Jak jsem hlídal psa

...:-)
Jedním z nejkrásnějších lidských citů je láska ke svému sourozenci. Přesně takto jsem to měl i já se svou o rok mladší sestrou Magdou již od raného mládí.
Dobře si vzpomínám na doby, kdy mi bylo šest, a více než svou pětiletou sestru jsem měl na světě raději jen dvě věci – Lentilky a oříškovou bonboniéru. Právě tyto dva druhy sladkostí byly častým důvodem našich věčných hádek, rozepří a hlavně fyzických bitev, neboť se ani jeden z nás nechtěl s druhým o laskominu dělit. Čokoládové pochoutky tak vždy zbyly jen pro mě, jelikož jsem ze vzájemných soubojů vždy vyšel jako jasný vítěz.

O deset let později jsme si oba uvědomili, že bít se a hádat kvůli takovým hloupostem je naprosto zbytečné, a našli jsme si proto věci jiné, daleko závažnější, kvůli kterým již další sourozenecké souboje měly smysl.
Bylo to například umývání nádobí, odhánění od dveří domu Svědky Jehovovy, krmení rybiček, které však vidě, kdo je vlastní, narážely svými těly o skleněnou stěnu akvária, snaže se tak tímto pokusem o sebevraždu zbavit utrpení v podobě věčného hladu, a tak dále a tak dále.
I v této době jsem nad sestrou, která mne výškově o pár centimetrů přerostla, vítězil ve všech bitvách. Neboť lepší mít pověst bijce žen a být i v šarvátce pokousán, poškrábán či zatahán silně za vlasy, než se marně pokoušet vyhnat jehovisty a následně tak poté u kávy v obývacím pokoji poslouchat dlouhé hodiny výtažky z jejich četby ve Strážné věži.

Od té doby uplynulo dalších deset roků. Sestra po úspěšném ukončení střední školy promyslela všechny své možnosti a snad i z důvodu, aby mi v budoucnu má dřívější vítězství vrátila i s úroky, dala se studovat na vysokou školu vojenskou, kterou po pěti letech úspěšně zakončila inženýrským titulem.
Nyní tak pracovala ve Vyškově jako vysoce kvalifikovaná pracovnice české armády, zatímco já dopadl jen o trochu hůře, to jest registrací na úřadu práce.
Měl jsem tak alespoň spoustu času na své dva velké koníčky, a to spánek a četbu časopisů na toaletě.

Bylo to nedávno, tuším tak týden, co se mi svěřila, že pomalu myslí na děťátko. Bydlela pár desítek minut cesty od bytu, ve kterém jsem měl pronajatý malý, ale útulný pokoj. Žila a hospodařila se svým přítelem Romanem, o pár let starším sympatickým a inteligentním mužem, jenž byl vojákem z povolání taktéž, čímž jsem vlastně budoucího potomka trochu litoval:
Již v období batolete by místo dupaček byl obut v malinké těžké kanady, do školky či školy by na svačinu nosil sušené hovězí maso a oplatku pro horolezce, na diskotéku by jej sestra pustila jen v maskáčovém oblečení a s těžkým vojenským telefonem zavěšeným na zádech pro případ, kdyby se něco stalo a on potřeboval zavolat domů.
Dívku by mu schvalovali oba, má sestra – maminka i Roman - otec, ptaje se, zda je to stíhačka a jestli ráda pije zelenou, neb to je barva armády, a v kelímku v koupelně by měl dva kartáčky – jeden na zuby a druhý na pucování spár mezi kachličkami, aby tak poznal krásy a kratochvíle práce svých milujících rodičů.

Já na rozdíl od této představy žil v realitě. Sám, bez cíle, bez práce a bez zubních kartáčků. Zuby jsem si čistíval jen prstem namočeným do jarové vody a i když mi poté ústa hodně pěnila, nemohl jsem si na krásu svého chrupu stěžovat. Abych zabránil zbytečnému a škodlivému usazování malých kousků jídla v mezírkách mezi dásněmi, pojídal jsem hlavně jídla kašovitá – pudink, dětskou přesnídávku, krupici, rozmixovaný hovězí steak a další.
V době nouze posloužilo jako strava i vteřinové lepidlo z tuby, jenž mi vždy zalepilo ústa na pár dnů, díky čemuž jsem tak nemusel nic jíst, a tudíž si ani zuby čistit. Dál jsem tak s klidem pokračoval v aktivním prosazování svých dvou koníčků a spokojeně razil heslo „Ve spánku a za četby časopisů se nikomu chrup neznečistí“.

Jednou, když jsem odpočíval po namáhavém šestnáctihodinovém spánku, rozřinčel se hlasitě telefon. Ztěžka jsem vstal a zvedl sluchátko. Na druhém konci drátu se ozvala má sestra a prosila mne, zda bych jí nepohlídal miláčka, jelikož musí ve Vyškově odsloužit dvanáctihodinovou směnu od šesti ráno do šesti večer a nechce, aby byl doma po celou tu dobu sám.
Odpověděl jsem, že bych rád, ale že Romanovi táhne na třicet a je již jistě samostatný, načež mne sestra okřikla, že nemyslí svého přítele, který má totiž službu s ní, ale Gora, jejího psa.

A v tomto okamžiku se mi zastavilo srdce i dech. Jelikož můj milovaný sourozenec nemohl kvůli smlouvě s armádou počít potomka dříve než v roce 2014 (výjimkou byl porod dítěte přesně v den, kdy Česká republika vstoupila do NATO, ovšem těžko se datum početí propočítávalo, jelikož porod dříve či později byl brán jako porušení vojenské smlouvy), pořídila si pro svou útěchu alespoň psa.
On to vlastně nebyl pes, bylo to monstrum.
Goro, irský vlkodav, po němž sestra vždy toužila a jehož po známosti pořídila za cenu s výraznou slevou, se stal okamžitě členem rodiny. Koupi této obludy však těžce nesli ostatní nájemníci objektu, jelikož sestřina nová láska při jakémkoliv pohybu dělala takový hluk a vyvolávala takové otřesy v základech, že sousedům praskala omítka na stěnách i stropě, padaly lustry a řinčely okenní tabule.
Důchodkyni Vojnarové z prvního patra se rozpohybovalo při Gorově běhu po sestřině čtyřpokojovém bytě nové křeslo, v němž usnula při sledování mexické telenovely. Vystrašená stařenka, nechápaje, co se děje, okamžitě vytočila číslo prodejny nábytku a hned se rozkřičela na nic nechápajícího prodavače, že si žádné vibrační křeslo neobjednala a že napíše dlouhý dopis na oddělení reklamace.
Nejvíce však zuřil domovník Hořejší, jenž co chvíli zvonil u sestřiných dveří, stěžovaje si, že musel za společné peníze nájemníků domu koupit bagr s velkou lžící, jelikož si při nabírání Gorových exkrementů zlomil již čtyři lopaty a dva krční obratle.

Dlouho jsem váhal, ošíval se a vymlouval. Nechtělo se mi hlídat celý den zvíře, jenž se hned první den v novém prostředí dvakrát vyčůralo v obývacím pokoji a vytopilo tím všechny byty nacházející se pod sestřiným, což jsem jí také okamžitě odpověděl. Ta mi však za hlídání slíbila pět krabiček s Lentilkami a dvě oříškové bonboniéry, takže jsem nakonec svolil. Bohužel, měla mě za ta léta již přečteného.

Pro Gora jsem si do sestřina bydlení ve čtvrtém patře, od něhož jsem měl náhradní klíče, přijel v devět ráno. Byl jsem hodně rozespalý, nebyl jsem zvyklý vstávat tak brzy a zvláště jen po jedenáctihodinovém spánku, ale pro jednou jsem udělal výjimku.
Pes začal hned po mém vstupu do dveří spokojeně a šťastně mávat ocasem, čímž proboural zeď oddělující chodbu od ložnice. Nasadil jsem mu obojek a připnul na vodítko vyrobené z lana, jímž se v přístavech přivazují lodě k železným konstrukcím na pevnině, aby je neodnesl proud do širého moře.
Do kapes u kabátu jsem zastrčil pět krabiček s Lentilkami ležící na dřevěném botníku, zatímco po obou bonboniérách nebylo ani památky. Když jsem si po desetiminutovém obhledání okolí všiml, že Gorovi trčí z tlamy kousek celofánu, těžce jsem oddychl a vyšel s ním z bytu.

Poté, co jsme vyšli před panelový dům směrem ku mně, ozvalo se ve stejný okamžik neuvěřitelně hlasité spokojené oddechnutí všech nájemníků, kteří se tak mohli těšit na zasloužený dvanáctihodinový klid. Jediným nespokojencem tak i nadále byla důchodkyně Vojnarová, které poskakování jejího křesla pomohlo s bolestí v kříži, a tak opět po telefonu bombardovala zaměstnance prodejny nábytku novými stížnostmi, řka, že vibrace v křesle přestaly působit, což se jí najednou vůbec nelíbí.

Dal jsem se s Gorem na cestu. Byť se chvílemi zdálo, že spíše vede on mne, než já jeho, snažil jsem se psovi dokázat, kdo je tady pánem. Goro, pánem jsi ty.
Poté, co jsme čekali u přechodu pro chodce na zelenou, přišla vedle nás malá holčička se svou babičkou.
„Podívej, babi, koníček!“ zvolalo šťastně malé dítě.
„Ano, máš pravdu, Aničko, koníček,“ odpověděla starší paní a dlouze si měřila Gora pohledem. „Jen má nějakou podivnou srst na těle, jistě to bude nějaký nový vychovaný druh,“ pokračovala nahlas v myšlenkách.
Goro se na ni podíval – měli oči skoro ve stejné výši – a hlasitě zaštěkal, čímž paní dokonale zmátl a ta raději i s vnučkou přeběhla na druhou stranu silnice, i když na semaforu stále svítil červený panáček.

Blížilo se konečně sídliště, jehož součástí byl i byt, jenž jsem obýval. Těšil jsem se na to, až si lehnu a zaspím dobu až do sedmé večerní, kdy si sestra s Romanem přijedou pro psa. Z myšlenek mne však rychle vytrhlo zaškubnutí vodítka. To Goro ucítil hárající fenu. Než jsem stačil křiknout „Nesmíš!“, již mne vláčel obří rychlostí po betonovém chodníku. Obličej mi drhnul po hrbolaté zemi plné malých kamínků, takže jsem následovně vypadal podobně jako ve čtrnácti letech, kdy jsem z dlouhé chvíle olizoval struhadlo na brambory.
„Ne, Bože, jen to ne!“ zakřičel jsem zoufale poté, co jsem si všiml, že mi z kapes vypadly všechny Lentilky a pomalu mizely daleko za mnou.

Goro doběhl až ke své hárající oběti. Byla to fenka jorkšírského teriéra. Její mladá majitelka se zhrozila, když si všimla psa řítícího se směrem k ní, ovšem opravdový výraz překvapení, či spíše vystrašení, dostala až při pohledu na můj obličej.
Vysvětlil jsem jí celou situaci, načež mě soustrastně objala a představila se jako Petra. Poté mne i Gora pozvala k sobě do bytu, kde mi uvařila čaj, pomohla omýt rány na těle a hlavně ve tváři a věnovala mi krabičku Lentilek původně nachystanou pro svou malou neteř.
Byl jsem jí vděčný a poté jí předložil svůj občanský průkaz, aby se mohla podívat na fotografii, jak vlastně vypadám ve skutečnosti. Následně se jen spokojeně pousmála a opětovala tím mé sympatie.
Goro se pokusil ulehnout do pelechu patřícímu malému teriérovi a po čtvrthodině pokusů do něj úspěšně položil alespoň svůj čenich, zatímco zbytkem těla ležel rozvalen přes půl dívčina bytu. Jorkšír si vyšplhal vlkodavovi na záda a oba po odfrknutí spokojeně usnuli.

Před sedmou večerní jsem se rozloučil s Petrou, jíž jsem slíbil, že se po třech plastikách obličeje, které budu potřebovat k tomu, abych opět vypadal jako předtím, určitě ozvu a zajdeme spolu na schůzku u čaje.
Sestra přijela pár minut po sedmé. Nadšení ze shledání se svým psem neznalo mezí, načež se mne zeptala, zda jsem si dnes nedělal něco s vlasy, jelikož mi to nějak nebývale sluší. Poté ještě jednou poděkovala a odvedla si Gora zpět domů.

A já? Opět vypadám normálně. Rány se zahojily samy díky rekonvalescenci v podobě dlouhého a častého spánku, který teď neprovozuji sám, nýbrž s mou novou přítelkyní Petrou. Takže jsme nakonec spokojeni nejen my, ale i důchodkyně Vojnarová, která se jen blaženě usmívá, jelikož jí křeslo díky Gorovi opět bez problémů vibruje.
Tipů: 19
» 14.03.12
» komentářů: 17
» čteno: 1136(30)
» posláno: 0


» 14.03.2012 - 11:47
rozmixovaný hovězí stejk ... ty si magor.. :-))
» 14.03.2012 - 11:58
koukám dneska happy end...
» 14.03.2012 - 12:15
Ty seš ale vůl. Opět velmi dobré. Smál jsem se a směji se. Vlkodava mají u nás v pivovaru v Kácově. Hrozivá potvora. Zajímalo by mne s čím je to křížený. To sežere i lednici. Dávám ST. A nadávám na ty hovna. To snad nemůže být ze života? I když u Tebe bych se nedivil. Kór když vím jaký to máš problémy s vlasama. Vůbec máš hodně problémů. A to je dobře. Ahoj
» 14.03.2012 - 12:39
tvá kvantita..neškodí kvalitě hihihihihihihihi:))ST!
» 14.03.2012 - 14:05
Siorak:
Miluji, když mi někdo říká magor :-) Díky moc... :-)
» 14.03.2012 - 14:05
umělec2:
Mým hlavním problémem je vymyslet téma povídky, jelikož jsou opravdu všechny totálně smyšlené :-)
Díky, umělče :-)
» 14.03.2012 - 16:18
Vlkodava jsem vždytsky chtěla.Jenže ted mám Zlatého retrívra a občas to vypadá že skončím jako ty s obličejem na betonu :)
» 14.03.2012 - 16:33
Výborně jsem se pobavila - skvělá...ST
» 14.03.2012 - 16:47
Bernardette:
Vlkodava měla ex a je to opravdu úžasné zvíře... :-)
» 14.03.2012 - 16:48
Elisha:
Děkuji převelice :-)
» 14.03.2012 - 17:37
Paulmatthiole
Kdepak, jak jsou v tom zvířata, je to mazec na entou :-D ST :-))
» 14.03.2012 - 17:44
Paulmatthiole:
Tvůj komentář mne vždycky moc potěší, Póle :-) Díky...
» 14.03.2012 - 20:30
Bylo to dlouhé ale moc hezké a zábavné, smála jsem se tak, že jsem si málem sříkla do gatí,...úsměv. Ty nejsi jen básník a prozaik, ty jsi i báječný bavič.))
» 14.03.2012 - 21:38
...už vím,co ti příště dovezu,lentilky a oříškovou bonboniéru...i když původně jsem zamýšlela Sensodyn :D
» 14.03.2012 - 22:20
carodejka:
Och, děkuji moc :-)
» 14.03.2012 - 23:18
To bude slastné spaní po Tvém skvělém povídání***
» 14.03.2012 - 23:20
Bíša:
Bylo mi ctí... jako vždy...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Mirra [5]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.