Nákup

Ve tři čtvrtě na osm začínal ranní mítink. Před nastoupenými zaměstnanci marketu stál ředitel Luboš Hromádko. Tvářil se vážně a důležitě. Měřil 170 centimetrů a vybíral si o deset centimetrů menší zástupce, aby bylo vidět kdo je tady ten nejvyšší. Rukama založenými za zády a pokyvujíc se ze strany na stranu, působil jak psychopat chystající se na někoho vrhnout. U Hromádka se však takhle projevovala jen jeho arogance.
„Dnes je pro nás velký den,“ promluvil ředitel a dva zástupci vedle něj přikyvovali do rytmu jeho mluvy.
„Máme absolutně nejnižší ceny ve městě a tato akce potrvá jen dnes. Bude tu spousta lidí a já doufám,“-slovo doufám zdůraznil zaťatou pěsti pozvednutou k nebi, „že toho náležitě využijeme. Chci vaše maximální nasazení. A chci maximální tržbu!“ křičel. Oči se nedívaly na poslouchající zaměstnance, ale někam do dáli. Jako by ho sledovaly davy.
„My konkurenci zničíme! Uděláme nejvyšší tržbu historie a sláva našeho obchodu se bude hvězd dotýkat!“
Zatímco se ředitel snažil své prodavače motivovat, za průhlednými dveřmi marketu se už houfovali lidé. Někteří byli doslova nalepení na plexisklo a jiní už nedočkavě naráželi nákupními košíky do dveří. Ochranka už byla mimo hru. Když se snažili netrpělivé zákazníky odstrčit od ještě odolávajících dveří, byli davem skopáni a zmláceni.
„Musíme tržby dosáhnout za jakoukoliv cenu! Tržba je cíl!“ Naprosto rudý a zpocený ředitel domluvil a pokynul otevřít dveře.

Jako když vpustíte hejno rozzuřených býků nebo smečku psů se vzteklinou. Lidé se dovnitř hrnuli jeden za druhým a bylo jen velkým štěstím, že nikdo nebyl ušlapán. V očích nápis „akce“ či „sleva“, to byl jejich motor. Někteří slintali při pohledu na zlevněné lustry a lampy v oddělení elektra. Jiní sprintovali s vozíky do zahrady, aby se dostali k proklatě levným muškátům a hnojivu za hubičku. Brzy se tvořily fronty na pokladnách.

Ze zázemí v prvním patře vše pozoroval ředitel Hromádko.
„Jo, bude tržba,“ říkal si s vytřeštěnýma očima a nepopsatelnou radostí.

***
„Nemám z dneška vůbec dobrý pocit,“ svěřil se Dominik, prodavač v oddělení stavby, svému kolegovi ze sanity.
„To asi nikdo z nás. Jsou jak divá zvěř. Mají skoro nelidské oči,“ řekl Petr a propiskou nervně poklepával o stolní desku jejich infa. Oproti Dominikovi vypadal jako obr. Téměř dva metry a hodně přes sto kilo.
„Přesně. Jako by měli vzteklinu nebo co.“
Petr přestal klepat do stolu a narovnal se. „Asi by ses měl vrátit k sobě na stavbu, jde sem Skokan.“
Dominik na nic nečekal a zamířil o pár metrů dál do svého oddělení. Skokan se blížil, stejně jako další lavina zákazníků. Vzrůstem malý zástupce ředitele spěšným krokem mířil nejprve k Petrovi. Něco mu rychle řekl a vydal se za Dominikem. Skokan nebylo jeho pravé jméno, jen hanlivá přezdívka, kvůli jeho chování v přítomnosti ředitele.
Jeho plešatá hlava se zaleskla před Dominikem.
„Prosím vás, věnujte se zákazníkům. Nechci vás vidět na cizím infu. Víte, co ráno říkal pan ředitel?“
„Hlavně tržba.“
„Přesně tak. Dnes musíme dohnat ztrátu ze začátku měsíce,“ řekl Skokan a mířil dělat důležitého zase jinam.

***

Paní Klobouková vezla nákupní vozík a táhla za sebou nevrlého manžela. Těšila se na muškáty za pár korun. Také nějaké květiny do zahrady by se hodily. Konečně ty nenažrané markety udělaly pořádnou akci. Cedulky s nápisem -50% sleva – byly všude. Manžel jen otráveně bručel a odpočítával minuty, které mu chybějí k večerní procházce do hospody.
„Tak pohni s sebou,“ nadávala mu žena.
„Prosím tě děláš, jak kdyby ti to někdo měl ukradnout.“
„Taky že jo. Koukni se kolem sebe. Je to tady samá fůrie a každá chce ty muškáty.“
„No tak ti je vezmou. No a co. Děláš jako by si už doma neměla kytek dost,“ řekl ledabyle muž a jeho manželka mu odpověděla syčivým „tss“.

S vidinou levně nakupených krbových kamen se hlavní uličkou řítil Václav. Obě ruce vedly plošinový vozík a zrak směřoval ke kamnům. Míjel jednoho zákazníka za druhým. Potil se a nedělalo mu dobře být v přítomnosti tolika lidí. Udělá ženě radost. Ty kamna musí mít. Jsou akční, takže budou mít jen pár kusů. To je jasné, kdo dřív přijde, ten dřív topí.

Paní Moravcová těsně před další ženskou ukořistila poslední vrtačku „za kačku“. Škodolibě se zasmála. Znělo to jak chrochtání a její poražená protivnice jen vyprskla: „Sežer si jí, krávo.“
Vrtačku má pro manžela k narozeninám. Je úplně jedno, že je to ta nejlevnější. On to přeci nepozná. A kdyby s ní něco bylo, půjde ji reklamovat. Ti blbci jí to přeci musí hned vyměnit.

Skokan dorazil do prvního patra zázemí k řediteli. Ten stále stál u velkého okna a usmíval se.
„Všechny jsem obešel a zaúkoloval, pane řediteli.“
„Šikovný, šikovný. Bude tržba!“ zvolal Hromádko a soustředěně sledoval dění u kas.

***

„Pane, nedá se nic dělat. Tahle dlažba je prostě vyprodaná,“ omlouval Dominik nulový stav akční dlažby Stella - 69 korun za metr čtvereční.
„Co jste to za obchod? Máte to v letáku, tak jí máte mít,“ rozčiloval se asi padesátiletý muž a jeho žena vedle něj přikyvovala a vrhala zlostné pohledy na prodavače.
„Byl tu před vámi pán a koupil všechno, co jsme měli.“
„Tohle bude mít dohru a ten leták si strčte do prdele!“ řekl muž a hodil leták po Dominikovi. Sledoval, jak ten manželský pár odchází a bylo mu vlastně úplně jedno, co říkali. Tohle už slyšel mnohokrát.

Paní Klobouková už byla téměř u „cc“ vozíků s květinami. Na ten se jako vosy ke svému hnízdu slétávaly další ženské. Přidala do kroku. Z vedlejší uličky se vyrojila její nenáviděná sousedka Moravcová. Přidala ještě víc a nezapomněla za sebou táhnout manžela. Ten funěl a dostával chuť udeřit svou choť, ač to nikdy před tím neudělal. Moravcová také zahlédla sousedku a poposkočila do kroku. Klobouková si nepřála nic víc, než zlevněné muškáty vyfouknout té kravičce z protějšího bytu.

Václav už byl u ostrůvku s vystavenými kamny. Před ním se ale v uličce motaly další dva vozíky a na chvilku musel zastavit. Zahlédl prodavače kousek od něj a poté zařval bolestí. V kotníku to příšerně štíplo. Zezadu do něj narazil chlap vozíkem.
„Tak co je? Koukej jet dědku,“ huboval ho ramenatý chlap s vyholenou hlavou. Vůbec mu nevadilo, že mohl Václava zranit.
Další náraz.
Lidi kolem se otáčeli a dívali se, co se stalo. To je tak všechno na co se zmohli.
„Ramenáč“ opět udeřil a tentokrát s větší razancí.
„Tak co bude? Hneš se?!“
„Auů, to je bolest,“ kvílel Václav.
Lidé kolem něj zírali a cestu neuvolnili.
„Ramenáč“ couvl a rozjel se. Třesk!
Ozvalo se křupnutí a křik. Václav měl pocit, že mu noha upadne.
Žena vedle se rozkvílela jak siréna. Petr obcházel ostrůvek a mířil k násilníkovi.
Neměl slitování. Rozjel se ještě víc a s vražedným pohledem najel maximální silou do už tak zlomeného kotníku.
Václav spadl a chodidlo bylo ohnuto do skoro až nadpřirozeného úhlu. V mysli měl jen tu bolest. Řval a potil se.
„Já ti říkal ty demente, abys uhnul!“
Zvedl nohu a dupl na kotník. Z otevřené zlomeniny se vyrojila krev a obnažená kost vyděsila všechny kolem postávající.

K pokladně se dostal Pavel Skopeček. Před ním byla deset metrů dlouhá fronta. Cukalo mu v oku. Bylo to nepříjemné. Jeho obvyklý problém. Jak začne jednou cukat, postupně se to zhoršuje, až je to k zbláznění. Nemysli na to, poručil si.
Cuk.
Ach ne! Přestaň! Nadával v duchu svému oku. Další člověk vyřízen. Ještě devět. Vydržím to? Musím pryč. S Pavlem si zahrávala psychika. Bohužel si uvědomil, že si zapomněl vzít ráno prášky.

„Pane řediteli! Máme násilnosti v oddělení sanity,“ hlásil upocený a vyděšený Skokan.
Hromádko stál rovně a vypadal jako přibitý k oknu. Ani se na svého zástupce nepodíval.
„Ale tržba roste.“
„Eh…ano, ano…ale ty nepokoje v sanitě…“
„Tržba je rozhodující. Běžte pomoct prodávat.“
Skokanovi se dolů nechtělo, ale příkaz ředitele byl pro něj svatý.

***

Paní Klobouková vystartovala po květináči s muškáty, jako chameleon vrhá svůj dlouhý jazyk po své oběti. Současně s ní však chytla květináč i Moravcová.
„Dej to sem!“
„Nikdy!“
„Koukej to pustit!“
Syčely na sebe jak lasičky.
Přetahovaly se jako malé holky o panenku. A situace kolem nich nebyla jiná. Takových zápasících dvojic tu bylo hned pět. A jejich manželé jen otráveně stáli u košíků a čekali, zda jejich drahá polovička urve muškát za pár korun.
Moravcová byla o něco mladší než její protivnice a zvolila progresivnější styl útoku. Kloboukovou chytla za vlasy a začala tahat. Za vteřinu se už tahaly navzájem.
„Vzdej to!“
„Tobě ani náhodou!“
Moravcová škubla. Soupeřka křikla, ale křečovitě držela květináč dál. Moravcová upustila chomáč vlasů a pokračovala v útoku.
Škub. Výkřik. Sprška krve. Tentokrát přišla k úhoně Moravcová. Klobouková jí zaťala nehty až pod kůži a silně trhla. Protivnici částečně skalpovala. Odloupnutá kůže s vlasy jí vysela na zakrvácené hlavě.
„To tě přijde draho,“ řekla Moravcová a obětovala květináč. Ženu naproti sobě chytla dvěma rukama a tlakem pomalu trhala. Po zahradě se ozýval vřískot obou žen. Bolestivý, trýznivý, ale i bojovný.

Václav krvácel a pomalu ztrácel vědomí. Bylo jasné, že manželce už kamny, ani ničím jiným, radost neudělá. Lidé kolem něj ho obcházeli a snažili se v panice dostat pryč.
Petr se dostal k „Ramenáčovi“. Chystal se udeřit, ale o hlavu vyšší nepřítel mu ruku chytil ve vzduchu a začal ji nemilosrdně kroutit.
Z vedlejší uličky se nečekaně vyřítil křičící trpasličí muž. Byl to nějaký asiat a v ruce třímal meč. Napřáhl a „Ramenáčovi“ katana uťala v lokti pravou ruku. Oddělená končetina dopadla na zem a prsty se ještě naposled pohnuly. Samotný „Ramenáč“ se s bolestivým řevem začal točit jak baletka a z pahýlu mu tryskala krev. Vypadal jako fontána. Rudá tekutina postříkala kamna, info, výprodejový regál, výstavku mirelonů a několik lidí.
„Mám krev na šatech!“ křičela hystericky žena vlivného podnikatele Berna a vydala se na zběsilý útěk z marketu.
Petr překvapeně hleděl na toho „ninju“ a nebyl schopen cokoliv říct.
„Já pomoc tobě,“ řekl ten malý mužík a kapesníkem utíral krev ze své zbraně. Jeho oběť se už přestala točit a padla na zem bledá jak smrt. Ta si pro „Ramenáče“ přišla záhy.
Středová ulička byla zabarvena do červené a utíkající lidé krev roznesli po celé její délce. Někteří i uklouzli a oblečení si tak pošpinili.

Matěj, prodavač oddělení dřeva, nakládal plovoucí podlahu na plošinový vozík jedné rodiny. Děti a matka se dívali na scenérii u kamen a paniku kolem. Otec pomáhal prodavači nakládat.
Z vedlejší uličky, kde jsou vystaveny dveře, se vynořil rozcuchaný muž ve špinavé modrošedé bundě. Funěl, a tvář měl přetvarovanou do podoby zuřícího býka.
„Tak co kurva bude?! Kdo mě obslouží?“
„Vydržte chvilku, pane. Jenom pomůžu tady pánovi a hned se vám budu věnovat,“ řekl Matěj.
„Já chci dveře! A hned!“ vztekal se chlap.
„Bude to jenom chvilka.“
„Hnéééd!“
Chlap si málem vyřval plíce a obličej získával netvorný odstín rudé. Poté z bundy vytáhl pistoli a začal mířit na prodavače.
Matěj zvedl ruce.

Ještě tři lidi, odpočítával Pavel. Ještě tři blbci přede mnou.
Cuk.
Už zase. Musím to vydržet, uklidňoval se.
Dva lidi.
Cuk.
Mám jenom žárovky, prodlužovák a nové vrtáky, tak proč musím tak dlouho čekat?
Ještě jeden člověk a budu na řadě.
Cuk. Né! Přestaň! Ty oko blbý. Cuk. Ať to přestane, nebo něco udělám.
„Dobrý den,“ zdravila pokladní.
Cuk.
Vzala žárovky a pípla je. Tak dělej. Rychlejš.
Cuk.
Proč se na mně tak směje, nána. Bere prodlužovák.
Proč s tím tak manipuluje?
Dělej, dělej.
„Hm, neprochází kód,“ vzdechla pokladní.
Jak neprochází. Dělej něco, ty náno. Cuk. Copak neumíš vzít tu čtečku pořádně? Asi bych ti to měl ukázat!
Pavel jí vyrval čtečku kódů z ruky. Byla v překvapená. Cuk. Pavel cítil nutkání vymlátit jí návod na pípání do hlavy. Udeřil jednou. Udeřil podruhé. Rozbil jí hlavu.
Lidé ve frontě nevěřícně koukali. To bylo všechno, jen zírali.
Z hlavních informací se vyřítila Martina Perlíková a v ruce držela sekeru od Fikarse. Ostří nástroje bylo v krytu, ale i tak to byla účinná zbraň. Martina udeřila Pavla do týlu a ten se bezvládně skácel na zem.

„Pane, měli bychom zavolat policii a zavřít market,“ naléhal Skokan na ředitele.
„Vy jste se zbláznil. Teď když tržba nabírá obrátky? Styďte se.“
„Ale máme tu už dva mrtvé.“
„Zmizte mi z očí a běžte něco udělat pro vyšší tržbu,“ řekl Hromádko a ani nyní neopustil své místo u okna.

***

Paní Klobouková si všimla jedné věci. Zatímco se s Moravcovou prala, někdo jim poslední muškát vyfoukl. Pustila svou sokyni a ukázala jí místo, kde měl být květináč. Moravcová vzdechla a pak se usmála. Manžel paní Kloboukové byl rád, že je po boji. Brzy se dostane na pivo.

Dominik viděl, jak nějaký šílenec míří na Matěje. Věděl, proč se to stalo. Chlap nechtěl čekat. Jenže oni jsou na oddělení po jednom a to se nedá v takovém návalu stíhat. Dominik přemýšlel jak „pistolníka“ zneškodnit, ale na nic nepřicházel.
Avšak z uličky plné dveří vskočila Martina se sekerou v ruce a rychle udeřila nic netušícího „pistolníka“ do zátylku. Ozval se výstřel.
Matěj vykřikl.
Dostal to do levé nohy. Spadl na zem a chytil se za zasažené místo.
Dominik přiběhl pro zbraň, kterou „pistolník“ neudržel v ruce, když bezvládně padl na zem. Martina udělal nečekanou věc a sekerou (i když stále zabalenou v krytu) začala do těla na zemi mlátit hlava nehlava.
„Ježiš, Martino, přestaň!“ křikl Dominik.
Drobná žena však mlátila do těla dál. Při každém nárazu sekyry do těla se ozvalo křupnutí. Musela mu zlomit snad všechna žebra. Začala ničit hlavu toho nebožtíka.
Dominik se na ni vrhl a převrhl ji na záda.
„No tak Martino, dost už.“
„Já..já..už nemůžu,“ vzlykla a z očí jí vyhrkly slzy horké jak krev stékající po její ruce. Zranila se, ale ne vážně. Asi při svém bezhlavém mlácení do mrtvého.
„Klid, všechno bude dobré.“
„Já se z těch lidí zblázním. Já..já…musím odejít,“ řekla a vstala. Odcházela směrem k východu a Dominik šel s ní.

V obchodě panoval chaos. V barvách se pobodali dva muži a jejich krev se mísila s rozlitou barvou na zemi. Dominik neznal důvod jejich konfliktu a nezajímal ho. Šel s Martinou ruku v ruce pryč. V elektru škrtila nějaká žena mladou dívku kabelem a prodavač se jí snažil zpacifikovat. V nářadí panovala válečná atmosféra. Zboží lidé vysypali z regálů a jeden přes druhého se sápali po dalším. Situaci se snažil urovnat Skokan, ale marně. Jeho pohled se střetl s Dominikovým. V první myšlence chtěl dvojici odcházejících prodavačů zastavit, ale nakonec si to rozmyslel.
Kolem pokladen byly desítky lidí. Všichni rozčílení a lačnící po rychlém odchodu z obchodu. Dominik a Martina se protlačili skrz dav lidí u hlavních informací a dostali se ven. Do marketu se už nikdy nevrátili.

Skokan opět došel až k ředitelovi. Ten se nejednoznačně usmíval a hleděl z okna na prodejní plochu.
„Pane řediteli, někteří prodavači opustili market.“
„To je vaše vina. Neumíte lidi motivovat,“ řekl téměř roboticky Hromádko.
„Ale…“
„Ale to nevadí. Dneska už je skoro konec a tržba je výborná.“
„Máme pět mrtvých.“
„Máme pět milionů tržbu, to je skvělé.“
Skokan se ještě chvilku díval na ředitele a možná trochu doufal, že projeví trochu lidskosti. Jenže jeho vzor vypadal jak obživlá socha. Hýbal se, dýchal, ale emoce se v něm nedaly najít žádné.

Petr byl zmlácený, na nohy mu pomáhal kolega z elektra a přiklopýtal k nim i Matěj s amatérsky ovázaným lýtkem. Směna skončila, lidé odcházeli.
„Proč vlastně nepřijela policie?“
„Neměl kdo přijet, všichni tu nakupovali,“ odpověděl na kolegovu otázku Petr.

Uklízečka, paní Volrichová, se bradou opírala o násadu od mopu a smutně se dívala na tu spoušť všude kolem. Nemá šanci to do rána uklidit. A té krve všude. Mít šichtu o „Krvavé dny v Goremarketu“ je k naštvání.

***

Paní Klobouková si s úsměvem před obchodem povídala s Moravcovou. Ukazovali si šrámy, které utrpěli.
„Už je to dobré. Krev už zaschla,“ povídala Moravcová.
„Tak kam jdete zítra?“
„Půjdu do Bloodmaxu mají tam akci na tulipány.“
„Tak to se tam uvidíme. Na shledanou,“ pozdravila paní Klobouková a spokojeně odcházela s otráveným manželem domů. Usmívala se a říkala si, jak nakupování miluje.