Jak jsem šel k odvodu branců

...:-)
Jedním z významných období chlapeckého života je dospívání, konkrétně oslava osmnáctých narozenin, kdy se dotyčný stává součástí světa dospělých. Může tak již volit, řídit auto, má-li k němu požadovaná oprávnění, oženit se, beze strachu pít a kouřit, používat frázi „Jó, my dospělí, my už toho v životě zažili…“ a nabírat spousty dalších a zajímavých zkušeností a poznávat nové zážitky, které znal předtím jen z televizních pořadů probíhajících v čase, kdy již měl dávno spát v posteli s plyšákem vedle sebe.

Tento krásný a výjimečný den měl již brzy potkat i mne. Velice jsem se na něj těšil, jelikož jsem si tajně schovával půllitr slivovice, který byl určen přímo k oslavě vstupu mezi plnoleté. Z tohoto měl radost především můj blízký kamarád Franta Mikulík, jenž oslavil dovršení osmnáctého roku před měsícem a od té doby ještě nevystřízlivěl. Byl vděčný, že bude mít další důvod k požití alkoholu, ovšem - jak se mi nedávno svěřoval - po ochutnání první kapky lihoviny zjistil, že vlastně k pití ani žádný pořádný důvod nepotřebuje a házel tak do sebe jeden velký panák za druhým.
Jediné vrásky na čele mi tak dělala obsílka s mým jménem ležící na stole, kterou jsem se bál otevřít, jelikož jsem tušil, že uvnitř skrývá neradostné zprávy a informace. A také že ano.
Když jsem se nakonec odhodlal k tomuto kroku, zjistil jsem z dokumentace do obálky vložené, že se mám dostavit přesně za dva týdny v deset hodin ráno do malého sálu místního kulturního střediska, kde proběhne odvod branců k povinné vojenské činné službě.

Narozeniny jsem tak ani pořádně neoslavil. Všechnu slivovici za mne vypil Franta, jenž následně do sebe naházel i obsah tří lahváčů, které mi přinesl jako dárek.
Rodiče se mne snažili utěšit, řka, že je možnost získání modré knížky, díky níž na vojnu nebudu muset, ovšem já tušil, že to tak snadné nebude, jelikož jsem byl zdravý jako rybička a tělo měl pevné jako Herkules. Dal jsem se tak do vydatného pláče a utíral slzy i obsah nosu do žlutého svetru ze suché semleté slámy, který mi k narozeninám upletla babička.

Vojny jsem se bál, a to hlavně z důvodu šikany. Dost jsem si jí užil ve škole, jelikož naše rodina nepatřila k nejbohatším, právě naopak. Zatímco o velkých přestávkách spolužáci pojídali ke svačině obložené chleby, ovoce nebo čokoládové tyčinky, já po otevření malého kufříku na svačinu našel jen požvýkanou žvýkačku, u kterého byl přilepen maminčin vzkaz „Žvýkej pomalu, musí ti vydržet alespoň na týden stejně jako předtím tatínkovi“. Strčil jsem tak do úst ztvrdlou hmotu, z níž všechnu chuť vyžvýkal za celý předchozí týden můj otec, a smutně povzdechl.
Největší posměch jsem však prožíval až po dni, kdy jsem musel přijít do školy v sestřině sukni, jelikož všechny mé kalhoty – čítající dohromady všeho všudy jeden kus – zrovna schly venku na šňůře, a kalhoty univerzální, které maminka vyrobila z pytle na brambory, měl v ten den na sobě v práci otec, jehož manžestráky visely na prádelní šňůře vedle těch mých.

Přišla noc a já opět nemohl usnout. Bylo to nejen kvůli strachu z blížícího se odvodu branců, ale i kvůli měsíci v úplňku a sousedovi, který denně přesně o půlnoci začal svůj dvouhodinový tréninky na bicí, obhajujíce se, že jindy prostě nemá na zdokonalování svých herních technik čas.
Vtom mne napadla spásná myšlenka: Zajít ke strýci Rudolfovi, jenž má přeci také modrou knížku a jistě mi poradí fintu, jak bych se i já mohl stát jejím vlastníkem. Spokojeně jsem zavřel oči a v okamžiku usnul, zatímco soused držel rytmus k písni od Olympicu „Kdo Tě líbá, když ne já“.

Hned další den jsem se za strýcem vypravil. Našel jsem ho v dílně, kde se snažil vyrobit budku pro ptáky. Poté, co si uvědomil, že zapomněl do přední stěny vyvrtat vchod v podobě většího otvoru, mávl rukou a řekl, že si jej ptáci stejně můžou vyklovat sami.
Přivítal mne s úsměvem, popřál všechno nejlepší k narozeninám a jelikož neměl žádný dárek, věnoval mi právě tuto ptačí budku, do které si prý můžu tajně ukrývat různé cennosti, jako peníze, pleskačky s rumem, fotografie nahých žen či další zajímavé drobnosti.
V tu chvíli mi konečně došlo, proč má strejda tyto budky, jejichž počet dosahoval čísla sedmnáct, vystaveny po celém svém domě, a to i na záchodě, kde prý schovává fotografie členů vlády, které upřeně pozoruje, má-li zrovna zácpu.

Svěřil jsem se se svým problémem a strýc se jen usmál. Bylo mu již pětačtyřicet, ovšem nikdo do této doby neznal důvod, kvůli kterému vlastně modrou knížku dostal. Tak dobře jej dokázal tajit!
Nad touto příčinou jsem dlouze a marně přemýšlel i já, dívaje se přitom na strejdovy dva prsty na každé ruce, které mu zbyly po nehodě s velkou petardou, již omylem zapálil místo svíčky a s níž šel poté – drže ji v obou rukou - do sklepa nahazovat vypadnuté pojistky. Ty nahodil strejda bez problémů, ovšem šest prstů, které hned poté - v okamžik výbuchu petardy - přestaly být součástí strejdových rukou, se již nahodit zpátky nepodařilo.

„Musíš být nemocný mentálně nebo fyzicky,“ dával mi rady matčin nevlastní bratr. „Podívej se na mne. Já jsem také úplně zdravý a stejně jsem na ty chytráky z lékařské komise vyzrál,“ zasmál se, poškrábal se palcem na obřím hrbu, jenž vyrůstal z jeho křivé páteře, a poté začal podivně mrkat, což byl asi ještě tik z dob, kdy se jako školák léčil v psychiatrickém ústavu pro mentálně narušené děti.
Bohužel, více jsem z něj nedostal. Strýc uchopil mezi palec a ukazováček kladívko a začal stloukat osmnáctou budku, jelikož si uvědomil, že vedle nástěnných hodin v kuchyni je zbytečně moc volného místa.

Do soudného dne mne však nic nenapadlo. I proto jsem sklesle seděl v desátou hodinu ranní na jedné ze spousty židlí, které postupně obsazovali mí vrstevníci. Brzy byl sál naplněn, jen pár míst k sezení zůstalo prázdných.
Po chvíli přišel vysoký statný muž s plnovousem a povzbudivě se na nás usmál.
„Dovolte, abych se představil, jsem major Doubrava a chci vás uvítat u dnešního odvodu. Je již deset hodin, tak bych si rád udělal předběžnou docházku. Nuže, začněme,“ vydechl, vzal si do rukou hustě popsaná lejstra a začal číst podle abecedy přítomné brance.
„August Jan.“ „Zde!“
„Broněk Miroslav.“ „Zde!“
„Burian Václav.“ „Zde!“ vymrštil se do vzduchu syn místního instalatéra, jenž si se šikanou tykal ještě více než já, jelikož obě jeho zápěstí měl již od narození zalomena do pravého úhlu, takže jeho ruce připomínaly přední hrabavé končetiny krtka. Ostatně tak se i následně Václavovi začalo říkat a ten často dostával od ostatních spolužáků a studentů posměšné nabídky typu: „Přijď k nám odpoledne na zahradu, potřebujeme pomoci při hloubení jámy na studnu“. Neměl to lehké, chlapec, a já ho chápal, zvláště tehdy, kdy nám jednoho nedělního dopoledne hloubil brigádně odpadní kanál.

Poté se sálem ozývala další a další jména.
„Jan August.“ „Zde!“
Major se zamyslel a podíval se na první jméno seznamu. „August Jan a nyní Jan August? Asi jen překlep, omlouvám se.“
„Žádný překlep, pane majore,“ ozval se nakrátko střižený brýlatý mladík, „my jsme bratranci.“

„Malina Jaromír.“ „Zde…“ zamručel jsem odevzdaně pod vousy, ale i tak mne major zaslechl a připsal vedle jména fajfku.
„Mikulík František.“ „Tu,“ zachraptěl vedle sedící kamarád, jenž kvůli dnešnímu odvodu musel již druhým dnem abstinovat, což se podepsalo na jeho duševním i fyzickém stavu. Do hororu o oživlých mrtvolách by jej vzali okamžitě. A bez maskování!
„Ohař Lumír.“ „Zde!“
„Prášek Marian.“ „V base!“ ozvalo se odněkud zezadu, načež se všichni hlasitě rozesmáli, včetně samotného majora. Ano, náš vrstevník, nejslavnější to zločinec a lapka z celého širokého okolí, seděl v tento den za mřížemi.
Začínal již jako malé dítě, kdy se vkrádal sousedům do oken, aby jim následně odcizil tvarohové buchty, které po upečení pomalu chladly a odpočívaly na parapetu. Jenže jak se zvyšoval Práškův věk, zvyšovaly se i potřeby, a tak buchty již brzy vyměnil za cennosti v podobě šperků, obrazů či fotek s nahou Sophií Loren ve svých nejlepších letech.

V tu chvíli přijela eskorta a v poutech před sebou vedla Mariana Práška, po jehož příchodu se sálem ozval hromový aplaus.

Poté jsme byli – opět dle abecedy – seřazeni do zástupu a postupně vcházeli do vedlejší místnosti, kde nám byla provedena lékařská prohlídka.

Zatímco já měl tlak naprosto v pořádku, tak při měření hodnoty místnímu tlouštíkovi Valentovi vyjela rtuť až na konec měrky a poté v rychlosti vystřelila ven ze skleněné trubičky. Valenta jen omluvně mávl rukou a za silného funění se zakousl do krajíce chleba s máslem, který si chvíli předtím položil na zdravotnický stůl.

Zatímco mně se po svlečení do spodního prádla rýsovala pevná postava, jíž jsem získal díky každodennímu utíkání před spolužáky, kteří ze mne chtěli strhnout kalhoty vyrobené z pytle brambor, tak na tělo kuřáka Řeziny se členové komise nemohli vynadívat a radili mu, že by měl okamžitě s cigaretami přestat, jelikož vykašlávání černých sazí ještě nikdy u nikoho neviděli.
Musím dodat, že já měl na sobě trenýrky, které mi půjčil tatínek. Sám pak šel do práce na Adama, jelikož jsme i tento druh šatstva měli po jednom kuse a můj včera maminka použila jako hadr na vytření špinavé podlahy.

Zatímco já viděl jako ostříž a při měření zraku jsem z tabulky přečetl všechna písmena jak oběma očima, tak i jedním – poté dokonce i při pohledu do okna SPZku auta, které se v tu chvíli mihlo v dalekém horizontu – tak spolužák Drápek nepřečetl ani to největší písmeno na nejvrchnější řadě. I přesto však doufal, že na vojnu bude přijat, jelikož by se rád stal profesionálním ostřelovačem.
Bohužel jsem si v tu chvíli neuvědomil, že i já mohl předstírat slepotu a mít tak konečně nějakou naději vyhnout se vojenské službě.

Po pár dalších povinných vyšetřeních lékařská prohlídka skončila a já se po oblečení opět posadil zpět na židli ve velkém sále, kde jsem čekal na zveřejnění výsledků. Vedle mne chrápal František, kterému za dva dny abstinence klesla hladina alkoholu v krvi pod nebezpečně nízkou hranici dvou promile. Opravdu na tom nebyl nejlépe.

Po dalších desítkách minut opět přišel major s tím, že lékařské výsledky jsou hotovy a že nás s nimi obeznámí členové lékařské komise. Poté opět začal diktovat jména dle abecedy, načež se dotyčný zvedl, vešel do dveří a o minutu později vyšel se smutným či veselým výrazem ve tváři ze dveří dalších.
Major přečetl jméno Václava Buriana. Ten vstal, přišel ke dveřím, kde se marně pokoušel pět minut stlačit svým prohnutým zápěstím kliku, s čímž mu nakonec pomohl kdosi jiný, a vešel dovnitř. Nato vyšel dveřmi zadními s bílým archem papíru v ruce a radostně volal: „Mám modrou knížku, mám modrou knížku!“
„A cos čekal?“ zareagoval pohotově zloděj Prášek. „Myslel sis snad, že by tě mohli v armádě využít k hloubení zákopů při manévrech?“

Pak jsem přišel na řadu i já. Vešel jsem dovnitř a srdce mi tlouklo. Postavil jsem se před členy lékařské komise a vyslechl si jejich verdikt. Smířeně jsem pokýval hlavou, rozloučil se a odešel zadními dveřmi se slzami v očích.

O pár týdnů později přišel povolávací rozkaz. Všichni uschopnění branci se v ten den hlásili v kasárnách. Tedy, všichni až na Mariána Práška, jenž po telefonu vzkázal, že se z domu, kde trávil čas po propuštění z vězení, ani nehne, dokud si pro něj nepřijedou Jeepem. Ten o hodinu později zastavil před Práškovým bydlištěm a bylo po legraci.
Můj kamarád Franta Mikulík byl odveden také. Den před odjezdem vypil litr vodky a já se jej ani nestačil zeptat, zda to bylo z radosti nebo ze žalu.

A já? Já budu na své kamarády a spolužáky vzpomínat z tepla domova a přitom mne bude hřát u srdce myšlenka na mou modrou knížku...

…zlaté ploché nohy…
Tipů: 19
» 15.03.12
» komentářů: 21
» čteno: 1946(25)
» posláno: 0


» 15.03.2012 - 00:26
Synátor mi vykládal, jak mu u odvodu doktorka při prohlídce řekla "nadechněte se ..." a na to "...zatlačte!" Když to prý udělal nějak z něj vyšel dost hlasitý prd a komise se nemohla udržet smíchy ....
» 15.03.2012 - 01:09
Já jsem si užil dva roky jako správný chlap. Neuškodila mi. ST.
» 15.03.2012 - 07:16
početla jsem si:-)
» 15.03.2012 - 08:14
Legrace až na půdu.
» 15.03.2012 - 14:46
S Tebou to tedy mlátí:))ST!chachacha:))
» 15.03.2012 - 15:04
Mbonita: jitka.svobodova:
Děkuji Vám! :-)
» 15.03.2012 - 15:04
Psavec:
Já mám modrou díky 4x operovanému kolenu, takže ze mne nikdy správný chlap nebude...:)
» 15.03.2012 - 15:05
Liška76:
Děkuji, Lištičko, leč již pomalu docházejí síly...
» 15.03.2012 - 15:10
Prima čtení :-)
» 15.03.2012 - 15:55
Hustý. Nevím, čemu jsem se řechtal víc. To s tou žvýkačkou, se strýcovými nenahoditelnými prsty a s krtkem, to bylo opravdu dobré. **
» 15.03.2012 - 16:00
erestor:
Děkuji :-)
» 15.03.2012 - 16:00
CRASH:
Neměl bych to tu asi moc rozhlašovat, ale krtek je reálný :-D Díky :)
» 15.03.2012 - 16:46
Hazentla
:))) ploché nohy mě dostaly.. :)))))))
» 15.03.2012 - 17:20
Hazentla:
Jo, ty mne zachránily :-) Díky za koment :)
» 15.03.2012 - 17:35
myslím,že tu budeme mít brzy nový kult...taky Jára i když né Cimrman :DD ST jako vždy :)
» 15.03.2012 - 18:34
Paulmatthiole
Chachá... inu, já jsem kripl, a stálo to také za vyprávění. Bratr zase na vojně přibral 40 kilogramů, anžto skončil v kuchyni. Mno, jeden si nevybere :-)) ST
» 15.03.2012 - 18:58
Ty píšeš dobře jenže já se v tom nějak ztratil. Bylo to na mne asi něčím moc dlouhé. Ty musíš být strašný sedmilhář. Těším sa až napíšeš zase něco co zvládnu. I tak dám T protože jsou tam silná místa. A nikdo není dokonalý. Ale je pravda, že někdo je dobrý. A to docela dost. Dětství mělo normální průběh? T
» 15.03.2012 - 19:03
umělec2:
Dětství bylo fajn :-) A pokud se ptáš z pohledu literárního, tak jsem se vlastně rozepsal až loni. První povídku vůbec jsem napsal až v listopadu 2011...
» 15.03.2012 - 19:10
Já jsem sice lopata, ale podle mne máš na tyto blbosti docela nadání. A navíc si i činný. Nezapomínej na věného druha psaní zážitky, chlast a holky. Ahoj. Co nevypiješ do čtyřiceti pak už nedohoníš. A i jinak to platí. I kdyby si se strhnul.
» 15.03.2012 - 23:48
Pes planus je skvělá diagnóza....
» 16.03.2012 - 12:21
Bíša:
Mám to "štěstí", že to bylo jednou z příčin získání modré...:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.