Jak jsme slavili Velikonoce

...:)
Ať již v dějinách našeho lidstva probíhalo jakékoliv dlouhé časové období, v každém z nich se našel důvod k oslavě různých výročí.
V pravěku tak prý například rok co rok oslavovali den, kdy byl skolen první mamut. Oslava to byla vskutku impozantní, neboť její součástí bylo představení dvou herců – muže a ženy – kteří ostatním divákům zinscenovali rekonstrukci celého počínání při lovu tohoto velkého zvířete.
Mamuta obvykle představovala žena prchající před svým pronásledovatelem, který ji kolem zbylých neandrtálců proháněl s velkým dřevěným kyjem. Jednou ranou do hlavy ji poté rychle skolil, za vlasy odtáhl do své jeskyně a zbylé ženy jen závistivě vzdychaly, jelikož si vzpomněly na své zásnuby, které probíhaly obdobným způsobem jako již zmiňovaný scénář právě ukončeného představení.

Postupem času se zástupci lidstva začali zdokonalovat a vzpřímili se i v jiných partiích než v těch, které sloužily k rozmnožování.
Mozek se v té době vyvíjel dosti podstatně a ti nejchytřejší začali chápat sílu a krásu moci, načež po touze získat si její kus i pro sebe začali vymýšlet a vyrábět nové přístroje, chemické a střelné zbraně, gilotiny, jedy, meče, praky, letadla, atomové bomby, hip-hop a techno, tanky a další věci hromadného ničení, které dodnes šíří jen smrt, zkázu a další neštěstí..

A tak i díky revolucím, dnům, kdy vypukly války i dnům, kdy války skončily, státním svátkům a dalším významným událostem bylo stále co oslavovat.

Byli jsme tři nejlepší kamarádi. Já, Míra Bezruč a Ludvík Franěk. Naše přátelství odstartovalo při společném pobývání ve školce a začalo se utužovat tehdy, když jsme zjistili, že nás spojují stejné zájmy - dopravní prostředky a děvčata.
Ve školce jsme tak – tahaje za sebou na provázku dřevěné autíčko – nepozorovaně koukali holčičkám pod sukně, vymlouvaje se, že hledáme po podlaze spadlou Hašlerku.
Do školy základní – jelikož jsme se stali spolužáky – jsme přijížděli na kolech a opět za tichého smíchu nepozorovaně nahlíželi pod sukýnky svým vrstevnicím.
Na gymnázium, kam jsme se všichni úspěšně dostali, jsme již jezdívali autobusem a i nadále sjížděli pohledem pod krátká ošacení svých spolužaček, tentokrát však již vědomě.
Pokoušeli jsme se totiž zjistit, stane-li se přesně to, co ve filmech mládeži nepřístupných, kde si slečna lačného pohledu chlapce všimla a za vzrušeného šepotu „I ty uličníku“ jej odtáhla do kabinky na dívčí toaletu, kde s ním prováděla za hlasitého mlaskání a funění plno akrobatických a gymnastických prvků, které nás ve škole asi nikdo nikdy nenaučí.
Bohužel, nic takového se nestalo a Ludvíka, jehož nemravné pohledy na holé nohy zachytila spolužačka Zímová, ještě týden poté bolela levá čelist, do které od ní dostal tvrdý direkt učebnicí zeměpisu.

Nyní se blížil svátek nejvýznamnější, a to hlavně pro křesťany, Velikonoce.
Byť jsme byli všichni tři věřící, oslavu Kristova zmrtvýchvstání ještě o něco více předčilo vědomí, že se můžeme vyřádit svými pomlázkami z vrbového proutí na dámském pozadí.
Nejvíce se těšil Ludvík, povídaje, že spolužačku Zímovou čeká za ránu učebnicí do tváře tvrdá odplata.
Míra Bezruč, se na Velikonoce těšil také, stejně jako jeho chudí rodiče a devět bratrů. Maminka ráno vyslala všech svých deset synů do ulic vesnice a nabádala je, aby odmítali dary tekuté, a nepohrdli naopak chlebíčkem, čokoládou nebo vajíčkem, nejlépe syrovým - vhodným tak k univerzálnímu využití - jelikož platit za deset vajec v obchodě šedesát korun se mamince opravdu nechtělo. A tak se stávalo, že z nadílky žila Bezručova rodina i dlouhé týdny.

Vzpomínal jsem den před Velikonočním pondělím s Mírou a Ludvou na doby, kdy jsme ve školním věku chodívali od bytu k bytu, od domu k domu a bili svými pomlázkami do dveří. Následně se v nich objevila mladá či starší slečna a paní, které jsme jemně šlehali po pozadí za hlasitého skandování „Bum, bum, bum, vejce nebo rum!“, jehož nám stejně nikdy nebylo dopřáno.
Slečna se vždy následně usmála, vzala do obou rukou velký tác se cukrovinkami a nabídla každému z nás zvolit si z velkého výběru jakoukoliv jednu sladkost.
Míra – v jehož prospěch jsme se své výslužky každoročně zřekli – otevřel dokořán velkou trampskou krosnu o objemu dvaceti litrů a Ludvík do ní v mžiku oběma rukama shrábl veškerý obsah tácu.
Nežli stačila slečna či paní cokoliv namítnout, již jsme bouchali na dveře o patro níže. Byly to opravdu krásné časy.

Letos jsme se však rozhodli a dohodli, že jsme již dost staří na přijímání čokoládových figurek a gumových bonbonů či prchání před otci či manžely slečen a paní, kteří nás častokrát proháněli po vesnici s vařečkami z hlasitého křiku: „Vraťte ty bonbony, co jste shrábli z tácu, neřádi!“.
„Chci si užít stejné Velikonoce jako můj otec, děd, praděd a další,“ pravil pevným hlasem další pokračovatel Fraňkova rodu a dodal, že by se již i on rád stal právoplatným členem rodinného klubu alkoholiků, jenž hlásal heslo „My jsme symbol všeho lidu, máme těžkou gastritidu“ a scházel se každý pátek u Ludvíkova třicetiletého bratrance Evžena, jenž se za tu dobu propil do takové podoby, že byl k nerozeznání od svého děda Josefa, a lidé si tak často myslívali, že se jedná o dvojčata.
S tímto nápadem souhlasil i Mirek, řka, že devět bratrů to všechno jistě oběhá i za něj a že má z těžké torny, která vážila po naplnění sladkostmi přes třicet kilo, první příznaky skoliózy páteře.

Nastalo brzké Velikonoční pondělí. Rozezvonil se budík, ovšem já již byl v tu dobu dávno vzhůru, jelikož jsem pln očekávání, co den přinese, nemohl ani dospat.
V rychlosti jsem se oblékl, vzal svou krátkou pomlázku, jíž mi před týdnem upletl můj hodný dědeček ze Znojma, vběhl do vedlejšího pokoje a za smíchu vypráskal pozadí nebohé sestry, která nic netušíc ještě klidně spala.. Ta okamžitě začala vyděšeně křičet a následně spadla z postele.
Řekl jsem, ať se uklidní, načež sestra za šepotu sprostých slov na mou adresu opět zalehla zpět pod peřinu. Já si jako výslužku vzal stokorunu, která mému sourozenci trčela z peněženky položené na nočním stolku, zastrčil ji do kapsy a spokojeně se usmál.
Maminka již byla v kuchyni a při vaření kávy si i ona přejížděla dlaní po zadku, takže mi došlo, že mne tatínek v mém počínání s pomlázkou napodobil a předběhl. Přidal jsem tedy své rodičce dalších pár štiplavých šrámů na kůži, za které jsem nebyl odměněn fackou, nýbrž pusou na čelo, což se mi na Velikonočním pondělí líbilo ze všeho nejvíce.

Vyzvedl jsem po cestě Míru, jehož osm bratrů si již chystalo a pucovalo své krosny a bratr devátý byl letos vybaven šedesátilitrovou bečkou, která sloužila k přechovávání kvasu na výrobu slivovice. Představil jsem si, jak tuto obří nádobu před sebou válí po chodníku a rozesmál se.

O pár okamžiků později jsme již zvonili na Ludvíka před jeho domem, aby tak naše parta dostala kompletní a finální podobu. Kamarád vykoukl z okna, mávl a zvolal: „Už běžím!“ Když o dalších pětatřicet minut později konečně vyšel ze dveří, vyrazili jsme.

Ludvík se omluvil za to několikaminutové zdržení, jelikož se prý dlouze hádal s maminkou, jež mu zakázala vzít si pomlázku omotanou tlustým ostnatým drátem, kterou tak chtěl vymrskat spolužačku Zímovou, jejíž učebnici zeměpisu měl ještě stále obtištěnou na levé tváři.

Bohužel, radost a nadšení, dva tak krásné stavy mysli každého člověka, se brzy změnily ve zklamání, beznaděj a u Ludvíka dokonce i ve zlobu. To když již patnáct minut kopal a mlátil do dveří spolužaččiných za hlasitého volání: „Otevři, přišel čas zúčtování!. Odpovědi se mu nedostalo, a tak při odchodu ještě pozvedl pravou ruku sevřenou v pěst a pohrozil k oknu jejího pokoje zvoláním: „Do roka a do dne, hyň sa ukáže!“

Zímová nám tedy neotevřela. A nebyla jediná. Neotevřel nám totiž nikdo.
Dívky jakoby se před námi schovávaly, jelikož ani jedny dveře se po našem skandování „Bum, bum, bum, vejce nebo rum!“, ke kterému Ludvík doplnil i dovětek: „Pít již smíme, nejsme děti – my jsme chlapci plnoletí!“, neotevřely. Asi to byla odplata za všechna ta léta, kdy jsme děvčatům kompletně vykrádali tácy plné cukrovinek a dalších pochoutek.

Dopadlo to nakonec velmi smutně. Otevřeno nám nakonec bylo pouze ve dvou bytech.

Míra, poté, co jsme se ocitli v jednom z panelových domů na malém sídlišti, kde jsme však nikoho neznali, začal bušit na dveře, řka, že je mu jedno, kdo otevře, jen si chce konečně někoho vymrskat.
Dveře se otevřely a v nich stál vysoký opálený, asi čtyřicetiletý muž, a dlouze se zadíval na Míru i zbytek party.
„Přišli jste vymrskat mé dítě?“ pousmál se a poté zvolal směrem k jedné z místností: „Drahoušku, pojď sem, pojď, přišli tví vrstevníci s pomlázkami!“ Pak se opět otočil k nám a zašpitl: „Bude tu hned, chvíli sečkejte,“ ubezpečil nás, za pochvalného šepotu pro sebe o milých chlapcích přivřel dveře a odcupital zpět do interiéru bytu.
Ty se po chvíli opět otevřely a v nich stál asi osmnáctiletý blonďák menšího vzrůstu, jenž měl na sobě růžové tričko a bílé upnuté domácí tepláky. Podíval se po nás, zamrkal, vsunul si stydlivě ruku před ústa a vyzývavě se optal: „Přišli jste mne vymrskat, hoši?“, načež se otočil a v mírném předklonu se pozadu blížil naším směrem.
Ludvík, jenž si v tu chvíli vybíjel zlost na nízkém botníku jednoho z nájemníku, představuje si u toho spolužačku Zímovou, zbystřil pozornost na blížící se pozadí v bílých kalhotách, chytil se za hlavu a za hlasitého volání o pomoc sbíhal schody po čtyřech, v čemž jsme ho o pár okamžiků později okamžitě následovali.

Venku jsem za těžkého popadání dechu pravil, že tuto zkušenost nezachrání ani nahlédnutí pod sukni spolužačce Šípkové, která dělala modelku a které pod krátký kus oděvu koukala nejen naše parta, ale i všichni ostatní spolužáci sedící před ní. A to včetně učitele Hrušky, jenž se někdy zadíval do patřičných míst tak upřeně, že v této poloze dokázal bez pohybu vydržet i desítky minut, čímž nám tak vznikala příjemně strávená vyučovací hodina.

Míra navrhnul, že pro dnešek má všeho plné zuby, načež se rozhodl jít domů ke své rodině, která teď bude jistě dlouhé měsíce živořit o hladu, jelikož úspěšnost bratrů v případě nadílky jistě nebude o moc vyšší.
Ludvík však navrhl poslední možnost, a to návštěvu své senilní babičky, ze které by jistě mohl kápnout nejen nějaký ten panáček rumu, slivovičky nebo jiného lihového nápoje, ale i peněžitý obnos, jelikož pobírala i důchod vdovský, což značilo, že na tom kamarádův prarodič s penězi není vůbec zle.

A tak se stalo, že nám byly ve Velikonoční pondělí otevřeny i již zmíněné druhé dveře, které tentokrát patřily k malému domku Ludvíkovy babičky Žofie.
Ta, když jsme ji jemně vyšlehali svými pomlázkami – Ludvíkova byla zlomená vpůli, jelikož s ní za chůze silně šlehal do všeho, co mu připomínalo spolužačku Zímovou – překvapeně řekla, že nevěděla, že se chodí šlehat i o Vánocích, čímž tak jen potvrdila svou těžkou senilitu. Nutno opět dodat, že svého vnuka vůbec nepoznala.
Poté se odbelhala do jednoho z pokojů, přišla i s peněženkou a za úsměvu a pobídky: „Tu máte, mládenci, a hezky se rozdělte,“ vložila do dlaně překvapeného Ludvíka lesklou a novou kovovou pětikorunu, načež se kvapně rozloučila a zavřela dveře.

Ludvík se otočil směrem k nám, rozpažil marně rukama, poté zasunul Mírovi pětikorunu do kapsy, řka, že ji z nás tří potřebuje nejvíce, a poté se bez rozloučení odebral směrem k domovu. My udělali po chvíli totéž.

Od té chvíle jsme na Velikonoční pondělí zanevřeli. Já spávám až do oběda ve své pohodlné posteli, Míra po celé dopoledne drží v rukou křížek a modlí se, aby jeho bratři přinesli bohatou výslužku.
A Ludvík? Ten začal pít ostošest, čímž si tak zajistil členství v rodinném klubu alkoholiků, a nadále tupě a nenávistně zírá na fotografii spolužačky Zímové a vzpomíná na to, co křičel přede dveřmi jejího domu přesně před rokem. „Do roka a do dne, Zímová… zítra přijde konečně den zúčtování…“
Tipů: 8
» 13.03.12
» komentářů: 8
» čteno: 903(17)
» posláno: 0


» 13.03.2012 - 11:50
druhý odstavec je excelentní.. ST
» 13.03.2012 - 12:13
:-)
» 13.03.2012 - 12:45
překonáváš se:)))
» 13.03.2012 - 12:45
No je to dobrý, že jsou tady tihle "oflajnové" ty vzpřímovači! Zimovou znám a má toho hodně pěkného na sobě, je z Kutné Hory. O velikonocích se na koledách pije i terpentýn. Jen jsem to prolít ale vrátím se. To je jasné. Alkohol je metla lidstva, jenže co s tím,když ho mám všude kam se podívám. Ve skříni i za ní, na zemi, v lednici, komoře, ve sklepě, v dílně, v autě, v práci, na dovolené. I práce je metla lidstva jenže té není zas až tolik. Kolik je kolík?
» 13.03.2012 - 12:50
Oživil jsi mé nostalgické vzpomínky na mládí.*
» 13.03.2012 - 13:01
umělec2: Siorak: Liška76: katpok: Bíša:
Omlouvám se, že Vás beru jedním vrzem, jsem zde dnes jen na skok. Moc Vám všem opět děkuji za komentáře a hlavně za to, že mne čtete.
Moc si toho vážím!!! Přeji příjemně strávený den :-)
» 13.03.2012 - 14:06
ty jsi jak fontána humoru, hotovej orgasmus :D
» 13.03.2012 - 17:49
Paulmatthiole
Velikonoční pondělí může být velmi pozoruhodným časovým úsekem...:-D

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Jak jsem šel k holiči | Následující: Jak jsem hlídal psa
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
CULIKATA [1]
narozeniny
Stolenheart [7]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.