MINULOST

opravdu svérázný detektiv na dovolené...
» autor: ještěr
Jsem na dovolené ve Španělsku. Strašné vedro, jsem v malém městečku na jihu. Krásný městečko s křivolakými ulicemi a vedle klasickej, betonovej satelit.

Jako na potvoru se mně zaběhl pes, co pes, odrostlejší štěně, vidím, jak běží tou bílou ulicí k přístavu, volám, pískám, jak magnetem je přitahován k dokům.
Uprostřed té dlouhé ulice stojí dodávka. Z ní vystoupí chlap v šedomodré uniformě, rafne psa za obojek a šup s ním do vozu.
Bafnu mobil, kolo, které mám pro potěchu a mažu za tím autem. Nespěchá, já ano, šlapu jako šílený, čtu číslo a volám poldy. Pak auto přidá a poodjede.
Vyjeli. Mám to u nich dobrý, dost jsem jim pomohl.
Auto odbočilo do objektu místního stadionu. V pokladně u vchodu seděl ten chlap, zíral bez ducha na mě, já na něho řval: “Vrať mi psa, parchante!“
Neodpověděl, jenom čuměl před sebe.
Koukám, pes je v kleci vedle pokladen. Přijeli policajti.
„To je on, ale je nějakej divnej“.
„To jsou tady všichni, horko a chlast. Je to ten Váš čokl? Jó, fajn, že jste to Vy, vezmem ho na stanici, večer ho hodíme na hotel, na tom kole byste ho těžko odvez. A toho blba puste z hlavy.“
Nepustil. Jakmile odjeli, otevřu kukaň, ten člověk na mě koukne, zuřím, chci mu pořádně ubalit a vytřískat z něj pravdu. Už, už se napřahuji, když on povídá takovým divným hlasem: „Běžte pryč, ať nejste od krve.“ Koukám a on si přikládá k hlavě bouchačku.
Prásk! Sotva jsem sebou švihnul na zem, všude létalo sklo a mozek.
„Do psích jater, toto není dovolená!, co to je?!“
Volám podruhé, přijeďte a vemte s sebou techniky.
"Čéče, jste dobrej chlap, dost jste nám pomohl, ale proč nás trápíte o siestě?“
„Hoši nerad, ale máte tady jeho mozek kolem celé kukaně.“ „Co jste mu proboha udělal?“
„Já nic, on si vystřelil mozek z hlavy, asi ho tlačil! “
No jo, za pár minut jsme tam.“
Přijeli. Čuměli na to jak uhranutý. Ten debil v tom měl snad dum dum střelu. Nechal jsem je pracovat a koukl kolem sebe.
Vyšel chlap, držel knihu a měl tu stejnou hnusnou uniformu zelemodrý barvy, vypadá čistě, ale uniforma mu nepadne. Sedl si na lavečku, drží tu knihu a zírá před sebe. Slyším jak, mumlá: „Jsem nedostudovanej, musím zabít prezidenta“ a vší silou žmoulá tu knihu.
To mi bere dech, Jeden blázen se zastřelí, druhej blábolí…
„Hej draku, kam s tou knihou?“ „Jakou knihou? Já tady…, my nesmíme s nikým mluvit.“
„A proč?“ „Protože…“ ozval se výstřel a osůbka se sesunula na zem.
Do prdele, co se tu děje? Nevolal jsem je, ať si ho najdou sami. Mezi námi, čistá střela do týla. Co mi to připomíná…
Tlačím kolo, jdu městečkem a zírám. Tolik lidí s knihou, divnej pohled nikam. Chodí v těch modrozeleným oblečku. Chodí sem tam, jakoby bez cíle, ale nějaký smysl to má.
Nemám chuť to řešit. Jsem na dovolené a ne na lovu.
Aha, chodí tak, aby jeden viděl na druhého. Žádný z těchto úchylů nejde nikam sám.
Akorát ten jeden. Zalítl do jednoho baráku. Já za ním. Jdu opatrně, kolo jsem nechal před barákem. Projdu průjezdem, nikde ho nevidím, á jde nahoru po schodech k hornímu bytu v patře. Jdu tiše za ním. Odmyká, ale dveře nezavře. Je strašný hic, ani se nedivím.
Slyším, jak povídá:“Tak jsem sledoval toho cizího cyklistu, je to ready, ten blbec nic neví, vše OK“ Zavěsil. Já Ti dám blbce, říkám si. Vpadnu do dveří, rudý vzteky….
„Ježišmarja“ vykřikne ten kluk, vytáhne zbraň a prostřelí si hlavu…

„To je zlej sen, to není pravda. Kašlu na to, dám si panáka, vzbudím se z toho blbýho snu a bude dobře.“
Doplazil jsem se do hotelu. Hospodský se ozval:“Vy jste ale známej člověk, to Vám povím, dovezli psa i Vaše kolo.“
„Skvělý můj příteli, pošlete mi nahoru nějaký bufet a dobrý pití, šlo by to? Dal jsem mu pár bankovek a velký dyško.
Vlezl jsem do pokoje. Pes na mě kouká, jak ten blázen s knihou. „Ty už taky?“ nevadí…
Přivezli mi, oč jsem žádal.
Jídlo jsem slupl, pár mrtvých mi nezkazí chuť, ale vína jsem se ani nedotkl.
„Chlast a vedro!, říkal ten polda.
Psovi jsem vzal vzorek krve, vzorek vína, dal do lahviček a připravil balíček do Madridu na soudní. Mám tam kamarády od posledka.
Šel jsem spát.
Ráno, když čumím do zrcadla:“Ahoj Ty blbej chsichte“, kouknu na psa, druhej blbej chsicht.
Dal jsem pokojské prachy a říkám: „Prosím vyvenčit, nakrmit, zavřít v pokoji, musí si zvyknout. Díky“
„Chudáček…“
„Žádnej chudáček, pes líná to je.“
Usmála se, moc krásy a rozumu nepobrala, byla dobře stavěná a jednoduchá. Mrkl jsem na ni. Usmála se znovu.
„Jdu na kolo“ povídám, věděl jsem, že v ten okamžik to budou vědět všichni.

Šel jsem opravdu na kolo. Jedu, nebaví mě to, cesta vede do kopce a ještě u toho přemýšlím. Přijel jsem k prvnímu posezení. Sedím a taky čumím do prázdna.
Někdo za mnou šlape. Á, kontrola. Kdepak, ten šlape, jak o život.
Přilítl ke mně takovej hubenej kluk, ve věku, kdy chce změnit svět.
Sotva dýchal, vyvalil na mě ta černá kukadla a říká: „Já Vám musím něco… nedopověděl, padl mi k nohám.
Do prdele…
Koukám, nikde nikdo, „Ty parchante, kde seš schovanej“ cedím mezi zuby, „ maximálně dvě stě, dvěstěpadesát…
Dělám zmatenýho, lamentuju a číhám na odraz dlouhýho skla. Někde musíš bejt. Byl, nasedl a odjel. Ani jsem ho nezahlíd, motor byl silnej, laciný autíčko to nebylo.
Do prdele, tady je něco divnýho.
„Místní chlast a horko.“
Volám policajty. Neochotně přijeli. Řekl jsem jim: Tady jsem ho našel“. Stejně mně nevěřili.
Ale ta čistá rána …



Městečko mám před sebou jako na dlani.

Sedím a přemítám:
Tak co máme: Zblblý lidi, co korzují po městě
Systém korzování, jeden hlídá druhýho
Všichni drží knihu a jsou nedoštudovaní
Mají uniformy středních škol
Nedá se s nima mluvit, jakmile promluví, jsou tuhý
No ještě zblblej pes, což znamená, že zblbnou každýho, jakmile se přiblížím, zabijou se, nebo jsou zabiti.
Mám něco, čeho se bojí. Moje styky – no zas tak vysoký nejsou.
Starej policajt před důchodem, no žádný terno, ke všemu sám, žádný děti, žena…

Chlape, to bude něco jinýho, to bude informace. „Přemejšlej ty opice stará. Po něčem šlapeš.“ Jo šlapat, to bych rád, přišel jsem hubnout, né vyšetřovat.

Pes byl vyvenčený, stále na mě blbě zíral. Ty potvory to maj vychytaný.
Večer jsem vypadl z hotelu. Určitě za mnou někoho pošlou. Neposlali. Dal jsem si majzla.

Na faře se svítilo. Jemně jsem zaťukal na okno. Jakmile mě kněz spatřil, rozzářil se a šel mi otevřít. Přivítali jsme se.
„Sestro, dones nám kapku bílého, prosím“„Kde máte sestru Patricii, Otče?“
„Ta byla převelena do kláštera v Barceloně, přiděli mi novicku.“Sedli jsme si. Sestra mě ráda nevidí. Mlčí.
„Příteli, mám toho tolik, co Vám musím říct, ten mladík Vás nezas…“
Zazněl výstřel. Novicka se zbraní v ruce vběhla do předsíně.
Ty mrcho…
Vystartoval jsem po ní, byla jak lasička, a znala to tu. Teď se mi hodilo, že jsem cyklista.
Nesetřásla mě. Nemohla odhodit hábit, který ji zdržoval. Skákala jak pominutá po schodech a do zahrady.
Do prdele, to nevydejchám, blesklo mi hlavou, ta děvka jede na drogy, nebo co.
Když jsem myslel, že mě zdrhne do lesa za silnicí, zasáhla vyšší moc. Jak byla fetlá a otočila se, kde funím, nevšimla si přijíždějícího auta. Odhodilo ji to, ale nezabilo.
„Jeďte pro sanitku, nechte mi lékárničku, já tu zůstanu a počkám.“ Byla omráčená, když odjely.
Zbraň ještě svírala v ruce. „Ty, mrcho“ si říkám, beru jí zbraň a uvolňuju šaty kolem krku.
Sundám z Tebe ten hábit…
Jak jsem s ní trhnul, probrala se a začala bojovat. Zase po mně. Ženy nebiju, ale Ty dostaneš mazec.
Chtěla se mi vytrhnout, chytil jsem ji za rukáv, Utrhl se.
„Shaize“ vyštěklo to děvče, něco křuplo a svezla se na zem.
Do prdele, co se děje? Podívám se na ruku…číslo…fašouni… „Do prdele…“ Teď mi to docvaklo.
Precizní střely do týla, amfetamin, proto skákala jako péro z divanu, ale mandle holce moc nechutnaly. Nechal jsem ji bejt, u sebe nic neměla.
Ti parchanti ví, že po nich jdu jak slepice po chroustech.
Vrátil jsem se do hotelu, jakoby nic. Objednal jsem si večeři a pití jak posledně. Hospodský se na mě podíval zvídavě.
Pak řekl:“Nelejou to mý dobrý víno do záchodu, v mým to není.“ Kývl jsem na souhlas, zaplatil a šel na pokoj. Pes na mě blbě zíral. Dobrý, nedobrý, voda je jistota…
Ale moment, že by spojenec?
Vzal jsem víno a sešel dolů. Sedl jsem si ke stolu a čekal. Přišel hospodský, donesl skleničky a přisedl.
Nalil oběma, napil se a povídá: „Jsi Žid?“ „Nejsem.“
„Ale, Tvá matka byla židovka.“
„Byla.“
„Pak jsi Žid“. „No, pokud to bereš tak, tak jsem“.
„Řeknu Ti příběh. Byl jeden patnáctiletý židovský chlapec, co chtěl být chemikem a jeden SS třicetiletý lump, co hlídal jeden koncentrák…
SS chtěla drogy na ovládání lidí, dělala výzkum, jehož výsledkem bylo používání amfetaminu. Má úžasný výsledky, ale žere mozek. Chtěli lepší látku, která by byla v mozku, a na dálku pomocí jisté frekvence by se člověk ovládal.“
„Rozumím, ale co s tím…“
“Počkej“
Těm zavřenejm chudákům se to podařilo, problém byl, že nebyl na konci války vhodný vysílač na ovládání. Tím by se vytvořil univerzální voják z kohokoliv.
Všechny nakonec postříleli, zbyl akorát ten patnáctiletý chlapec, který měl v hlavě vzorec sloučeniny a mladý SS zabiják, který měl na starosti likvidaci, hocha si nechal jako živou knihu.
Začíná svítat…
„Co Ti budu povídat. V Paříži žil jeden Žid, sám se svými depresemi a chemií. Našli ho ohořelého, celý vnitřek bytu shořel…Víc už mi povídat nemusel. Já trouba, čumím na to, mám to před očima a nevidím…
Přiblížila se pokojská…
„Parádní kopce jste mi doporučil příteli, zítra budu šlapat. Jsem tlustý, jako prase.
V očích pokojské byly otazníky. Usmál jsem se na ni.
„Krásná vílo, že se mi zase postaráte o pejska! Tady máte, jste moc hodná“
„Ty mrcho, Ty patříš k nim“, říkám si v duchu a usmívám se.

Vzal jsem si vše na kolo, mobil, zbraň, zásobníky. Vy fašistický svině, dobře jste si to vymysleli. Televizní vysílač, vinařství, škola.
Telefonoval jsem dlouho. To bude účet.
Šel jsem najisto. Byl tam, mladý parchant, jakoby otci z oka vypadl.
„Co tady chcete? Okamžitě vypadněte!“„Tebe!“ Vystřelil, já taky. Dlouhá policejní praxe a intuitivní střelby se vyplatily. Byl na místě mrtvý.
„Někde tady musí být, ten famózní střelec do týla.“ Střelce jsem nepotkal. Jen svého psa a pokojskou.
Zastřelil jsem ji, nebyla dost rychlá. Pes na mně začal vrčet. Šel za ní.
Nikde nikdo. Vysílač byl prázdný. Ostřelovač nikde. Vlezl jsem do velína. Tu frekvenci si do smrti budu pamatovat.
Frekvenci změnil, zařízení rozbil. V městečku nastalo zděšení.
Lidé v modrozelených uniformách se ptali, proč jsou v nich a na co mají tu knihu.
Místní mafie a zkorumpovaní policisté pochopili pozdě, že je malér, mí přátelé jednali rychle.
Zbývali tři lidé, šéf vinotéky, ředitel školy a zabiják. Vlítli jsme do vinotéky. Právě rozbíjel frašky. Víno s drogou.
„Víno a horko…“
Sesypal se. Všechno vyzvonil. Jak vyváděli vinaře do auta, ozval se výstřel. Klesl v kolenou. Věděl jsem, že se střelec odhalí. Zásahová jednotka se o něj postarala.
Taky mu „mandle“ nechutnaly.
Zbýval učitelskej. Zašel jsem do školy. Seděl v ředitelně a brečel. Jak jsem vstoupil, vzdychl a odevzdaně vstal. Jakmile jsem ho chtěl, zatknou a přiznám se, dal sem si na čas, rozběhl se ke stolu, než jsem mohl cokoliv udělat… ty hořké mandle…

Přišel jsem do hotelu hodně pozdě večer. Protokoly, svědectví atd, však to znáte.

Sednu ke stolu, unavený a smutný. Ozve se zvuk skřípění koleček. Hostinský ke mně veze malý uzený sele, flašky vína, chleba, zeleninku…
„Chlape, tahle neshodím…“
„Však to taky nemusíš všechno sežrat… rozesmál se od ucha k uchu.Klábosili jsme do rána, pak jemně, opravdu jemně ovíněni jsme vylezli na balkón. Všude slavili. Na ulici byly poházeny zelenomodré uniformy.

A jak to nakonec bylo?

Po válce SSman zabil Žida, vzal vzorec drogy, buď to z něj vymámil, nebo vymlátil, to se nedovíme a odešel do Španělska, kde pod novou identitou začal dělat kariéru poradce.
Nevím jak, mí kolegové mlčí, dostal zkrátka za odměnu možnost provozovat místní televizi.
Starý pán dokonale připravil svého syna, včetně tetování a manýru SS. K němu se přilepila oddaná neofašistka z Německa a blond zabiják, trénující v afrických osvobozeneckých válkách, do něj se zaláskovala pokojská,(střílet uměl, ale vkus neměl)
Na vinaři a učitelským vyzkoušeli drogu, policajty zaplatily a místní mafii ovládly.
Výzkum šel dobře, droga fungovala a frekvence se ladila. Pak přišly problémy.
Padl Frankův režim, zasáhla globalizace jak trhu televizního, tak chemického.
A začalo se to sypat.
Krytí mizí, droga nejde už namíchat, dodavatelé z Číny nejsou schopni dodat tak čisté přísady a navíc se tady objeví ten známej židovské policajt z Paříže.
Zkusili to udělat tak, aby to vypadalo nevině. Ale jednoho místního blba napadlo mi navočkovat mýho psa, no a tím to začalo…



CELÝ PŘÍBĚH JE ČIRÁ FIKCE, OSOBY MÍSTO ČAS BYLY VYBRÁNY KVŮLI PŘIBĚHU NIKOLIV KVŮLI SKUTEČNOSTI
Tipů: 4
» 14.03.12
» komentářů: 2
» čteno: 755(10)
» posláno: 0


» 14.03.2012 - 20:16
No to je fakt svéráz :-)
» 15.03.2012 - 15:38
hmmm:))

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: JONNY | Následující: CÍSAŘOVNA

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.