouhou dobu – musím se postarat o své panství… a o ni,“ kývl laird MacArlain zamyšleně k Alyx a utáhl poslední popruh.
„Jistě,“ přisvědčila Cora a raději mu pomohla vysadit děvčátko na mohutného oře. Příliš si na tu hadimršku zvykla; možná proto ji teď tak zvláštně bodlo u srdce?
„Nemusíš se bát,“ klidnil ji Nathan.
Mdlý úsměv.
„Já vím. Děkuji ti.“
„Nemáš zač děkovat,“ odvětil blonďák a napřímil se v sedle. „Přátelé si přece pomáhají.“
Neodpověděla. Vyznání lásky, i když šeptaná v horečkách, nešla opominout. Teprve vzdalující se záda věčného smíška ji probrala z podivné letargie.
„Šťastnou cestu,“ špitla sklíčeně. Nechápala, proč se najednou cítí… prázdná?

„Tak ty nás také opouštíš?“
Tíseň pevněji sevřela labutí hrdlo, zdusila zoufalý skřek.
„Musím k MacKintoshům a potom dál, na západ,“ mávl rukou Duncan, věnujíc pozornost přípravám vojenské výzbroje. „Je třeba zarazit loupeživé nájezdy co nejdřív a…“
Vzlykající Cora přerušila plynulý monolog, křečovitě sevřela jeho paži.
Dva nechápavé otazníky.
„Odpusť, můj lairde,“ mumlala nesrozumitelně, zrudlou tvář nyní schovanou v záhybech šedé tuniky. „Odpusť.“
Překvapeně povytáhl obočí.
„Co ti mám odpustit, maličká?“
„Všechno,“ hlesla dívka rozrušeně. „Měla jsem Abigail ráda, celá její rodina byla…“
„Coro,“ snažil se ji uchlácholit.
„Nech mě prosím domluvit, Duncane,“ potáhla tmavovláska. „Otec se Seanem sice odjeli, ale mohla jsem přece něco udělat, když… Když přijeli ti lupiči a začali drancovat a pálit….“
„Coro.“
Nedala se zastavit.
„Je to strašné Duncane. Zdá se mi o tom každičkou noc. Že jsem tomu mohla zabránit, kdybych nebyla tak zatraceně zbabělá… Nenávidím se za to, nenávidím!“
Důrazné zatřesení sesypaným uzlíčkem.
„Nemohla jsi dělat nic, slyšíš?“
Otupělost uslzených očí.
„Já už to dál nezvládnu…“
„Vzpamatuj se!“
„Nemůžu…“
Ostrý hvizd. A drobné prsty mapující otisk dlaně na růžolící tváři.
Radikální řez.
„Ty jsi mě uhodil,“ vydechla Cora nevěřícně.
„Pro tvoje dobro,“ přisvědčil muž rozhodně.
„Pro mé dobro?“
Vědoucí pohled.
Podrobení
Stulení v hřejivé náruči.
„Děkuji ti, bratránku.“

Statečný rytíř z příběhů a bájí. Její dávný sen…
Vždy, když Duncan odjížděl neznámo kam, stála bláhová sestřenka Cora u hradního okna a nemohla se dočkat chvíle, kdy se zase vrátí. Jedině s ním si připadala skutečně šťastná. Nikdy se mu sice ani slovíčkem nezmínila, ale milovala ho už od dětství.
Podvečerní větřík jemně cuchal rozpuštěné kadeře, myšlenky na míle daleko, v duši sladký klid. Dívka plně pohroužená ve svých představách nepostřehla přítomnost další osoby v místnosti, alespoň do doby, než hrozivě cvakla dveřní západka.
„Je lepší než já?“
Instinktivně se otočila, tvář staženou děsem.
„Seane?“
Duncanův mladší bratr stál dva kroky od ní, v očích blesky.
„Tak kdo je lepší?“ drtil mezi zuby.
Začínala se opravdu bát.
„Nerozumím ti.“
„V posteli,“ štěkl mladík podrážděně.
„Cože?“
„Jaký je náš laird? Vzrušuje tě?“
Nehty se bolestivě zakously do křehkých zápěstí.
„Pusť mě,“ zaprosila.
„Kolikrát za noc jsi ho uspokojila, ženo?“
Copak to nikdy neskončí?
„Řekni něco,“ řval nepříčetně. Stěží zadržela slzy.
A najednou všechno zčernalo; sytě karmínová zbarvila kamennou zeď.
„Ty děvko!“ sípal tyran přerývavě. „Jsi jenom moje, rozumíš? Jenom moje!“
Slabý záchvěv.
„Prosím…“
Majetnický despota se krutě zašklebil.
„Ó ano, pros. Víš, jak moc mi to dělá dobře.“
Odhodil plášť, odložil opasek.
Polámaná kráska úzkostně zasténala.
„Co děláš?“
„To co vždycky, když můj bratr odjíždí,“ uchechtl se pobaveně.
„Ne,“ vzdychla Cora nepřesvědčivě.
„Že ne?“
Poklekl vedle pobitého těla.
„Teď mě dobře poslouchej, drahá sestřenko,“ sykl výhružně. „Nedovolím, aby se tě kdy dotknul jiný muž, tím méně můj povedený bratříček. Jsi moje a tak to taky zůstane. Rozumíš tomu?“
„Seane…“
„To tě radši zabiju. Raději tě zabiju než bych dopustil, abys patřila jinému!“
Nekřičela, když do ní Sean pronikl. Nikdy nekřičela. Duncan už přece tolikrát odjel.
Tipů: 8
» 04.03.12
» komentářů: 5
» čteno: 677(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Víla z Bretaně


» 04.03.2012 - 22:02
Ty teda dáváš chudince Coře zabrat... doufám, že jí to jednou vynahradíš ;-)
» 05.03.2012 - 21:11
Ups, já se vlastně nesvěřovala s koncem, co? ;)
» 06.03.2012 - 19:14
odettka: Neplánuješ nic drastického, že ne? ;-)
A bacha, jsi v sekci "Romantické", tak ne že budeš zlá ;-)
» 07.03.2012 - 12:27
Správně Nienna!!!! NE, že budeš zlá!
Další krásný díl, chudinečka Cora!!
» 15.03.2012 - 17:33
Prosím, další díl!! :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2019 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Ty nejlepší útržky z každodenního, místy bláznivého, života.