Jak jsme vítali kolotočáře

Nad naší malou vesničkou vycházelo ranní slunce. Na loukách začaly růst první sněženky, po obloze kroužila hejna vlaštovek vracejících se z teplých krajin, medvědi a bezdomovci se probouzeli ze zimního spánku. Vzduch přinášel do ulic nejen jejich zápach, ale naopak i vůni květin a šumícího potoka, a dával nám tak najevo, že se blíží opravdové jaro.
Paní Zima pomalu táhla zpět za hranice naší republiky, a tak se již našlo i pár odvážlivců v krátkých kalhotách a tričku, kteří ale za tuto frajeřinu o pár dnů později zaplatilo vysokými horečkami. Obyvatelé vesničky však netrpělivě vyhlíželi jinou věc, a to blížící se hody, s nimiž byl spojen i příjezd kolotočářů těšících se u nás velké oblibě.

Kolotočáři přijížděli třikrát do roka a vztyčili své základy na betonovém plácku vedle fotbalového hřiště, a to na jaře, v létě i v dny podzimní, ještě poměrně teplé a sluncem prohřáté.
Obliba této zábavy dokonce přinutila starostu pokusit se uspořádat tuto aktivitu i v zimě, ovšem od tohoto nápadu se upustilo již po první zkoušce. V prosincovém dni se totiž při mínus patnácti špatně manipulovalo se vzduchovkou při střelbě na umělé růže, jelikož dobrovolníci, jímž se zimou třáslo celé tělo, trefili v pojízdné střelnici téměř vše kromě již zmíněných neživých kytek.
Další problém nastal, když místní správce hřiště Pavlásek musel opatrně odsekávat pozadí tří malých školáků, kteří v průběhu jízdy na řetízkovém kolotoči přimrzli k dřevěným sedátkům. Od této příhody proto byly dány tři termíny příjezdu, z nichž první se již nezadržitelně blížil.

Napětí a očekávání bylo o to větší, že měli přijet kolotočáři noví, jelikož minulý podzim se chtěl na řetízkovém kolotoči – jediné atrakci, která byla k dispozici – projet i tlustý syn místního řezníka Hynek a po nasednutí svým otylým pozadím na dřevěné sedátko vyvrátil celý řetízkáč, který se při dopadu na betonovou zem polámal a pokřivil na tolika místech, že nebylo možné jej dát do jarního příjezdu kolotočářů opět do pořádku.

Dny plynuly jako voda a přišel den D. Nastaly hody. Ve stáncích, které kopírovaly silnici, prodávali místní živnostníci perníková srdce, marcipán, jitrnice, jelita, tlačenky a další pokrmy ze zabíjačky, domácí pivo a pálenku – zde bývalo nejvíce plno a živo, poctivé duchny a polštáře z husího peří, bylinky, a další.
Vietnamský přistěhovalec Ljung Tian nabízel na konci ulice ve svém velkém stánku barevné televize s krátkou životností, k nimž sliboval i jedny džíny zdarma. Nad touto nabídkou dlouze uvažoval padesátiletý učitel matematiky na místní škole profesor Drápal, kterému ovšem byly džíny zdarma o dobrých dvacet centimetrů delší. Proto s díkem odmítl a nepřesvědčil jej ani Vietnamcův dovětek, že do džín časem doroste.

Pak začaly přijíždět první velké vozy táhnoucí za sebou složené kolotoče. Šuškalo se v obci, že jich má být spousta, nejméně dva, což všechny obyvatele těšilo, jelikož na koho v předchozích letech nezbylo místo na řetízkovém kolotoči, ten okamžitě běžel navštívit stánek s prodejem lihovin, aby si následně po vypití většího množství alkoholu také zažil to slastné motání hlavy, jenž prožívali ti šťastnější, na které se nějaké to volné sedátko na řetízkáči našlo.

Po několika hodinách již stály kolotoče na svém místě. Všichni na ně hleděli z úžasem, protože nabídka čtyř různých atrakcí předčila všechna očekávání. Byl zde autodrom, dům hrůzy, labutě a taktéž i řetízkář, ovšem větší, rychlejší a hlavně pevnější, jelikož kolotočáři dostali předem od starosty písemné upozornění týkající se váhy řezníkova syna Hynka, jenž před malou chvílí vykoupil polovinu konkurenčního stánku s uzeninami. Dále nechyběla nezbytná střelnice a maringotka, v níž stará cikánka četla lidem z karet za malý peníz jejich osud.

Okamžitě jsme se všichni drali ke vstupenkám. Pětačtyřicetiletý místní zametač Maňásek, jenž se již sedmaosmdesátkrát neúspěšně pokoušel o získání řidičského průkazu, se vrhl k muži, jenž prodával lístky na jízdu autíčkem po velkém autodromu, a nakoupil si od něj jízdy za celou svou měsíční výplatu, řka, že se to řízení musí konečně někde naučit.
Ostatní autíčka však zůstala volná, jelikož Maňáskovi spoluobčané dobře znali jeho řidičské umění a nechtěli tak při možné kolizi se zametačem přijít k újmě na zdraví. Tomu to však zřejmě vůbec nevadilo a za neustálého mávání svým příbuzným, jenž se na něj přišli podívat, narážel do všech svodidel lemujících okraj atrakce.

Já a pár dalších lidí, starších i mladších, jsme si koupili lístek do domu hrůzy. Vešli jsme dovnitř a čekali s napětím, co se stane, jelikož zde panovala černočerná tma. Poté se v levém horním koutě místnosti rozsvítil žlutý neonový nápis hlásající „V říjnu roku 2012 bude stát litr benzinu pětačtyřicet korun“. Davem to jen zvědavě zašumělo.
Vedle tohoto nápisu problikla červená šipka značící směr trasy, po které jsme se následovně vydali.
A opět se objevil další neonový nápis, tentokrát modrý: „V roce 2013 se sníží důchody o pět procent“. Dědek Slováček, veterán ze druhé Světové války, zalapal po dechu a urychleně vytáhl z batohu příruční defibrilátor a párkrát si jím pro jistotu elektřinou promasíroval srdce.

Vešli jsme s napětím a strachem do třetí místnosti. Zde se rozblikalo heslo: „V polovině roku 2013 se rozpadne Komunistická strana Čech a Moravy“. Tato informace nenechala klidným místního zapřísáhlého obdivovatele Vladimíra Iljiče Lenina, popeláře Klouzka, jenž se strachem v očích začal v šílenství pobíhat po místnosti, načež prorazil dřevěnou stěnu a sprintoval směrem domů, kde začal líbat fotografii své modly vyvěšenou nad postelí ve své ložnici.
To už nám opravdu nebylo do smíchu a někteří se báli vejít do dalšího pokoje.
V něm se rozsvítil malými písmeny dovětek: „…a litr mléka bude stát třicet korun, zatímco deset vajec korun sedmdesát“, načež se sedmiletý školák Toník Nováků, jenž po ránu miloval sklenici vychlazeného nápoje mláďat a míchaná vajíčka, hlasitě rozplakal, vzlykaje, že se bojí a chce jít k mamince.

Na labutích byl víceméně klid. Tedy, až na nehodu opilce Duška, jenž si po dlouhém postávání u stánku s lihovinami, kde býval častým zákazníkem při každém příjezdu kolotočářů, chtěl také vyzkoušet i některou z atrakcí. Poté se dovrávoral až k labuti, do níž málem spadl, posadil se s námahou na sedátko, zaplatil jízdu a chytil se páky tyčící se mezi jeho rozkročenýma nohama.
Při spuštění kolotoče však usnul, drže se stále pevně oběma rukama kovové tyče, kterou ve svém opileckém stavu nevědomky urval. Labuť vystoupala do maximální výšky a vozila tak dokola spícího Duška. Ten se však za okamžik probral a netuše, kde je, chtěl za jízdy z atrakce vystoupit. Když však zjistil skutečnost, kde se nachází, zavřel oči, chytil se dlouhého plastového ptačího krku a za hlazení labutího zobáku začal brečet, že má strach z výšek.
Následně vystřízlivěl, jelikož po opětovném otevření očí kompletně vyprázdnil obsah svého žaludku, který dopadl přímo na rameno muže stojícího přesně pod zvracejícím Duškem. Ten se na část své paže s odporem zadíval, poškrábal se na hlavě a pověděl ostatním, že přesně tohle mu před deseti minutami zvěštila cikánská kartářka. Mnozí účastníci této situace si však mysleli, že jde jen o skrytou reklamu, a maringotku s kartářkou i tak odmítli navštívit.
Zbytek obsahu Duškových vnitřností, který se začal rozkládat na betonovém plácku, však nikdo neuklidil, jelikož jediný pověřený touto prací – zametač Maňásek – si nadále užíval svou osamocenou jízdu na autodromu.

U střelnice bylo také živo. Místní policista Hruška byl svou přítelkyní donucen vystřelit jí papírovou růži, čehož se také okamžitě zhostil. Zaplatil požadovanou částku za tři rány a dlouze zamířil. Ze tří pokusů se však netrefil ani jednou.
Když však viděl posmutnělý a zklamaný výraz své milované, vytáhl z pouzdra, které nosil neustále při sobě, svou pistoli určenou k výkonu práce, a v krátkých intervalech vyprázdnil do umělých kytek celý zásobník. Tři z nich se po výstřelu zlomily v dřevěné špejli a skácely se k zemi, stejně jako paní obsluhující střelecký úsek.
Hruška - znající základy první pomoci - přeskočil rychle pultík a začal nebohou ženu jemně pleskat dlaní po tváři. Když po chvíli žena pootevřela oči a zachroptěla, pousmál se policista nad záchranou života, vystřelených růží si ani nevšiml, zato však vzal z regálu největšího plyšového medvěda a poté opět přeskočil pult ke své slečně, které vyhraného huňáče za dlouhého polibku předal.

Bohužel, hlavní zástupce kolotočářů, který dohlížel na pořádek a funkčnost všech atrakcí, si přišel na vzniklé situace stěžovat starostovi.
Na labutích opilec Dušek zlomil řídící páku, takže za nezastavitelného pláče krouží neustále dokola v maximální možné výšce, v domu hrůzy jakýsi muž oděn do šatů rudé barvy prorazil stěnu, na autodromu řádí šílenec, jenž již dokázal rozbít všechna zaparkovaná autíčka v rohu a pozohýbat svodidla, kartářka byla slovně napadena a uražena mužem, jemuž z karet vyčetla, že jej srazí auto, a který teď leží uprostřed silnice sražen Maňáskovým bratrem úspěšně udělavším řidičák až na šedesátý druhý pokus, a na střelnici ještě stále leží obsluha, jež až do konce svého života bude mít psychickou újmu na zdraví.
Starosta s pochopením vyslechl všechny stížnosti, omluvil se, dohodl se na kompenzaci všech již zmíněných škod a poprosil, zda by nemohl zůstat v provozu alespoň řetízkový kolotoč, s čímž zástupce kolotočářů nakonec souhlasil.

Funkční tak tedy zůstala jediná atrakce, na kterou jsme byli zvyklí po celá dlouhá léta.
Ti, na které se nedostalo, opět obsadili stánek s lihovinami, kde připíjeli na Duškovo zdraví, jehož volání o pomoc doléhalo až sem. Poté se mezi davem mihnul řezníkův syn Hynek a vidě na řetízkáči jedno volné místo, okamžitě jej obsadil. Po jeho nasednutí na sedátko se ozval hlasitý skřípot, vrzání a praskání a opakovala se stejná situace jako na podzim. Kolotoč nevydržel váhu Hynkova těla a rozpadl se vejpůl.
To už bylo moc i na zástupce kolotočářů, jenž okamžitě zavelel k odjezdu. Kompletní rozmontování kolotočů trvalo neobvykle krátce, jen u labutí se trochu zadrhlo, jelikož po vypnutí atrakce museli zachraňovat bledého a vyčerpaného Duška členové místního dobrovolného hasičského sboru. Hned poté kolotočáři odjeli.

V obci zavládl smutek. Tolik jsme se na tuto zábavu dlouho těšili a takhle to dopadlo. Při otázkách místních, jak se situace s kolotoči vyřeší v létě, rozpažil starosta jen bezradně rukama.
Jediným spokojeným a šťastným občanem se tak stal zametač Maňásek, jehož běsnění v autodromu si všiml při náhodném projíždění vesničkou bývalý profesionální řidič a kaskadér Drábek. Ten okamžitě nabídl městskému sociálnímu pracovníkovi post řidiče v destrukčním derby, jenž tuto neopakovatelnou možnost - zařádit si konečně i v opravdovém autě - bez rozmyslu přijal.