Jak jsem byl donucen absolvovat kurs autoškoly

...:-)
Jak jistě uznáte sami, v dnešní době je naprosto nezbytné, aby plnoletý občan naší či jiné země vlastnil řidičský průkaz. Důvodů jsou stovky, a proto je zbytečné je zde rozebírat. Nemluvím samozřejmě o několika afrických zemích, kde řidičský průkaz místní domorodci nepotřebují, jelikož slon a velbloud nejsou motorová vozidla, ale o zemích rozvojových, ve kterých je automobilová doprava samozřejmostí. Tuto frázi jsem slýchával den co den od svých rodičů, ovšem i ve svých šestadvaceti letech jsem tyto výčitky úspěšně dokázal ignorovat.

I nadále jsem tak jezdíval do práce na kole, a to i přesto, že jsem denně musel vstávat v jednu ráno, abych to do svého osmdesát kilometrů vzdáleného pracoviště stihl na své skládačce včas.
Pracoval jsem jako svářeč, takže se nikdo z mých kolegů nedivil mým zarudlým očím, poněvadž si mysleli, že takto zbarvená bělma nejsou důsledkem spánku, ale porušování směrnic o bezpečnosti práce, jelikož jsem při svařování nepoužíval povinné ochranné brýle. Často se mi stávalo, že jsem po dvanáctihodinové šichtě přijel domů značně unaven v čase nula padesát pět, takže jsem v rychlosti snědl chleba s máslem, vyčistil zuby a opět vyrazil zpět směr práce. Nevadilo mi to.
Cítil jsem se jako pravý Holanďan, jenž nikdy nepustí kolo z rukou. Miloval jsem tuto zemi a vše, co k ní patřilo. Kupoval jsem si a pojídal Goudu, sázel si na zahrádce tulipány, ze dvou nepoužívaných ptačích budek jsem si po dvou hodinách vyrobil kvalitní dřeváky, mezi své jméno a příjmení si nechal vložit typickou holandskou předložku „de“, což se sice k mému příjmení Bílek příliš nehodilo, ovšem já se i tak cítil opět o něco důležitěji.

O páteční půlnoci jsem se opět dobelhal celý zpocený a zadýchaný domů, jelikož výšlap čtyřkilometrového kopce se sedmnáctiprocentním stoupáním v polovině cesty z práce mě i po letech značně vyčerpával, zvlášť, když má skládačka neměla přehazovačku a zadní duše byla již měsíce prázdná. Po rychlé osvěžující sprše si mne zavolala maminka do obývacího pokoje. Vypadala znepokojeně, což okamžitě vytvořilo nový pot na mém čele, neboť jsem se domníval, že již zjistila, kdo vypil demižon slivovice, který šetřila a schovávala pro hosty na sestřinu svatbu.
„Musíme si s tebou promluvit o důležité věci, synku,“ pravil otec sedící vedle ní. Jeho hlas zněl opravdu vážně.
„Ano, ano, chápu. Vím, o čem chcete mluvit a souhlasím. Ale nebojte, vše bude do sestřiny svatby v pořádku a vyřízeno, budu se o to snažit,“ kál jsem se a v duchu přemýšlel nad možnými sponzory deseti litrů lihového moku.
„Opravdu? Souhlasíš? Tak to jsme rádi!“ zvolala spokojeně maminka a zatleskala. „První jízdu máš již v neděli.“
Zde jsem znejistěl. „V neděli? Jízdu?“ koktal jsem ze sebe a nechápal závažnost situace, která se na mě valila.
„Ano, jízdu. S tatínkem jsme ti domluvili autoškolu.“
Vy lotři. Vy zrádcové a podfukáři, honilo se mi hlavou. Nikdy. Nikdy nevyměním žádné auto ani motorku za svou holandskou skládačku ukrajinské výroby!
„Žádné odmlouvání,“ pokračovala maminka, když mne nervózně pozorovala, jak vzteky rozbíjím starožitný lustr, „s tatínkem jsme ti již autoškolu zaplatili. Navíc u pana Patočky, jenž bydlí nedaleko, stálo nás to pouhé tři tisíce.“
Vzdal jsem další prosby a žádosti o zrušení této tyranie, kterou se pro mne řízení motorového prostředku jistě stane, a šel ven pohladit svou milovanou skládačku.
V ten okamžik se z domu ozval hlasitý zoufalý výkřik otce, který chtěl mé přihlášení se do autoškoly oslavit panákem slivovice schované v demižonu na sestřinu svatbu. Takže mne po opětovném příchodu do obývacího pokoje čekalo další nepříjemné vysvětlování.

Nastala neděle. Na jízdu, která měla proběhnout od jedenácté do dvanácté hodiny dopolední v okolí naší vesničky, jsem se důkladně připravil.
Z nohou jsem vyzul dřeváky z ptačích budek a nasadil spartakiádní cvičky, abych měl větší cit pro sešlapování pedálů, oblékl si volné tepláky, aby mne při jízdě netáhly v nevhodných partiích mého těla a já se tak mohl pozorně soustředit na cestu, nahoru tričko s lebkou, nad níž zářil velký nápis Red Devil, a na oči nasadil svářečské brýle, jelikož jsem neměl sluneční, ale chtěl jsem vypadat jako pravý pirát silnic.
Před zrcadlem jsem si dlouhé minuty nacvičoval, jak co suverénněji vztyčit prostředníček, abych tak bezohledným řidičům mohl beze slov naznačit, co si o jejich počínání myslím. Nakonec – abych se alespoň trochu zbavil nervozity – vypil jsem rychle za sebou šest piv a tři velké panáky rumu. Hned jsem se cítil o dost lépe.

Pan Patočka mne měl vyzvednout před naším domem v již zmíněných jedenáct dopoledne. To, že se blíží, jsem slyšel dobrých deset minut, jelikož zvuk jeho auta by přehlušil i start raketoplánu. Po dalších pěti minutách zabrzdil těsně přede mnou se svým bílým Favoritem. Tedy, on to jistě býval bílý Favorit v době koupě, nyní měly dveře spolujezdce barvu modrou, zadní dveře za řidičovými barvu žlutou a polovina auta neměla barvu žádnou, jelikož ji vyžrala všudypřítomná rez. Na kapotě měl přišroubovánu krabici od bot, na které bylo dopsáno lihovou propiskou písmeno L značící dopravní prostředek pro výuku autoškoly.
Patočka na mě mávnul, opět sešlápnul plyn a odjel se na konec ulice otočit, abych se nemusel učit couvat hned na začátku jízdy před svými rodiči, kteří se přišli podívat na svou třítisícovou investici. Maminka zírala s otevřenýma očima i pusou a tatínek v tu chvíli jistě zalitoval ještě více, že po mně v demižonu žádná slivovice nezbyla.

Patočka přijel z konce ulice zpět. Nasedl jsem na místo spolujezdce, řka, že nemohu rodiče nechat ještě více se trápit při pohledu na mé snažení. Instruktor jen pokrčil rameny, zařadil jedničku, načež automobil mohutně zařval, zaburácel, zakašlal, zaškytal a vyrazil vpřed dvacetikilometrovou rychlostí.
Dojeli jsme na konec obce, kudy vedla pohodlná a dlouhá cesta ke kravínu, po které kromě zaměstnanců nikdo nejezdil. Zde mne po vystoupení z Favoritu Patočka poprosil o žvýkačku, jíž se poté snažil připevnit zadní žluté dveře, které za jízdy upadly. Poté jsem nasedl na místo řidiče.
Můj učitel usedl vedle mne a do pusy si vsunul další čtyři žvýkačky pro případ, že by zadní dvířka opět začala zlobit. Nato jsem splnil všechny potřebné úkony, které mi Patočka nařídil. „Nastav si zpětné zrcátko, zapni si pás, zkus polohu sedadla, sundej si svářečské brýle, vypadáš jako blbec,…“ a tak dále a tak dále.
Byl jsem připraven. Nervozita mírně stoupala, i když promile alkoholu v krvi ji prozatím srdnatě drželo v nízkých hodnotách.

„Sešlápni spojku a zařaď jedničku,“ navedl mne můj učitel. Sešlápl jsem brzdu a zařadil čtyřku. Málem jsem při tomto úkonu urval řadicí páku. Patočka se zděsil a začal křičet, že mu tak zničím jeho skoro nové auto, čímž mne rozesmál, a tak nervozita nenabrala na intenzitě ani po nešťastné nehodě se zařazením prvního rychlostního stupně. Zkusil jsem to znovu, tentokrát jsem sešlápl správný pedál a zařadil jedničku.
„Výborně,“ pochválil mne Patočka, „teď pomalu pouštěj spojku a pravou nohou stejnou silou sešlápni plyn,“ radil i nadále. Udělal jsem, o co mne žádal.
„Hou-ou-ou!“ křičel jsem pobaveně, když auto začalo podivně poskakovat, rachotit a cukat.
„Pomalu, říkám pomalu!“ mumlal instruktor přes další tři žvýkačky, které si do pusy tentokrát nacpal kvůli vědomí, že žvýkání uklidňuje. Tato lepkavá hmota se mu však záhy nesmírně hodila, jelikož zadní žluté dveře opět vypadly. Zároveň s nimi se do výšky zvedly i dveře kufru, což – jak říkal Patočka – ještě nikdy neudělaly.
Po dalších pěti minutách zdržení instruktor lepení vzdal, zpevnil jen dveře kufru, zatímco žluté dveře strčil na zadní sedadlo. Slíbil jsem, že mu je v práci svařím, staví-li se za mnou do konce týdne.

Třetí pokus již vyšel dobře. Za ohromného rámusu, jenž jistě musel splašit všechny přežvýkavce v nedalekém kravíně, jsem vyrazil kupředu. Poté se mi i přes malé zadrhnutí podařila zařadit dvojka. Bohužel, zrovna při řazení třetího rychlostního stupně, kdy jsem se musel podívat na řadicí páku, abych číslo tři našel, najel jsem do velkého výmolu uprostřed cesty. Auto opět nebezpečně poskočilo, načež zvuk přidal na dalších decibelech. Přemýšlel jsem nad důvodem, proč se tak stalo, ovšem jen do doby, než mi kňouravým hlasem Patočka vysvětlil, že nám upadl výfuk. Nabídl jsem mu na uklidnění trochu rumu, jenž jsem měl bezpečně ukryt v pleskačce v náprsní kapse, a když odmítl, vytáhl jsem pleskačku a napil se sám.

Můj učitel byl se silami a nervy skoro u konce. Přesto však zachoval profesionální přístup, vyšel ven z auta, uchopil do hadry, již našel v přední přihrádce, upadlý výfuk, hodil jej na zadní sedadlo vedle žlutých dveří a nastoupil zpět.
Opět jsem zařadil jedničku, následně dvojku i trojku, z čehož jsem měl obrovskou radost, takže jsem si sebevědomě nasadil svářečské brýle, které jsem měl celou dobu posazeny na čele těsně nad obočím. To jsem však neměl dělat. Přes špinavá tmavá sklíčka jsem neviděl ani na metr před sebe.
To, že se blíží průšvih, ohlásil dalším šíleným křikem Patočka. Ani se nesnažil pomoci mi strhnout volant a v hrůze se rychle pokřižoval a následovně i pevně chytil madla nad dveřmi.
Ozvala se velká rána a zasyčení. Sundal jsem svářečské brýle a podíval se před sebe na velký telegrafní sloup, který ukončil mou snahu o řízení automobilu. Z přední kapoty se nebezpečně zvedal hustý bílý dým. Můj instruktor vykopl přední dveře a za neustálého řevu „S autoškolou navždy končím“ vyběhl do pole, trhaje si přitom své šedivé vlasy. Pochopil jsem, že mé působení v autoškole nabylo konce.

Od této nešťastné události opět jezdím do práce na kole. Maminka s tatínkem mi za ušetřené peníze koupili nový bicykl s přehazovačkou, já jim naopak věnoval plný desetilitrový demižon se slivovicí, pro který jsem na svém novém silničním prostředku zajel ke svému kamarádu Michalovi.
Příjemnou změnou byla i práce na stavbě kanceláří vzdálených jen třicet kilometrů od mého domova, takže jsem nemusel vstávat v jednu ráno, ale o půl čtvrté, a měl tak i o dost více času na své záliby, jako je pěstování tulipánů nebo pojídání Goudy.
Tipů: 25
» 10.03.12
» komentářů: 17
» čteno: 1396(24)
» posláno: 0


» 10.03.2012 - 00:26
Povídku si čtu před spaním, abych měl veselé sny...
» 10.03.2012 - 00:30
Bíša:
Tak snad se Ti po ní bude dobře usínat, Tony :-) Díky a dobře se vyspi...
» 10.03.2012 - 08:42
Moc jsem se pobavil! Myslím ale, že by povídce prospělo, kdybys hlavně ty rozsáhlé odstavce trochu rozčlenil, jejich četba je totiž doST únavná... :-)
Ten řidičák jsi jistě už mezitím zvládl, ne?
» 10.03.2012 - 09:24
hihihi piš, piš, piš:)))
» 10.03.2012 - 19:18
Paulmatthiole
1
Kurník, to auto podléhalo přírodě větší rychlostí, než jakou se pohybovalo :-D ST :-DDD
» 10.03.2012 - 20:12
Doporučuji ochutnat něco staršího, Old Amstrodam, tvrdý, krystalizovaný, tak 7 - 10 let starý. To je pravý orgasmus pro sýraře ....
» 10.03.2012 - 20:13
Liška76:
Píšu, píšu, píšu, Lištičko!:-)

Paulmatthiole:
Co bys nechtěl za tři tisíce... :-)

Tomáš:
Děkuji moc, Tomáši... :-) A máš pravdu, píši to ve wordu a tam je to přeci jen trochu lepší a přehlednější řádkování... každopádně dám na Tvé rady a poupravím to... stejně jako následující i minulá díla... ještě jednou díky :-)
» 10.03.2012 - 20:14
Siorak:
Jistě vyzkouším, jelikož však nejsem odborník a nemohl jsem si vyhledat holandské sýrové orgasmy na internetu, jelikož mi každou noc padá, zvolil jsem Goudu, jež je jediný sýr holandského typu, který mě napadl :-)
A děkuji moc za komentář...
» 11.03.2012 - 15:44
Opět super
Tvé povídky mi zlepšují den :)
» 11.03.2012 - 16:22
Tak touhle povídkou jsi to rozsekal. Pobavil jsem se, fakt. :-D A to povídky moc nečtu. **
» 11.03.2012 - 16:25
CRASH:
Díky moc, Kubo :-)

Bernardette:
Je mi ctí Vás bavit, slečno Bernardette... :-)
» 11.03.2012 - 16:28
Tedy chlape - ty se nezdáš!!!
» 11.03.2012 - 19:49
ty prostě nezklameš... ST
» 12.03.2012 - 19:54
zase jsem se smála od začátku do konce :D a jdu na další :)
» 12.03.2012 - 20:31
Jedním slove: hřejivé. Víc takových sluníček, jako jsi ty! :)
» 15.03.2012 - 15:39
rozesmálo a pobavilo, pěkné!
» 26.03.2012 - 21:47
utvrdilo mě to v tom,že si autoškolu nikdy neudělám :D ještě budu stejně šikovná jak "hrdina" této povídky :D a to bych neunesla :D
ST!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.