Jak jsem prožíval poslední rok na základní škole

...:-) Trocha naivity... :-)
Jmenuji se Pepík Dobeš, je mi patnáct let, jsem žákem třídy devátého ročníku na základní škole v jedné malé vesničce nedaleko Prahy a chci se stát politikem.

Patnáctý rok je jedním z významných přelomů dětství, které se pomalu, ale jistě mění v nekonečné a opravdové dospívání každého z nás. V tomto věku poznáváme a vnímáme spoustu nových věcí a situací, které nás ovlivňují a ve větší míře spíše deformují, jelikož v televizi, kolektivu a na diskotékách, na které se tajně vykrádáme otevřenými okny, když naši rodičové dávno spí, vídáváme a zažíváme situace, které za dřívějších dob vůbec nebyly, nebo se objevovaly jen ve filmech se sci-fi tématikou, nebo možná nakonec přeci jen byly, ale rodičové nám o nich raději nic neřekli, což by jistě potvrdila sedmadvacetiletá maminka mého spolužáka Franty Kohoutka.

Mí spolužáci tak mívali – hrajíce si na drsné chlapce oděné do punkového stylu – vlasy vyčesané do malého kohouta obarvené na blond, světle růžovou barvu na svých košilích vyměnili za růžovou s tmavším odstínem, aby jasně dali najevo, že jdou proti proudu, a na rukou nosili barevná tetování ze žvýkaček nebo lihových propisek, přesvědčujíce ostatní, že tyto obrázky jsou skutečné, na kůži jehlou vpravené, a tudíž nesmyvatelné.

Pravost těchto tetování denně zjišťoval věčně špinavý a cigaretovým kouřem zapáchající propadlík Chromčák, chlapec o hlavu vyšší a čtyři roky starší než my ostatní, který každého -novou ozdobou se pyšnícího - chytil pevně za ruku a poté mu ji drhnul tvrdým rýžákem tak dlouho, dokud obrázek zcela nezmizel.
Po těchto situacích přibylo posměšků na adresu falešně tetovaného, na druhou stranu se objevovalo stále méně těch, kteří se svá namalovaná díla ve škole ukazovali, aby se tak vyhnuli propadlíkovu čističi podlah.

Neméně zajímavým případem byl i další spolužák – cikán Fero Lacko – jenž byl velkým obdivovatelem Michaela Jacksona a často nám pravil, že až bude dospělý, také se nechá díky plastickým operacím přeoperovat na bělocha. Toto přání špatně snášela nejen Ferova matka a jeho osmnáct sourozenců, ale hlavně otec, který doufal, že náš spolužák bude pokračovat v dávno nastolené rodinné tradici, a denně synovi zdůrazňoval, že lépe než jim se v této republice nikomu a nikdy žít a dařit nebude.

Nejhůře tak dopadl syn místního popeláře Zbyšek Lejtko, jenž neměl zrovna nejlehčí a nejhezčí dětství a poslední měsíc strávil v nemocnici, kam jej odvezla sanitka po pozření uzené makrely, kterou jeho tatík našel po práci na dně svého kakavozu.

Ten se hned první den po příchodu do školy začal pyšnit nejen tím, že měl pokoj sám pro sebe, jelikož ostatní děti se prý při pohledu na něj pokaždé okamžitě rozplakaly, ale i tetováním přes celá záda, které mu otec jako omluvu za otravu jídlem slíbil nakreslit.
Nám všem, na které chtěl nebohý chlapec udělat dojem, aby si užil alespoň chvíli slávy a obdiv spolužáků, to bylo nesmírně líto, jelikož jsme věděli, jak celá situace dopadne.
A také že ano. Ihned, jak Zbyšek sundal tričko, aby nám ukázal portrét Marilyn Monroe, který jeho otec kreslil lihovou propiskou podle portrétu své babičky – bohužel, obrovský obrázek na zádech nepřipomínal ani jednu z těchto žen – již zde byl Chromčák se svou zkouškou pravosti.
Netřeba dodávat, že Zbyšek Lejtko skončil po konfrontaci s propadlíkovým rýžákem opět na pár týdnů v nemocnici, jelikož přišel po hodině intenzivního drhnutí nejen o celý obrázek, ale i veškerou kůži a kus páteře.

Mé spolužačky se však chovaly ještě hůře. Vědomy si svého půvabu, krásného úsměvu plného železných rovnátek a hlavně rostoucích vnad, začaly je den co den více odhalovat a vystavovat okolnímu světu, aby tak napodobily své ženské vzory, které svými těly a plastikami kompenzovaly nedostatek svého pěveckého a hereckého talentu.
Zašlo to až tak daleko, že jednoho krásného letního dne přišla má sousedka z lavice – Eva Potočková - do školy jen v krajkové podprsence a miniaturních šatičkách.

Když si jí hned při první hodině matematiky všiml náš třídní učitel Dřímal, okamžitě upadl do mdlob.
Marně jsme se snažili jej přivést k vědomí za pomoci studené vody či facek, které mu s chutí a dostatečnou silou rozdával propadlík Chromčák.
Jedničkář Košťál, znaje základy první pomoci, otevřel učitelova ústa a začal okamžitě s umělým dýcháním. Ti zkušenější z nás, kteří se mohli dívat na televizi až do pozdních hodin, radili, aby zkusil použít i jazyk, jelikož to dané herce vždycky neuvěřitelně rozpálilo a oživilo a nám u televizních přijímačů se srdce rozbušila pětinásobnou rychlostí.

Jedničkář tedy uposlechl našich rad, a i když ani toto s učitelem nic nedělalo, Košťál si evidentně umělé dýchání užíval, jelikož brzy začal hladit třídního jemně po hrudi a hlasitě funět a mlaskat.
To už nevydržel další jedničkář Plášek a zvolal: „Pane učiteli, slíbil jste nám na dnešek písemku!“, načež třídní okamžitě vyskočil ze země - udeřiv přitom funícího Košťála silně do čela - a začal po lavicích rozdávat prázdné papíry.

Když zjistil, co se stalo, přiklekl ke stupínku a profackoval třídního premianta, který stále ležel nehybně na zemi předstíraje kóma, jelikož doufal, že mu bude oplaceno stejným způsobem, který před chvílí praktikoval na pedagogovi.
Poté jsme usedli zpět do lavic všichni kromě Evy Potočkové, která i teď stála před tabulí jen ve spodním prádle a se žákovskou knížkou v ruce, aby ji posléze podala učiteli na stůl.

Ten ji otevřel na poslední straně a začal do ní psát dlouhou poznámku o provokaci a nestoudném chování a oblékání své žačky, i když přitom nespustil oči z jejích prsou, takže polovina vzkazu pro rodiče skončila napsána na dřevěné lavici.

Potočková se rozbrečela. Přiznala se, že se ve zvědavosti dívala jedné noci, kdy tatínek s maminkou byli na plese, na film mládeži nepřístupný, kde se takto spoře oděna dívka stala miláčkem celé školy, jelikož chlapci obdivovali její figuru, děvčata naopak odvahu a styl a „učitelé na ni zírali přesně jako vy na mne, pane třídní“.
Poté prý přišli rodiče žačky domů a film za hlasitých nadávek v půlce vypnuli, načež jí maminka za trest sebrala všechny rtěnky, laky na nehty a podprsenku zvětšující dekolt o tři velikosti.
Učitel z ní v tu chvíli spustil na pár vteřin oči, podal jí žákovskou knížku a pošeptal, aby přišla po konci vyučování do jeho kabinetu, jelikož má film čirou náhodou v šuplíku a můžou se na něj dodívat spolu. Potočková se šťastně usmála a přikývla.

Takový máme u nás kolektiv…

Vůbec nejtěžším rozhodováním každého žáka devátého ročníku stává se však jistě volba střední školy.
Jedničkáři Košťál, Plášek a pár dalších mířili na městské gymnázium. Potočková se po návštěvě učitelova kabinetu rozhodla, že chce být herečkou a poté si před námi sundala i podprsenku a omývala si holý hrudník houbou na tabuli, aby nám názorně předvedla, jak vlastně celý film nadále probíhal.
Zbyšek Lejtko měl rozhodování velice snadné, neboť měl pokračovat v otcově tradici popeláře a na tu mu bez problému stačila vychozena základní škola. Podobně byli bez starostí i Chromčák jemuž bylo řečeno, že si opět zopakuje devátou třídu, a cikán Lacko, jenž pochopil výhody své opálené pleti a začal raději uznávat podobně zbarveného Steveho Wondera.

Všichni věděli, kam nadále míří jejich kroky, jen já se stále rozhodoval.

Se svým IQ 79, které sice bylo dostatečně velké na to, abych při umývání schodů nevypil kýbl s jarovou vodou, bych do světa žádnou velkou díru neudělal.
Zvážil jsem tedy své možnosti a uvědomil si, že jedinou možností je učiliště, jelikož s mou inteligencí bych na přijímacích zkouškách na střední školy jistě ztropil ještě větší ostudu než soused z vedlejšího bytu Kaňka, jenž se loni v polovině testu rozbrečel, protože neznal odpověď na otázku „Kdo se stal v roce devatenáct set devadesát předsedou Občanského fóra?“ tuše, že za to bude doma od svého pravicově smýšlejícího otce tvrdě bit.

Stát se kuchařem? Nikoliv, jelikož při mé snaze o vytvoření jakéhokoliv pokrmu tečou mamince často slzy, a to i v situacích, kdy nekrájím cibuli.
Stát se číšníkem? Také ne, neboť v třesu rukou překonávám i svého děda, jenž posledních patnáct let trpí Parkinsonovou chorobou.
Stát se prodavačem? Ano, to bych sice mohl, ovšem po nemilé příhodě, kdy jsem ve svých třinácti letech šestkrát po sobě přepadl s punčochou na hlavě a pistolí na kapsle místní hračkářství, nevím, zda bych byl přijat.

Přemýšlel jsem i nadále, ale nic mne nenapadlo. Slzy mi tekly po tváři, jelikož jsem věděl, že se mi nesplní mé přání stát se politikem, které jsem bral jako své poslání. Tolik jsem po tom toužil.
Najednou jsem si však uvědomil jednu věc a pousmál se. Ano… ano, to je to řešení. Je vlastně úplně jedno, co budu studovat nebo čím se vyučím, politikem se v budoucnu určitě stanu tak i tak.

On už to můj tatíček - ministr - jistě nějak zařídí…
Tipů: 13
» 16.03.12
» komentářů: 16
» čteno: 1067(25)
» posláno: 0


» 16.03.2012 - 14:09
Tvá kreativita je obdivuhodná. Zvláště poslední věta mě dostala. Tož vzhůru do teho parlamentu.
» 16.03.2012 - 14:19
Siorak:
Už mi dochází síly, chlape... :-) A děkuji moc :)
» 16.03.2012 - 14:24
Pořááád bavííííš hihihi jdu si překontrolovat tetování..hihihi..ST!
» 16.03.2012 - 14:25
:-D krásné a úsměvné
» 16.03.2012 - 14:35
Liška76:
Na těch mých by se Chromčák vyřídil ještě více než na Lackově... štěstí, že ta má jsou pravá :-) Moc děkuji :-)
» 16.03.2012 - 14:36
erestor:
Děkuji převelice... :)
» 16.03.2012 - 14:39
Co ty seš za típka? Zase pěkné. Kvalita i kvantita zdá se. T dávám u Tebe vždy minimálně a nyní neudělám vyjímku. I když ona by jen potvrzovala to pravidlo.
» 16.03.2012 - 14:41
umělec2:
...a já Ti za to jako vždy od srdce poděkuji... :-)
» 16.03.2012 - 18:49
Jsem zaslechl, že ministerstvo školství se má stát dědičným postem...
» 16.03.2012 - 19:35
taky si mě učitel pozval do kabinetu a to jsem v té době krajkovou podprsenku ani neměla...no jestli to nebylo právě tím :DD ... i na podruhé jsem se královsky bavila :)
» 16.03.2012 - 23:09
Paulmatthiole
Dobeše bych nejraději zkapalnil... jinak ovšem dobré :-)))
» 16.03.2012 - 23:38
Dám Ti ST bez kecání.
» 16.03.2012 - 23:47
Psavec:
Díky, Psavče, věřil jsem, že mne nezklameš... :-)
» 17.03.2012 - 01:14
Znám paralelu z našeho parlamentu - poslanec Marek
Benda se ze školních lavic, stal pomocí tatíčka ihned
profi politikem. Rád se ukazuje v TV a jako předseda
jednoho vlivného výboru šíří svá "moudra" s postojem
Duceho! A ještě tu máme politiky, kteří za několik týdnů absolvovali práva na ZČU v Plzni, chjo...
» 17.03.2012 - 06:17
Bíša: Dobře si pamatuju na prohlášení Václava Bendy, že by mu nevadilo poobědvat s A. Pinochetem. Rodina Bendů mně připomenula jeden vtípek:
"Víš, Marku, proč jsem tě nazval malým oslíkem?"
"Samozřejmě, tati. Protože nejsem tak velký jako ty!"
» 23.03.2012 - 21:25
Supér :)
Tetování si takhle občas kreslím i teď.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.