Jak jsem se přihlásil do náboru městské policie

Seděl jsem takhle jednou u novin, hledaje nabídky volných pracovních míst, a popíjel čaj s citronem, který jsem toho dne ukradl v místní samoobsluze. Byl to přesně týden, co mne vyhodili z práce kvůli nepochopitelným důvodům. Jakožto plavčík jsem dohlížel na klid a pořádek v jednom z úseků místního aquaparku, což nebyla práce příliš namáhavá, jelikož se jednalo o dětské brouzdaliště. Avšak co se nestalo, jedno z dětí hrajících si uprostřed bazénku zakoplo a zamířilo hlavou pod hladinu. Rychle jsem vystartoval ze židle a duchapřítomně hodil do těch míst záchranný kruh. Do vody se mi příliš nechtělo, byť mi sahala jen po kotníky, jelikož přítomný chlór špatně snášela má popraskaná chodidla. Bohužel jsem nebohé dítě, jenž zrovna vstávalo zpět na kolena, trefil přímo do hlavičky, což způsobilo další jeho zaplutí pod hladinu. Vše však nakonec dobře dopadlo, jelikož v chlapečkovi se v tom okamžiku objevil pud sebezáchovy a všechnu vodu z bazénku za několik sekund vypil, čímž se tak zachránil před utonutím. Stěžoval si poté mamince, která k němu se strachem v očích přiběhla, že jej pálí očička a bolí hlavička a bříško, čímž se tak jen připravil na dobu staršího věku, kdy tekutinu chlórovanou vymění za tekutinou s přídavkem lihu. Jak jsem však již řekl, mne tato zanedbatelná maličkost stála pracovní místo.

V novinách jsem nic zajímavého neobjevil. Samý prodavač, instalatér, zedník, pornoherec, brusič… u inzerátu „Hledáme do Poslanecké sněmovny čestného a pracovitého politika/kolegu…“ bylo dopsáno datum vložení 14. března 1995, což asi mluvilo samo za sebe, jelikož inzerát byl každý týden marně aktualizován. Vtom jsem však zbystřil pozornost. MĚSTSKÁ POLICIE HLEDÁ DO SVÝCH ŘAD PYROTECHNIKA. FYZICKÁ I PSYCHICKÁ KONDICE PODMÍNKOU. Zasnil jsem se a když jsem se opět po dvou hodinách z tohoto zasnění probral, usoudil jsem, že by to nebyla vůbec špatná práce, i když s fyzičkou jsem na tom nebyl zrovna nejlépe. Mohlo za to časté kouření kubánských doutníků, které jsem našel na půdě dědečkova domu v malé truhličce s nápisem „Děkuji za pomoc při svržení režimu – Tvůj blízký přítel Fidel Castro.“ Psychicky jsem na tom byl o dost lépe, a to díky třem pobytům v psychiatrické léčebně a spoustě antidepresiv, která jsem každé ráno a večer polykal po hrstech. To mne však vůbec od myšlenky stát se zaměstnancem policie neodradilo, naopak mne ještě více povzbudil inzerát v rubrice Ona hledá jeho, jenž zněl „HLEDÁM POHLEDNÉHO A PERSPEKTIVNÍHO PYROTECHNIKA PRO SVOU KAMARÁDKU, zn. JE TO SKUTEČNÁ SEXBOMBA“, na který jsem v případě úspěchu při náboru mohl zareagovat. Opět jsem se zasnil a z těchto myšlenek mne vytrhlo až ranní svítání o tři dny později.

Svěřil jsem se to odpoledne se svým plánem otci, jelikož jsem často dával na jeho slovo a moudré myšlenky, které jsem vždy poslechl. Dělám to zvláště od doby, co mi správně radil, abych nebral horký hrnec do holých rukou a vzal si raději utěrku. Jelikož jsem však na tyto připomínky tehdy nebral ohledy, budou mi mou nerozvážnost až do konce života připomínat otisky uší hrnce vypálené do obou dlaní. Otec se po mém vyřčení přání stát se pyrotechnikem jen zasmál.
„Ty a pyrotechnik? U policie? Vždyť to neumíš! Nemáš zkušenosti, třesou se ti ruce. A co hlavní, kam se mihneš, tam to vybuchuje. Jen v naší rodině kvůli tobě vybouchla tři plánovaná rodičovství!“
Po těchto slovech jsem si vzpomněl na svého strýce Bedřicha a tetu Pavlu, kteří se bohužel opravdu stali obětí mého nesprávného vychování. Poté, co mne v mých třech letech společně hlídali, zatímco mí rodiče odešli na ples, se po opětovném návratu mého otce a matky teta bez přestávky křižovala, mumlaje s očima obrácenýma v strop: „Bože, prosím Tě, zab to dítě Satanovo.“ Poté si sbalila pár svých věcí a po odchodu od manžela vstoupila do ženského kláštera, kde se z ní stala řádová sestra Pavlína. Strýc dopadl o něco lépe, i když se zprvu zbláznil taktéž, a po vyjádření se, že již nikdy nechce mít rodinu, začal vystupovat v místním nočním baru jako součást transvesti show, ve které parodoval zpěvačku Ivetu Bartošovou. Byť jsme s otcem při nedávné návštěvě baru jeho podobu s již zmíněnou zpěvačkou zprvu nepoznali, vyvedl nás strýc z omylu hned poté, co se marně snažil trefit slovy do puštěného playbacku, aby následně párkrát opilecky zavrávoral a nakonec spadl z pódia, načež jsme usoudili, že je to opravdu Bartošová jako vyšitá.

Ovšem já byl i tak pevně rozhodnut stát se pyrotechnikem stůj co stůj. Hned další den jsem se vypravil na místní policejní stanici, kde měl od desáté hodiny ranní proběhnout přijímací nábor skládající se ze tří částí: 1. psychotest, 2. test fyzických předpokladů, 3. pokus o správné zneškodnění třaskaviny. Přihlásil jsem se a zapsal na malé recepci a poté pokračoval do místnosti s asi dvaceti židlemi, které již z více než poloviny byly obsazeny dalšími zájemci o toto pracovní místo. Přesně v deset se zavřely dveře a před nás přistoupil bývalý pyrotechnik a nyní kapitán - vysoký plešatý muž s obřím úsměvem, což nakonec nebyl úsměv, jak jsem později zjistil, ale výsledek špatně zneškodněné miniaturní bomby, jejíž výbuch roztrhl kapitánovi ústa od ucha k uchu. Ale vše zlé je pro něco dobré a náš dnešní školitel díky této nehodě vypadal jako věčný optimista.

„Dobrý den, dovolte mi, abych se představil, jmenuji se František Budka a jsem kapitánem na tomto policejním oddělení. Mým dnešním úkolem bude dohlížet na vaše výkony a poté se rozhodnout, zda jste připraveni stát se členy městské policie.“
„Budka je hlupák!“ ozval se slabý tenký hlásek jednoho z přísedících.
„Kdo to řekl?“ rozkřikl se kapitán Budka. „Váš syn, pane,“ zašeptal mu do uší jeden z podřízených.
„Františku juniore, okamžitě opusť tuto místnost a vrať se domů!“ zakřičel, načež asi dvanáctiletý chlapec sesedl ze židle a do očí se mu nahrnuly slzy.
„Ale tati, když Honzík má dnes narozeniny a chceme si hrát se slzným granátem!“
„Ano, to jsem tušil, a proto jsem ho schoval do kufru pod postel v ložnici, kde ho nikdy nenajdeš,“ odpověděl Budka, aniž by si uvědomil, že se prořekl, a synáček spokojeně opustil místnost.

Po vysvětlení všech instrukcí jsme všichni přešli do místnosti větší, kde byl ke každé židli přistaven i stůl, na kterém jsme měli psát své psychotesty. Sedl jsem si vedle mladého hubeného klučiny, který se mi představil jako Tonda Hrabal a pravil, že má na papírku vypsány odpovědi na tento test, jelikož jej před necelým týdnem vyplňoval jeho bratr. Kapitán Budka rozdal papíry s otázkami, k nimž byly připsány čtyři možnosti, a s výkřikem: „Na test máte hodinu, začíná přesně teď!“ odstartoval vyplňování papírů výstřelem do stropu ze své pistole, z něhož mu ihned na plešatou hlavu dopadl kus omítky. Test nebyl nikterak složitý, například při otázce: „Vidíte muže svíjícího se na zemi v těžkém epileptickém záchvatu, co uděláte?
Za:
a) přikleknete a pokusíte se mu otevřít ústa, zda nemá zapadlý jazyk,
b) okamžitě zavoláte záchranku a pokusíte se dotyčného stabilizovat,
c) budu dělat, že jsem si dotyčného nevšiml a přejdu na opačnou stranu ulice,
d) zastřelím ho.“
Dlouze jsem se rozmýšlel mezi možností „c“ a „d“, načež jsem zvolil poslední možnost a k ní tužkou dopsal „aby se tolik – chudák – netrápil“. Hodina uběhla jako voda. Spokojeně jsem odložil tužku a sledoval stejně pozitivní výraz Tondy Hrabala, který si ani nečetl otázky a díky výsledkům napsaným na papírku měl test vyplněný již za dvě minuty. Jak se mi později svěřil, doufá, že dostane z testu více bodů než jeho sourozenec, který dostal bod jediný, a to za to, že se dokázal alespoň správně podepsat.

Následoval test fyzické zdatnosti skládající se z kliků, dřepů, zvedání činky a běhu. Kliků jsem udělal za minutu neuvěřitelných sedmaosmdesát. Stalo se tak v okamžiku, kdy nad námi prolétával vojenský vrtulník, po kterém se všichni dlouze ohlíželi, a to i policista určen k tomu měřit mi čas a počet tělesných úkonů. Zatímco on sledoval odlétající bojový armádní prostředek, já ležel bez hnutí na břiše a počítal „sedmdesát, sedmdesát jedna, sedmdesát dva…“, načež jsem se při zpětném pohledu policisty na mé tělo v rychlosti zvedl s výkřikem „sedmaosmdesát!“ a oprašoval si spokojeně ruce. Bohužel však mé počínání zahlédl kapitán Budka a upozornil mne, že podvádět se nesmí, takže mi byly započítány oba dva kliky, které jsem ve skutečnosti za minutu udělal. S dřepy to bylo ještě horší. Policista ze mne tentokrát nespustil oči ani na okamžik a mně se proto – snad i díky nervozitě – při prvním dřepu v místě sedacích partií roztrhly trenýrky. Policista se rozesmál a s lítostivým výrazem ve tváři plném porozumění mi vepsal do kolonky Dřepy číslo sedmnáct.

Na činku jsem si však věřil. Zhluboka jsem oddechoval a bil se silně v prsa, abych se nabudil k co největšímu výkonu. Zohnul jsem se, pevně uchopil do rukou činkovou tyč a s námahou ji vyzvedl do vzduchu nad hlavu. V této pozici jsem pár sekund vydržel, načež jsem naprosto vyčerpán odhodil toto těžké břemeno zpět před sebe. Policista sice pravil, že jsem měl počkat, až na tyč nasadí nějaké závaží, čímž můj výkon opět znehodnotil, ovšem já mlel z posledního a řekl jsem, že do rizika již nepůjdu, jelikož mne ještě čeká běh. Tonda Hrabal byl na tom o něco lépe než já. Při dřepech jej do pravé půlky zadku štípla včela a on díky tomu pětkrát zrychlil na své aktivitě, z níž však do konce minuty byly jen čtyři tyto trhavé a šílené pohyby uznány jako předem předepsaný tělocvičný prvek.

Poté jsem byl předvolán na start. Bál jsem se reakce svých plic, zvláště teď, když jsem byl na pokraji svého vyčerpání, ale myšlenka na slečnu z inzerátu mi dobíjela požadované množství energie. „Připrav se, pozor, teď!“ zaznělo z úst policisty a ozvalo se tlesknutí. Vyrazil jsem vstříc nástrahám atletické dráhy mírným poklusem. Přeci jen, čekala mne dlouhá trať a nechtěl jsem se unavit hned na začátku. Píchalo mne u srdce i na plicích, ale představoval jsem si, že běžím za svou vyvolenou Sexbombou. Zrychlil jsem proto na tempu a těžce oddechoval. Běžel jsem snad celou věčnost, ale nakonec jsem vzadu – na konci rovinky – zahlédl cílovou pásku. Nohy mi těžkly, jako bych se brodil po pás v hnusné smradlavé bažině. Již jen chvíli, ano, ano, ANO! Má hruď přetrhla cílovou pásku a já se svalil k zemi. Srdce tlouklo šílenou rychlostí a já málem upadl do mdlob, ale přesto jsem byl na sebe pyšný, pyšný jako páv. Přišel za mnou kapitán Budka i se stopkami. „Udělal jsi vše, co jsi mohl, chlapče,“ chválil mne, „leč čas čtyři minuty a padesát sedm sekund se mi zdá u běhu na sto metrů poněkud mnoho.“ Opět jsem zklamaně ulehl do trávy a nezvedl jsem se z ní ani poté, co se mi Tonda Hrabal chvástal svým časem „minuta a osmnáct sekund“, jelikož – jak se opět později přiznal - znal zkratku.

K části třetí - zneškodnění bomby - však ani nedošlo. Mohl za to Otík, otylý syn řezníka Koudelky, jenž si dlouho se zájmem prohlížel nebezpečnou trhavinu, neznaje jejího účinku. Poté, co nechtěně zavadil o roznětku a spustil se tak displej s odpočítáváním času, jenž byl připevněn k výbušnině, zaradoval se, řka, že doma mají jen hodiny ručičkové a že budík s displejem si vždycky přál. Poté ji schoval do své igelitky, ve které měl zbytek tlačenky na posilnění, a odkráčel směrem k domovu, kde vyhodil nástěnné hodiny do odpadkového koše a nahradil je naší studijní třaskavinou. O pár minut později – za ohromného výbuchu z nedalekého náměstí – byla tlačenka opět mezi námi na atletickém stadionu. Bohužel i s kusem Otíkovy horní končetiny. Tím bylo raději přijímací řízení předem ukončeno a kapitán Budka rozpustil kolektiv účastníků a zájemců o práci.

Vrátil jsem se domů, otevřel opět noviny a nejedna má slza dopadla na inzerát v rubrice Ona hledá jeho. „Ale což, když se nemohu živit jako ochránce zákona ani jako jeho součást, stanu se jeho protipólem!“ pravil jsem odhodlaně a začal jíst pomeranč, který jsem před příchodem domů ukradl v místní samoobsluze.