Dívka snů

Stará povídka, na kterou jsem svým způsobem stále pyšný, i když není zrovna dokonalá. Snad má co říci. Povídku věnuji Eylonwai, protože bych si přál aby si ji přečetla.
Nevím, jak jsem se tu ocitl, ale pravděpodobně jsem jen zavřel oči a pomyslel na toto místo. Už na něj myslím několik měsíců. Představuji si ho, formuji dle svého a sním o něm. Je mi fajn a cítím se svobodně. Dívám se do dáli a stále mne udivuje velikost tohoto světa. Sytě zelený prales vyzařující zdraví a čistotu, majestátné hory, na jejichž vrcholech stojí pyramidy i mně neznámého původu. Zpoza horizontu vykukuje slunce lehce narůžovělé barvy. Připadám si jak na jiné planetě. Vane příjemný vítr a ani mi nevadí ta závratná výška. Sto možná dvě stě metrů nad zemí. Sedím na jakémsi kamenném balkónu bez zábradlí. Je malinký, pár kroků tam a díváte se do propasti. Balkón doslova trčí z té hory. Hora je podle mne spíš pyramidou. Naprosto hladké stěny z ohromných dokonale rovných kvádrů žluté barvy to napovídají. Navíc nikde nejsou žádné dveře, žádný vchod. Prostě jen plocha, na které sedím. Já jsem však v pohodě. Navíc je tu se mnou ona. Dívka mých snů. Naprosto krásná, dokonalá. Přesně taková jakou jsem si přál. Museli byste být v mé hlavě, abyste to dovedli ocenit. Je to dívka mých snů. Vám by se možná nelíbila. Má lehké hnědé šaty jednoduchého střihu a je bosa. Sedím v tureckém sedu a dívám se na ni. Má skrčená kolena a rukama se o ně opírá. Přijde mi, že není ve své kůži.
„Ježíš, to jsi zase ty,“ řekla, jako by mne teprve nyní zpozorovala, „co dělám tady? Proč mi nedáš už pokoj?“
Znělo to vyčítavě a trochu i zoufale, ale já byl nadšený. Poprvé jsem slyšel její hlas. Vždycky jsme jen seděli a nic neříkali. Nikdy jsem se neodvážil. Teď slyším její hlas. Je dokonalý. Jak jinak, je to dívka mých snů.
„Tak mluv. Kdy už mi dáš pokoj?“
Znělo to tak bezmocně, až mi jí bylo líto. Dokonce i uronila slzu. Chytil jsem ji, než dopadla na zem.
„Není tu krásně?“ zeptal jsem se jí a ukázal jí prstem směrem k horizontu.
Vstala a pak si zase rychle sedla.
„To snad ne! Jak se odsud dostaneme?“
„Ty se bojíš?“
Pohlédla na mne jak na šílence. „Sedíme nevím kolik metrů vysoko nad zemí, nikde není žádný východ, žádná možnost slézt a ty se ptáš, jestli se bojím?! Jo mám strach.“
Rozplakala se. „Jak jsme se sem vůbec dostali?“
Usmál jsem se na ni. „Zavřel jsem oči a představoval si, že jsme tu. A ono se to podařilo. Už jsi tu přeci se mnou byla.“
„Nepamatuji se. Tak si zas představ, že já tu být nechci.“
„Proč? Je tu tak krásně. Podívej, támhle. Řeky, stromy, exotičtí ptáci, hory. Samé krásné věci na pohled.“
Přestala brečet a přiblížila se k okraji kamenného balkónu. Chvíli se dívala dolů a opět se vrátila na své původní místo.
„Ano, příroda je tu krásná, ale já tu nechci být. Vždyť se odtud nemůžeme ani hnout. Proč tu mám být?“
Začínal jsem pociťovat zklamání. Vůbec jí to nedochází. Ta podstata.
„Vždyť jsem tu já.“
„No a? Vůbec tě neznám. A ty mně taky ne.“
„To není pravda. Jsi dívka mých snů.“
„A napadlo tě někdy, že třeba nechci být dívkou tvých snů?“
Tohle, že říká? Jak je to možné? Vždyť tohle jsem si přeci nevysnil.
Něco je špatně.
Ale má pravdu.
„Ne to mne nikdy nenapadlo.“
Začal jsem se propadat do smutku. Sen se kazil a můj svět dostával trhliny.
„Víš, asi jsem moc tvrdá. Není to nic proti tobě, spíš proti systému. Já už prostě nechci dělat někomu dívku snů. Chci žít svůj vlastní život.“
Byla tak krásná, když to říkala. Cítil jsem její parfém. Ten parfém jsem pro ni stvořil já. A ona mne nyní odmítá. Počkat!
„Jak to myslíš, nechci dělat nikomu dívku snů?“
podívala se na mně jako bych byl největší naivka na světě.
„Jsi tak naivní. Ale sladkej. Jsem dívkou snů všech chlapů na světě.“ Usmála se trpkým úsměvem.
Byl to jak kopanec do slabin. Zatočila se mi hlava. Jakže? Všech?!
„Co to vykládáš?“
„Všichni muži mají přeci dívku svých snů.“
„Ale tebe mám jen já. Každý máme přeci jinou. Každý sníme o něčem jiném.“
„To ano. Každý mne vidí jinou. Vzhledově i vlastnostmi. Ale to je má práce, můj úděl.“

Celé mne to dorovnalo. Myslel jsem si, že máme své sny a ty jediné nám nikdo nemůže vzít. Co se tu děje? Postava, kterou jsem si vysnil, se bouří. Kdo jí dal do mé hlavy, když tvrdí, že je to jen práce nebo úděl?
Díval jsem se do horizontu. Vše zůstávalo stejné. Jen ona už sem prostě nepatří. Zřekla se být dívkou mých snů.

„Takže jsi něco jako…“
„Neříkej to. Necítím se tak. Dělala jsem to s nimi, protože si to v jejich snu přáli. Mohl jsi taky.“
To je krásné, co říká, ale chtěl jsem romantiku. Ne na to hupnout hned.
Kruci, co to plácám?! Vždyť jde o sny a ne o skutečný život. Měl bych se raději probudit.
„Máš zatím nejhezčí snový svět, jaký jsem viděla.“
Ohoho, jak mne to těší, říkal jsem si. Najednou si toho všimla.
„Promiň, opravdu se omlouvám, ale já už to nevydržela.“
„Kdo ti teda velí nebo jak to říct?“ hledal jsem slova a snažil se držet na uzdě mou zahořklost.
„Nevím. Prostě jsem byla určená na tu úlohu něčím vyšším a tak to bylo. Teď končím.“
„Jak jsi to dělala dlouho?“
„No, myslím, že od vzniku lidstva.“
Začínalo mi jí být líto. Taky jsem už neměl takový vztek. Musí to být hrozné být tak dlouho někým, kým nechcete být.
„Co budeš dělat dál? Nebudeš mít problémy?“
Usmála se. „To ti neřeknu.“

Rozhodl jsem se trochu pobavit.
„Říkala jsi, že mám nejhezčí svět. Tak pojď.“ Podal jsem jí ruku a ona ji přijala.
Pak jsme klouzali po velké klouzačce, která se tu vytvořila v okamžiku. Klouzali jsme vzduchem a hned mi bylo lépe. I ona se smála. Klouzačka nás vyplivla v modré laguně s božsky průzračnou vodou.
„To bylo úžasné!“ křičela. Já se jí smál.
Z laguny jsme vyrazili lesíkem k městu. Cestou jsem jí natrhal nějaké pomeranče a banány. Doprovázela nás malinká opička, ačkoliv si nepamatuji, že bych ji kdy stvořil.
Městečko před námi bylo malinké. Pár chýší z materiálů, co dá prales. Lidé zde však jsou šťastní. Ti malí metr vysocí lidé se většinu času usmívají.
„Jsou roztomilí. Jak tě napadli?“ zeptala se.
„Chtěl jsem kolem sebe veselé bytosti, co mi dodají sílu jít dál. Zbaví mne smutku.“
Chvilku jsme s nimi pobyli. Dostali jsme naprosto dokonalý pomerančový nápoj, který ani nevím, jak nazvat. Té dívce se tu líbilo a já byl na svůj svět hrdý.

Pokračovali jsme k pyramidám. Aby to nervalo celý den, přivolal jsem si létající koberec. Není nad stylové cestování.
Na pyramidě jsme si dali malou svačinku.
„Nejsi tu příliš často?“
„Jak to myslíš?“
„Jestli ti nepřipadá, že mrháš životem, když jsi raději zde, než v realitě.“
Na tohle se mne ještě nikdo nezeptal.
„Ne, ani ne. Realita je těžká, temná a neradostná.“
„Není snad taková, jakou si ji sami uděláme?“
„Podle mně ne. Člověk je závislý na ostatních. Dnes je těžké se uživit. Dokonce je čím dál těžší zůstat slušným člověkem, když kolem tebe se dějí samé podrazy.“
„Ale to snad činí život zajímavým ne? Čelit těm překážkám.“
„Jsi dívka snů nebo filozofka?“
„Jen jsem se chtěla ujistit.“
„V čem?“
„Jestli marníš svůj život neustálým sněním. Víš, ono snění, odčerpává energii vesmíru. A ta není zadarmo.“
Její tón se mi vůbec nelíbil. I to, co říkala. Jak, že není energie vesmíru zadarmo?
„Myslím, že bys už měla jít.“
„Půjdu. Zažila jsem hezký den, tedy do té doby než jsme se začali bavit o mrhání životem.“
„To ano. Já nemrhám životem, jen rád sním.“
„ Čeho je moc, toho je moc. Tvé Ki je slabé. Zde jsi utvořil ráj, ale ve skutečném životě jsi nehnul ani prstem.“
Díval jsem se na ní zasekle a nechápavě.
V očích se jí rozžehla jiskra. Vypadala nebezpečně.
„Nyní ti už můžu říct, co je mojí další náplní. Jsem Smrt.“
Tipů: 9
» 18.03.12
» komentářů: 4
» čteno: 772(12)
» posláno: 0


» 18.03.2012 - 15:01
Máš divokou fantazii "o)
» 18.03.2012 - 16:45
Létající koberec? Už zase? :D
Vážně pěkné, nečekané, dobře napsané.. jak jinak :)
» 18.03.2012 - 16:47
Eylonwai: Víš jak je to pohodlné cestování?:-)
» 18.03.2012 - 17:41
ST...opět tě ráda čtu:))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Incident | Následující: Nákup

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.