Jak jsme sehráli ochotnické představení

Já si nedám pokoj... :-)
Naše malá vesnička neměla místním obyvatelům příliš co nabídnout. Nebyl zde rybník na koupání, tělocvična, zřícenina hradu ze čtrnáctého století, v jehož útrobách bychom mohli hledat poklad nebo si hrát na rytíře, diskotéka ani jiná možnost k zábavě či povyražení. Většina mužů se scházela v hospůdce na náměstí, kde pomlouvali své manželky, ženy se scházely na místní faře, kde naopak pomlouvaly své muže, a pár důchodců sedávalo na lavičce poblíž parčíku a pomlouvali všechny, kteří kolem nich prošli.

Místní hasičský sbor dobrovolníků neměl do čeho již sedm let píchnout, a tak se čas od času stávalo, že si alespoň pro rozptýlení sami zapálili malou část seníku, aby jej pak plni adrenalinu mohli opět uhasit. Jedinou zábavou tak bývala fotbalová utkání Svobodných proti Ženatým, která se vždy spojila s hody, státními svátky či jinými výročími. V ten den obvykle padlo za oběť prase, pivo teklo proudem a důchodci to všechno zpovzdálí pozorovali a byli rádi, že mají nový námět k dalším pomluvám. Bohužel, tyto sportovní zápasy časem dostaly trhlinu, a to v době, kdy se většina Svobodných oženila. Jelikož však zrovna nastala hospodářská krize, díky níž poté byla spousta místních bez práce, zápasy Svobodných a Ženatých tak nahradila klání Pracujících proti Nezaměstnaným. To se však Nezaměstnaným brzy přestalo líbit, jelikož to uráželo jejich dlouho pěstované ego, a tak se fotbalová utkání opět změnila na Ženaté proti Rozvedeným, jelikož politická krize s sebou zároveň přinesla i krizi manželskou, která se na rozvodovosti velkou měrou podepsala. Rozvedení se tetelili blahem, jelikož mohli vytvořit čtyři kompletní jedenáctky i se šesti náhradníky, zatímco obuvník Kalous dával hlasitě najevo svou nespokojenost, řka, že sám to za Ženaté všechno neoběhá.

My mladí jsme však přemýšleli, jak pozvednout kulturu a tradice obce na vyšší úroveň.
„Uspořádáme turnaj v pojídání uzeného bůčku,“ zamlaskal řezníkův syn Hynek a pohladil se po břiše přes svůj teplý červený svetr, na jehož výrobu padla vlna ze sedmnácti ovcí.
„Ty bys také pořád jen jedl,“ odpověděla Alenka, má platonická láska z mateřské školy, „uspořádáme módní přehlídku.“
„Výborný nápad!“ začal skákat pln nadšení Hynek a propadl se po kolena do betonového chodníku.
„A co sehrát ochotnické představení? Nedávno dávali v televizi pohádku Tři oříšky pro Popelku, mohli bychom ji jako amatérští herci sehrát přímo na fotbalovém hřišti,“ navrhnul jsem a můj nápad byl okamžitě odměněn pochvalným potleskem.
„A já budu hrát Popelku, jelikož jsem prý velmi podobná Libušce Šafránkové,“ zachichotala se Hynkova starší sestra Věra, až se jí zatřásly všechny tři podbradky. Poté se radostně zatočila kolem své osy, čímž vytvořila malé tornádo, které sebralo místnímu zemědělci Rákoskovi dřevěnou stodolu a po chvíli s ní zmizelo za horizontem směrem na Prahu.

Náš návrh byl starostou obce velmi kladně přijat a sám doporučil termín divadelního představení. „Přesně za tři týdny tomu bude deset let, co naši vesničku přijel navštívit sám velký a nesmrtelný Karel Gott! Při oslavě tohoto výročí pohádku sehrajete,“ pravil hrdě a ukázal prstem na zeď na zarámovaný obrázek, na kterém stál vedle Xnásobného Slavíka, jenž se však na fotografii netvářil příliš nadšeně. Pravdou totiž bylo to, že Karel Gott při cestě za odpočinkem na svou letní chatu špatně odbočil z hlavní silnice, čímž se tak dostal do spárů starosty a ostatních obyvatel obce. Propuštěnky se dočkal až po zazpívání hitu Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, při němž sedm místních žen omdlelo a devadesátiletá senilní babka Lejsalová vnutila Mistrovi adresu svého bydliště, řka, že se za ty desítky let naučila tolik věcí, které žádná dvacetiletá holka nikdy nesvede. Poté na zpěváka spiklenecky mrkla levým okem a olízla si vyzývavě obočí.

Tři týdny nebylo na zkoušení kdovíjak mnoho, ovšem pustili jsme se do práce s vervou a chutí. Již vědomí, že zahrajeme pohádku, k níž sám velký Mistr nazpíval úvodní píseň, nás motivovalo a nutilo do ještě většího úsilí. Debata o tom, kdo bude režisérem, netrvala dlouho a volba padla na mne. Scénář sepsal za dva dny náš spolužák Matěj Trávníček, jelikož měl z nás všech nejlepší známku ze slohových prací, a to čtyřku. Sám se také přihlásil jako princ, povídaje, že jako jmenovec Pavla Trávníčka cítí poslání zahrát si jeho roli. Jelikož se nám to zdálo jako kvalitní argument, souhlasili jsme.
Do role Popelky nakonec byla vybrána Alenka. Usmála se, začervenala a přislíbila přinést tři lískové oříšky ze své zahrady. Volbu Popelky si nejvíce pochvaloval představitel prince Matěj, jenž si vzal scénář zpět, aby do něj dopsal osmistránkovou milostnou scénu s Popelkou odehrávající se na nedalekém seníku. Tato vložka však byla okamžitě zamítnuta, což Matěj přijal s poraženeckým výrazem ve tváři.
Věra, dcera řezníkova, měla hrát Popelčinu ošklivou nevlastní dceru Doru a zároveň i macechu, jelikož se váhově přibližovala součtu kilogramů těchto dvou postav z již zmíněné pohádky. Ani neprotestovala, naopak se všude pyšnila, že bude mít v pohádce největší herecké zastoupení.
Dále byly postupně obsazeny role krále, královny, pár sluhů a děveček, malého orchestru hrajícího na plese, čehož se s chutí chopil místní bezdomovec Ryšavý se svým vozembouchem, pár princezen pozvaných na žádost princových rodičů, role Vincka, kterou s velkým nadšením přijal fanoušek Vladimíra Menšíka, učitel matematiky na zdejší škole a hrdý rodák z Ivančic, pan profesor Drápal.
Největším problémem tak bylo sehnání koně, jelikož široko daleko nebyl nikdo, kdo by tohoto lichokopytníka vlastnil. Nabídl se tak nakonec zemědělec Rákoska, jehož stodola v tu dobu přistála hned vedle dálnice D1 necelých sedm kilometrů od hlavního města, řka, že nám zapůjčí svou krávu Líbu, která sice neběhá tak rychle jako kůň a už vůbec tak nevypadá, ovšem spase na hřišti všechen plevel a při přestávce může posloužit jako mléčná občerstvovací stanice.
Nikdo nebyl proti, a když se navíc nabídl do role preceptora místní kněz Konipásek, jenž slíbil, že na představení sežene osla, na němž preceptor v pohádce jezdil, naše nadšení dosáhlo vrcholu. Sám jsem chtěl sice do role tohoto hýkavce obsadit řezníkova syna Hynka, jelikož většího osla aby člověk pohledal, ovšem pravý osel je pravý osel…

Na konci prvního týdne se začalo na fotbalovém hřišti zkoušet. Všichni jsme si doma spíchli krásné kostýmy, se kterými nám pomáhaly maminky, hrdé na to, že jejich děti budou slavné herecké ikony. Dostavil se i pan Rákosník s krávou Líbou, která stála na kraji hřiště a tupě pozorovala bezdomovce Ryšavého, jenž ovšem nepřišel kvůli nám, ale kvůli přistavenému kontejneru plnému spousty vyhozených zajímavostí.

Zde je malá ukázka ze zkoušky připravované hry Tři oříšky pro Popelku:
„Búúúúúúúú,“ (ozvala se kráva Líba)
„Co to bylo?“ zeptal se Vincek, drže v ruce knížku o využití goniometrických funkcí v praxi.
„To zařechtal můj kůň Jurášek!“ zvolala překvapeně Alenka, „asi mě potřebuje,“ pokračovala a rozeběhla se směrem ke krávě, jež nasála do své tlamy a začala přežvykovat levou nohavici právě přijitého bezdomovce Ryšavého. Ten, všimnuv si přežvýkavcovy činnosti, rozhořčeně začal bít vozembouchem o zem.
„Ještě ne, ještě ne!“ volal jsem, mávaje nad hlavou scénářem, „scéna s orchestrem a plesem přijde na řadu až vzápětí!“
„Popelko! Tak Popelko, kde jsi?!“ volala zpoza plenty, kterou jsme roztáhli a připevnili mezi dva malířské žebříky, macecha Věra.
„Búúúúúúúú!!!“ zabučela opět podivným tónem Líba, protočila očima a padla k zemi. Ukázalo se, že při přežvykování bezdomovcovy nohavice zabrousila až k jeho kapse, odkud svým tlustým jazykem vylovila starou plesnivou čokoládovou tyčinku, kterou našel Ryšavý před hodinou pohozenou v přistaveném kontejneru. Zde ovšem nastal problém. Užitkové zvíře, miláček a jediný přítel zemědělce Rákosky – nepočítáme-li jeho nový traktor, který ovšem odletěl spolu se stodolou – leželo na travnatém hřišti a ztěžka sípalo.
„Ty vrahu!“ zakřičel zemědělec, mávaje před bezdomovcem Ryšavým zbytkem čokoládové tyčinky, která krávě vypadla z pootevřené tlamy. Ten ji vytrhl Rákoskovi z ruky a naráz celou strčil do úst.
„Vždyť té tyčince nic není,“ odpověděl a s rozmočenou levou nohavicí a za zvuku vozembouchu odcházel zpět ke kontejneru, aby zde pokračoval v lovení nových pokladů.

Jako správný režisér jsem měl situaci pevně pod kontrolou. Zavolal na obecní úřad a vylíčil celou situaci starostovi. O chvíli později již přijela Avie se šesti silnými chlapy na korbě a po dlouhých minutách se na ni nakonec podařilo dostat přiotrávenou krávu, jíž se změnila srst do takové barvy, že i Milka z alpských hřebenů by záviděla…
Další problém nastal hned vzápětí. Všech deset sourozenců od rodiny Bláhových, kteří měli role sluhů a služek a připravovali se tak na své budoucí povolání, se začalo na rukou, břiše i nohou škrábat. Zbytek osazenstva je dlouze sledoval a marně se pídil po původu nepříjemného svědění. Ten se však objevil hned vzápětí v podobě pupínků, které všem deseti školákům vyrašily na těle.
„Neštovice! Zachraň se, kdo můžeš!“ zvolala Věrka a nechtěně se při úhybném manévru zapletla do plenty, čímž shodila oba žebříky, které jí plnou vahou spadly na pravou nohu. „Můj palec!“ začala skákat po levé noze kolem dokola, hloubajíc tak do pažitu čtvrtmetrové díry, takže měli fotbalisté po sezóně, což jistě udělá radost jedinému hráči z řad Ženáčů, obuvníku Kalousovi.

Všemu utrpení ještě stále nebyl konec. Ve chvíli, kdy všech deset dětí od Bláhů utíkalo směrem domů za svými rodiči a jedenáctým bratříčkem Honzíkem, jenž se kvůli neštovicím nemohl zkoušky na představení dostavit a od něhož se tedy zbytek sourozenců nakazil, přijížděl na vypůjčeném oslu na hřiště kněz Konipásek. To však neměl dělat. Osel, polekaje se všeho zmatku kolem, začal za hlasitého hýkání vykopávat do vzduchu zadní nohy, čímž kněze shodil na trávník a způsobil mu tak naražení pravého boku. Ani poté se však lichokopytník neuklidnil a dál poskakoval sem a tam a zadníma nohama ničil vše, co mu přišlo pod kopýtka. Dřevěný stůl s občerstvením, pod nímž ležel přejedený Hynek s pusou zamaštěnou od vepřových škvarků, které přinesla na ochutnání Alenka, dále mou režisérskou židli a nakonec i bezdomovce Ryšavého, který se k oslu za vzrušeného šepotu „Vida, pečínka“ přibližoval zezadu s tupou rybičkou, kterou také našel v místním kontejneru. Dostal kopanec přímo do brady a vzápětí kapituloval.

Dílo tedy bylo dokonáno. Nás pár, kteří to přežili ve zdraví, zavolalo sanitku pro Věrku, která stále skákala po levé noze, držíc si rukama nohu pravou. Díky jejímu skákání vypadalo hřiště jako bitevní pole. Kdyby zde zůstal zemědělec Rákoska, jistě by zaplakal nad krásnými brázdami, které Věrka svým chodidlem tvořila. Lékařské auto přijelo již po deseti minutách. Oba muži v bílých pláštích se rozhlédli po spoušti, podívali se na sebe a běželi zpět do auta přivolat posily. Naložili na nosítka Věrku, ovšem ta pod svou vahou pozohýbala jejich kovovou konstrukci. Nato lékárníci rozpažili rukama a omluvili se, že s nimi Věrka jet nemůže, jelikož sanitka má nosnost pouze do jedné a půl tuny, a nabrali tak alespoň kněze Konipáska, který se pomalu se svým naraženým bokem zvedal ze země. My ostatní jsme se raději přestali starat o vzniklou situaci a škodu a co nejrychleji upalovali ke svým k domovům, abychom také nepřišli k nějaké újmě na zdraví.

Od té doby uplynuly skoro tři týdny a v naší vesničce se toho moc nezměnilo. Všechny šrámy a infekce byly již po pár dnech úspěšně zahojeny či uzdraveny.
Místní sbor dobrovolných hasičů hlásil po sedmi letech oficiální výjezd, a to až k daleké Praze, kde měli jako vyslanci naší vesničky vypomáhat při rozebírání stodoly zemědělce Rákosky. Ten jel ku hlavnímu městu s nimi, řka, že zpět pojede na svém novém traktůrku, pokud jej ovšem nikdo neukradl.
O nic hůře na tom nebyli ani fotbalisté, kteří zanechali kopání do míče a na rozoraném hřišti sváděli paintballové konstrukce bitev Severu proti Jihu či mimozemšťanů proti armádě naší Zeměkoule. Zde byl však opět znevýhodněn obuvník Kalous, jenž hrával jediného mimozemšťana a vůbec mu nepomáhalo, že na rozdíl od pozemšťanů mohl používat kromě paintballové pistole i pistoli svářečskou, díky níž vypadal obuvník opravdu jako mimozemský tvor.
Zbytek chlapů i nadále sedával v hospůdce a pomlouval manželky, ty i nadále seděly na faře a za masírování knězova naraženého boku pomlouvaly své muže, stará důchodkyně Lejsalová marně čekala na příjezd Karla Gotta, jehož desetileté jubileum od návštěvy naší vesničky nastane již zítra.

„Škoda, že se naše plánované představení ani neuskuteční,“ přiznal jsem se Alence.
„Máš pravdu. Ale co, aspoň budeme fandit Hynkovi při soutěži v pojídání uzeného bůčku…“
Tipů: 9
» 09.03.12
» komentářů: 9
» čteno: 789(17)
» posláno: 0


» 09.03.2012 - 07:15
úplně vidím tu tragikomickou situaci před očima, ta spoušť... njn, o5 za ST
» 09.03.2012 - 08:31
to je fakt huSTý...ty tři podbradky pro Věrku jsi nemusel hihihih:))
» 09.03.2012 - 11:47
Liška76: katpok:
Moc děkuji! :-) A Lištičko, snad si to nebudeš brát osobně... :-)
» 09.03.2012 - 18:39
Paulmatthiole
Ježíšmarjá... :-DD ST.
» 09.03.2012 - 21:07
Paulmatthiole:
Opět díky, Póle, jsem rád, že se líbí :-)
» 09.03.2012 - 22:42
Skvěle jsem se pobavil. Škoda, musela to být krásná pohádka, že by i režisér Vorlíček pukl závistí. ST.
» 09.03.2012 - 22:57
Psavec:
Toho si moc vážím, děkuji...
» 10.03.2012 - 00:07
Vzpomněl jsem si na své mládí a ochotničení, kdy jsme zažili i legrační okamžiky...
» 11.03.2012 - 11:29
Anonym
Přečteno opět jedním dechem!

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Koblížek [1]
narozeniny
Nikolinka [7]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.