JONNY

čest a poctivost versus chamtivost lidská
» autor: ještěr
Nepřišel do práce. Telefon nebere.
„Hele mladej, vem káru a zajeď se k němu podívat, Jonny je sice starej, nikdy se nestalo, aby nepřišel včas…“
Vzal jsem káru a jel. Starej Jonny, legenda na kriminálce. Nejtěžší případy, no prostě bedna.

Dveře nebyly zamčený, našel jsem ho, seděl v tom starým sametovým ušáku, seděl, mír v tváři a byl mrtvej. Na stole papír, v hlavě díra, na zemi zbraň.
V bytě pořádek, uklizeno, takový klasický mládenecký byt s posluhovačkou. Stolek, starší televize, ušák, původní barva asi zelená, stůl, dvě židle, ještě dřevěné, ubrus s vyšíváním, skříň.
Otevřel jsem ji. Košile, tesilky, rifle, uniforma. Čisté, vyžehlené.
Zavolal jsem ústředí. Přijeli. Vyfotily, posbírali otisky, dali Jonnyho do pytle a odvezli na soudní.
Druhý den volali ze soudního. „Hoši, pošlete sem někoho, balistika souhlasí, ale tady něco divnýho!“ Poslali mě.
„Hele mladej, koukni na to, to co vidíš, to jsou metastáze a nádory. Rakovina, nic divnýho, ale ten chlap měl dle rozsahu tý nemoci umřít už před deseti lety. Jo a umřel přirozeně a byl střelen až po smrti.“

Co ho proboha drželo při životě? Žádná rodina, žena, děti, nic než ta práce.

Vydal jsem se tam znovu. Musím zjistit, co se stalo. Nedělali jsme důkladnou prohlídku, byla to klasická policajská sebevražda, po kolikáté…
Sehnal jsem Jonnyho posluhovačku.
Rozpovídala se: „ Byl ze starého šlechtického rodu, jeho táta, zchudlý šlechtic z Evropy odjel do Ameriky. Začal podnikat. Dařilo se střídavě oblačno. Měl spoustu kamarádů, posléze dělal pro ně špinavou práci. Vyplácelo se to, rodina měla peníze. Byla dohoda, že nemusí zabíjet, pouze uklízet.
Jeho syn Jonny, prvorozený a jediný syn se stal policajtem. Táta zuřil, ale nic neudělal. Jonny vystudoval akademii a brzy se stal členem kriminálky. Měl dobré styky díky svému otci.
Uměl řešit choulostivé případy a vědělo se, že je nepodplatitelný. Získal si respekt.“
„Musím už jít, musím si najít jiný úklid.“

„Děkuji paní.“ Usmála se na mě.

Pokračuji v prohlídce. Prohlížím zásuvky, vesměs v nich nic není. V šatně jsem našel poklad.
Kufr. A v něm… Fotky, deníky, ten člověk si psal deník…

Prolistoval jsem první, stále práce, případy, učebnice zločinu a jeho řešení. Konečně osobní deník. Sakra šeřilo se. Musím se stavit ještě na stanici. Vezmu si jej s sebou.

Vzal jsem si je domů, nestíhám…
Sedím, čtu a odvíjí se mi Jonnyho příběh…

Kolem padesáti to přišlo, znenadání, přijel z práce, sedl k televizi a otevřel pivo. Píchlo ho v boku. Bolest neodešla. Šel k lékaři. Zjistili vše. Neměl chuť to řešit. Dali mu prášky, modré a červené, anestetika a cytostatika. Ty držely rakovinu na uzdě a bolest bylo snesitelná.Chybí stránka.

Už to nevydržím. Jsem starý, nemám sílu ani žít ani pracovat, slib mě tíží… Budoucnost nemám, včera přišlo to, co jsem 22 let čekal. Pošlu varování, a zbavím se toho prokletého balíčku….
Jakého balíčku, žádný jsme nenašli, musím zajít na poštu, kam co posílal.
Jinak už nic zajímavého, jeho procházky k jezeru, pravidelné, každý večer po večeři.

Usnul jsem v křesle. Rozlétly se dveře a dovnitř vlítli kukláči! FBI Dvě hlavně mi mířily na prsa.
Vstoupil chlap v obleku, starší, kudrnatý hustý vlasy na skráních bílé, jinak tuctový chlap.
„Máš něco, co patří vládě!“ „ Vládě?“
„Nežvaň, ten deník!“
„Čí deník?“ „Neděj blba a naval ho!“
Hlavou jsem ukázal na knihovnu, mám tam deník svého syna. Vzal ho, kukly zmizely.
„Oprav si zámek, ať tě někdo nevykrade.“ Neřekl jsem nic.

Kudrnatej byl zpět za půl hodiny. „Čekám na Vás, vzal jste mi deník syna.“
„Nejseš blbej.“
„Za to ty se bojíš.“
„Čeho?“
„Že policajt zabije policajta, aby nějakej spratek mohl bejt bohatej.“
„Drž hubu, chceš být opravdu mrtvej? Dotkl ses pěkně velkýho smradlavýho hovna…“
„Jo“
„Ledaže bys mi něco splašil." „Co?“
„Krabičku!“ „Jakou krabičku?“
„ Jsou v ní dokumenty, který můžou někomu zlámat vaz. Tak hledej mladej, a pak mi zavolej na toto číslo.“Odešel.
Krabička, žádnou jsem neviděl. V duchu si říkám…
„Co jsi zažil Jonny tak strašného, abys žil tak dlouho a co tě donutilo zemřít.“

Nedalo mi to a vlítl jsem do knihovny. Dal jsem si práci a studoval noviny a sledoval jeho případy. Pak jsem to našel!
„ Skandál ve vyšší společnosti! U senátora … se střílelo. Dva mrtví. Žena senátora se zhroutila. Vyšetřování vede nejschopnější policista … případ uzavřen, kriminální živly chtěli proniknout k senátorovi, kdy uklízeč bazénu zastřelil v žárlivém záchvatu asistentku, v sebeobraně ho zastřelila žena senátora, zavolala policii …. Senátor nebyl doma…

… policie případ uzavřela, byla to zřejmá sebeobrana…
……
V rodině senátora se narodil prvorozený syn po roční tragédii …

Sedl jsem si do křesla, nalil pití a pustil hudbu. Tak, Jonny řešil případ zabití, ale v deníku nic není, aha, vytržená strana. Poslal jsi dopis (našel jsem na poště doručenku na senátora), balíček zmizí a Jonny konečně umře v klidu, aby byl zastřelen.
Balíček! Kam že chodil každý den? K jezeru!

Šel jsem se proběhnout. Byli tam. Divný páry se procházely a ejhle můj kamarád z ulice, dlouho jsem ho neviděl. Hráz, pěkná hloubka a bahno.
„Co tady děláš Joe?“ „Chodím si zaserfovat. „V tý zimě?“ „Někdy se trénovat musí.“
Šel jsem se domů nachystat. Připravit neopren, bomby, lampy. Výcvik na vojně se hodí.
Vzal jsem prázdný list z deníku a po trochu tréninku jsem napsal písmem Jonna dopis.

Byl jsem vyšetřovatelem vraždy ve Vašem domě. Držel jsem tajemství vraždy až do své smrti.
List ze svého deníku jsem Vám poslal a tento zápis utopím ve vodě, pak odejdu ze světa.
S pozdravem Jonny.


Dopis jsem dal do krabičky, měl jsem jenom od foťáku, dal jsem tam noviny a do nich kameny. Zabalil do papíru a omotal páskou ze všech stran. Schoval jsem ji místo jedné baterie do světel.

Šel jsem pod vodu. Se světly, vynořil jsem se a povídám: „ Joe, podej mi tu druhou baterku, ta moje mi vypadla a v tom bahně ji nenajdu.“ Ponořil jsem se asi pětkrát.
Byla trochu větší, než ta moje, dobře zabalená v igelitu. Vyměnil jsem je. Vynořil jsem se.
„Mám ji, zařval jsem, aby mě všichni slyšeli, vem ji k sobě, já se jdu podívat po té baterce.“
Ponořil jsem se pro tu pravou. Když jsem vyplaval, nikdo tam nebyl. Vyšlo to.
Sbalil jsem všechno, sedl do auta a mazal pryč. Domů jsem nejel. Mimo město. Zalétl jsem na lesní cestu. Nikdo mě nesledoval.
Rozdělal jsem krabičku. Byly v ní peníze a dopis. Peněz bylo dvě stě klacků. Pak jsem si přečetl dopis.
Bylo to horší, než jsem čekal.

Dohoda o mlčení. Ten dobrák na peníze nikdy nešáhl. Když umíral, poslat informaci senátorovi a důkazy utopil.
Zavolal jsem kudrnatému.
„Máš to?“ „Mám“
„Ty pacholku, ty jsi jim rozhodil sandál…“„Já?“
„Na místě“ Přečetl si to. „Byl to poctivej chlap, ty prachy si nech, zasloužíš si je.“Mlčel jsem.
„Ty divochu, nechceš k nám?“ „Proč?“ „Ty jsi je dostal, všechny!“„Jak?“
„Ty jsi věděl, že tvůj kámoš Joe je od nich, z galérky?“ „Tušil, nikdo v takový zimě dobrovolně neserfuje.“
„Ujel nám, a předal to synovi senátora.“
„Ten parchant pomstil svýho genetického otce dokonale.
Dostal se totiž k poště papínka, a přečetl si list z deníku, koukl do zrcadla a pochopil, že je parchant. Zmáčkl papá. Starý to nevydržel, vysypal všechno a chytil Infarkt.
Tvýho kámoše poslal zabít Jonnyho. Zastřelil mrtvého. Trouba.
Mámu udusil polštářem, vzal si šperky a čekal, až přijede kumpán s balíčkem. Prachy z účtu převedly, ale potřebovali hotovost, aby mohli zmizet.
Když mu kumpán donesl balíček a otevřeli ho, pochopili, že mají problém.
Zastřeli jsme je, jakmile se chtěli prostřílet z baráku.[/i

](Ty debile, že nešli za Tebou, koukni kolik jich je. Vem káru, zkusíme to projet.)

A my jsme vše uklidily a čest starého pána jsme zachránili. Udělal pro vlast dost.“

JONNY PO VRAŽDĚ…
„Pane senátore, jsem zde, abych vyřešil zabíjení ve Vašem domě. Můžeme se, prosím, posadit, viděl bych asi takto. Oba mrtví jsou z galerky. Vyděrači. Jejich práce má stejný vzorec. Ona se dostane k citlivým datům a on svede manželku domácího a pak…
Seďte! Nechci řešit Vaše domácí vády. Musím Vás upozornit, že u Vás to zašlo poněkud dál. Madam je, jak bych to řekl, „v jiném stavu“ ano, lépe bych to nevyjádřil. Když ji to milenec oznámil se smíchem, vzala zbraň a zastřelila oba. Jak jsem řekl, byli to lumpové.
Tiše pane senátore! Viděl bych to tak. Vy dáte do této krabice 200 tis dolarů, jako pojistku Vašeho mlčení a já svůj původní zápis o dvojnásobné vraždě a dávám Vám svoje slovo, budu mlčet. Berte to jako vděk mé rodiny.
Máte na to 5 minut.


….. PO 22 LETECH
Už nemůžu, ty prášky nezabírají. Ani vůle nepomáhá. Cítím svůj konec. Musím uklidit. Vytrhnu list z deníku, obálka, zalepím, prokletý balíček, dám ho do igelitu, třeba jej někdo někdy najde… Dobalil jsem. Půjdu na poslední procházku.
„Dejte to doporučeně, děkuji.“ „10 centů“
Moje jezero, znám Tě dokonale, tady se voda točí, vem si to s sebou.
Vezmu to přes svoji hospůdku.
„Ahoj brácho, děj mi kus studeného krocana a pivo.“ Díky. … já to snad ani nedojím, nevadí…
„brácho, dej mi zbytek s sebou, jsem dnes strašně unavenej.“
Ještě závěť, a můžu si odpočinout.


Už mě nic nebolí, cítím se tak lehce, tati co tady děláš…
Tipů: 2
» 13.03.12
» komentářů: 1
» čteno: 674(6)
» posláno: 0


» 14.03.2012 - 08:57
Tedy to se mi mooc líbí:))Výborně se četlo..děkuji a ponechávám ST!!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: NEVONÍ | Následující: MINULOST

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.