Jak jsem šel k holiči

Jednoho všedního rána jsem se já, zapřísáhlý konzervativec, rozhodl pro radikální změnu svého účesu. Stalo se tak těsně poté, co jsem při spěšném dobíhání školního autobusu zakopl o hustá pevná stébla svých tmavých vlasů, která se mi zamotala mezi kmitající nohy. Odmotal jsem si je tedy z kotníků, vstal, a zatímco můj autobus mířil směrem ke škole, já se vydal cestou opačnou, to jest zpět domů.

Mamince, která se podivila, co že dělám doma tak brzy, jsem své rozhodnutí v rychlosti vylíčil, načež jsem ji poprosil, zda by mne nemohla ostříhat ona. Tuto prosbu však rezolutně zamítla, a to prý ze dvou důvodů.
Za prvé není žádná vyučená holička, nýbrž kuchařka, čemuž se mi po konzumaci spousty jejích jídel také nechtělo příliš věřit. Jak však říkala: „I mistr tesař se někdy utne“, což jsem musel přijmout jako konečné slovo a pochopitelný argument, přestože jsem si nebyl jist, zda do palačinek opravdu patří i půl kila mletého pepře.
Druhým důvod mi předhodila hned vzápětí: „Máš krásné dlouhé vlasy,“ povídala. „Co by za to jiní dali! Jen si jich važ.“ Odpověděl jsem, že jsem to dělal již několikrát a že váha mých vlasů byla vyčíslena na devět kilo. Já však věděl, proč mne nechce stříhat. Ano, nůžkami mi sice zkracovala konečky mého porostu o dobrých dvacet centimetrů, ovšem jen z důvodu jejich prodeje do továren na výrobu paruk a štětců, které za tento přírodní materiál velmi kvalitně a štědře platily.

Máma tak bez práce získala nějakou tu korunu navíc a já tak mohl na ulicích potkávat muže – někdy i ženy – kteří zakrývali svá holá místa na lebce díky příčeskům vyrobených z mých krásných kudrlin. Dokonce i spolužák Petrák, jenž často brečel při pohledu na svou hladkou tvář, na které mu nikdy nenarostl jediný vous, přišel jednoho dne s hustým implantovaným knírem, jehož původem jsem si byl bezpečně jist.
Mé vlasy se tak vlastně staly malým rodinným bohatstvím. Daných dvacet centimetrů mi dorostlo již za měsíc, a to z důvodu dřívějšího požívání růstového hormonu, jelikož jsem do svých patnácti let neměřil více než dítě navštěvující školku, což jsem však využil při ochotnickém představení, kde jsem si dlouhá léta užíval hlavní roli v pohádce o Palečkovi.

I přesto jsem si trval na svém a odhodlaně pravil, že si poprvé za svůj život zajdu k holiči. Matka spráskla rukama nad hlavou a vzpomněla si na svého otce – mého děda – který holiče navštívil také poprvé, a to přesně před týdnem ve svých pětasedmdesáti letech. Posadil se prý do křesla a poprosil zaměstnance držícího v rukou hřeben a nůžky, aby jej ostříhal podle poslední módy.
Holiči začaly stékat krůpěje potu z čela, jelikož můj prarodič měl na hlavě poslední tři vlasy. Nenechal se však zneklidnit, prostřední vlas ustřihl, zbylé dva pomádou natupíroval a požádal děda, aby se podíval do zrcadla na finální podobu nového účesu. Ten se zprvu zděsil, co že to má znamenat, ovšem pracovník holičství mu opáčil, že je to účes á la Ferda Mravenec a že oba dva stojící vlasy tak znázorňují mravenečkova tykadla.
Dědeček si promnul oči, nasadil kostěné brýle, jejichž sklíčka předtím sloužila jako výplň dvou hvězdářských dalekohledů, zaostřil svůj pohled do zrcadla a poté se spokojeně usmál. A aby opravdu splynul s dnešní dobou, nechal si nakonec oba vlasy přebarvit na modro.

Mě však matčina slova neobměkčila. Pověděl jsem jí, že pokud chce mít všechen můj vlasový porost k dispozici, ať vezme holicí strojek, procestuje mi s ním párkrát po lebce a bude po všem. Ta však pravila, že nikdy nebude Stříhat dohola svého malého chlapečka, jelikož se doteď řídí jedině zákonem z dob Hippies, v níž byla vychovávána, který jí podobné věci stejně nedovoluje.
Pokrčil jsem rameny, vzal stokorunu a vyrazil na náměstí, kde stálo malé holičství soukromníka Ptáčka.

Zde jsem se po vstupu do dveří posadil do čekárny, jelikož křeslo již bylo obsazeno jiným zákazníkem. Holič Ptáček aktivně běhal kolem něj a zastřihával jemně zbytek vlasů v oblasti dolní části temene. Poté sáhl směrem k plastové podobizně hlavy stojící na nedalekém stolku, na níž se skvěla krásná tmavá paruka, kterou jemně uchopil do prstů a položil ji muži sedícímu v křesle na hlavu.
V paruce jsem samozřejmě poznal své vlasy, což mne potěšilo, jelikož zákazník působil spokojeným dojmem, řka, že opravdu vypadá jako Paul McCartney a že se konečně bude moci zúčastnit konkurzu na post baskytaristy Beatles revivalu.

Následně již bylo křeslo připraveno pro mě. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázal vstát, jelikož spodní část vlasů mi přisedla důchodkyně Pazderová, která se posadila na lavici vedle mne. Chválila si, jak holič Ptáček pečuje o své čekající zákazníky, a že si tento krásný podsedák z ovčí vlny zajímavého zabarvení musí taktéž pořídit.
V tom okamžiku mi již došla trpělivost, a jelikož nahluchlá bába nereagovala na má hlasitá upozornění ani klepání na rameno, rozhodl jsem se rychle jednat. Chytil jsem prameny svých vlasů v těsné blízkosti sedacích partií důchodkyně Pazderové a prudce jimi škubnul, čímž jsem své vlasy uvolnil ze sevření.
Babka se svalila na zem a za křiku „Ovčí podsedák ožil, blíží se první stupeň apokalypsy!“ rychle vstala a vyběhla z místnosti směrem k náměstí, kde tento zážitek okamžitě vyprávěla všem, kteří ji chtěli poslouchat.

Posadil jsem se spokojeně na křeslo a Ptáček obdivně zahvízdl a pročísl mi svými prsty prameny dlouhých vlasů.
„Jak to chceš ostříhat, mladej?“ zeptal se a nepřestával mne i nadále hladit.
„Třeba takto,“ ukázal jsem na obrázek muže na zdi, jehož účes mne okamžitě zaujal.
„Elvis Presley?“ dotázal se s úsměvem holič. „Výborný výběr!“ pokračoval a pochvalně mne poplácal po rameni.
Vtom se z Ptáčkovy kanceláře rozezvonil telefon. Holič se omluvil, odběhl jej zvednout, načež se na mne bezradně podíval, řka, že tento hovor bude asi na dlouho. Jeho manželka totiž objevila po příchodu z práce svého pudla s chlupy zbarvenými do šesti různých odstínů růžové, jelikož na něm Ptáček zkoušel všemožné nové experimenty ze světa módy.
Pověřil tak proto ostříháním mých vlasů učně Pavelku, jenž v tu chvíli zrovna zametal vlasy po předchozích zákaznících.

Pavelkovi se radostně zajiskřilo v očích. Ano, teď může dokázat sobě, Ptáčkovi i ostatním svou správnost volby při výběru školy. Vzal proto nůžky na střihání živého plotu a po několika velkých střizích mi sjelo velké množství vlasů po zádech směrem k zemi.
Poté je rychle shrábl na stranu připravenými hráběmi na listí, aby se mu nepletly pod nohama.
Pokračoval v načaté práci. Ostří nůžek se míhalo kolem mých uší, vlasy z čela zvolna klesaly na nos i do očí, na zadní část hlavy si učeň vypomohl holicím strojkem.

Po dvou hodinách práce byl hotov. Ptáček stále diskutoval po telefonu se svou ženou, které vysvětloval, že růžový přeliv je v dnešní době velice módní a že Ťapce dodává na kráse a vzhledu papírové fenky.

Učeň mi s třesoucí se rukou podal malé ruční zrcátko, abych mohl prozkoumat výsledek jeho práce ze všech stran. Byl jsem spokojen. Zaplatil jsem, pousmál se a odešel zpět domů.
Tam na mne již čekala nejen maminka s tatínkem, ale i dědeček, další členové rodiny a pár známých, kteří se o mé změně účesu také doslechli.
Vešel jsem do dveří. Matka v mžiku padla do mdlob, otec se hlasitě rozesmál, zbytek rodiny vytřeštil oči a vydržel takto bez hnutí dalších deset minut, známí a sousedé si mezi sebou začali tiše šeptat a rozebírat mou novou vizáž.
Jediný, kdo mne tak dokázal pochválit, byl děd, jemuž tykadlí účes začal pomalu odrůstat, takže se hned na příští týden objednal na přebarvení, tentokrát však na barvu zelenou.

I ve škole sklidil můj nový vzhled nebývalou reakci. Někteří učitelé mne přesadili do poslední lavice, aby se na mne prý nemuseli v hodinách dívat, zatímco spolužáci a další studenti pravili, že jsem jednička a že mám opravdu kuráž a styl.

Po měsíci, když mi vlasy opět vyrostly o dvacet centimetrů, odmítal jsem návrhy matky k ostříhání, dodaje, že odteď budu chodit již jen k panu Ptáčkovi. Zabouchl jsem dveře za svou rodičkou, jež začala při touze po penězích tajně strkat růstové hormony do misky se žrádlem našemu kokršpanělu Tondovi.

Zvonek nad dveřmi holiče Ptáčka ohlásil můj příchod. Ohlédl se a pousmál se na mě.
„Dnes tě již ostříhám já, chlapče, s mou ženou vše dobře dopadlo,“ pravil.
„Odpustila vám?“ zeptal jsem se a úsměv mu vrátil.
„Ne, rozvedla se se mnou.“

„Tak jak to bude tentokrát?“ optal se po čtyřiceti minutách trapného ticha.
„Chtěl bych vlasy na levé straně spánku vyholit na kůži, na druhé straně jemně zastřihnout a nůžkami na nehty vytvořit jeden pár malých zubů. Ofinu, prosím, podle hrnce, jen nechat jeden dlouhý pramen vlající nad pravým okem. V oblasti temene bych prosil pár vlasů zacuckat do nerozčesatelného chumáče, pár vyškubat a nakonec vzadu vytvořit nůžkami jemné vlnkování zakončené velkým zubem u pravého ucha.“
Holič se na mne vyděšeně podíval.
„Nezlob se, chlapče, ale takto tě přeci ostříhat nemůžu.“
„Proč ne?“ otázal jsem se překvapeně, „minule mne tak váš učeň přeci ostříhal…“