Jak jsem pobýval v psychiatrické léčebně

Stalo se to jednoho dne, kdy jsem seděl v ordinaci svého praktického lékaře Hromádky, jenž mi z jazyka vytahoval pinzetou hluboko zaražené třísky. To ráno se mi totiž doma nechtě rozlil po dřevěné podlaze půllitr rumu, který jsem poté za zděšení ze země rychle začal jazykem slízávat, jelikož – jak jistě potvrdíte - byla by škoda nechat tento chutný mok jen tak nenávratně vsáknout a zmizet.
Poté, co mi doktor vytáhl poslední třísku, začal hledat v šuplíku přípravek k desinfekci. V tu chvíli jsem ho však předběhl a z náprsní kapsy vytáhl desinfekci svou, a to v podobě slivovice uzavřené v malé pleskačce, kterou jsem si nechával pro případy nouze. Hromádka se na mne zamračeně podíval.
Ovšem tento výraz mu nevydržel dlouho a po chvíli se změnil v překvapivý, to když jsem mu na otázku, jak se mi vlastně vede, odpověděl, že mi ještě nikdy nebylo lépe a že jsem rád za žití v dnešní době, jelikož se mi líbí nejen politika a hospodaření státu, ale i ceny potravin, elektřiny, plynu či benzínu, které se již pár let drží ve slušné cenové normě.
Doktor se krátce odmlčel a poté mi podal vizitku s kontaktem na svého kolegu – pana Korýtka - který ordinoval v Lékařském domě jako psycholog. Řekl jsem, že se napřed na souhlas zeptám svého kamaráda Jóži, jenž seděl hned vedle mne a pískal si jakousi hospodskou písničku. Lékař, řka, že žádného kamaráda nevidí, zakroutil očima a okamžitě Korýtkovi sám zavolal s tím, že mu posílá těžký případ.

K doktoru Korýtkovi jsem byl objednán hned na druhý den, a to na desátou ranní. Ve tři čtvrtě na deset jsem již seděl v přeplněné čekárně a koukal zamyšleně do země.
Cítil jsem však, že ostatní čekající na mne civí, což se mi po vzpřímení hlavy potvrdilo. Vida, pomyslel jsem si, skoro samé těhotné ženy. Jistě si přišly k panu psychologovi pro pár rad, jak zvládat nástrahy a těžkosti tohoto výjimečného období.
Z omylu mne však vyvedla slečna sedící hned vedle, jejíž břicho velikostně připomínalo tvar medicinbalu. „Pokud jdete k panu Korýtkovi“, zašeptala, „tak musíte ještě přes jedny dveře, toto je čekárna gynekologie.“ Poděkoval jsem a nedaje na sobě nic znát, odkráčel jsem v ponížení a za chichotu místních dam k dalším dveřím. Zde již na stěně visela velká cedule PhDr. Jan Korýtko – psycholog.

Vyšetření netrvalo příliš dlouho. Poté, co jsem mu představil svého kamaráda Jóžu, ukázavše směrem, kde stál vysoký dřevěný věšák na kabáty, na který pan doktor zamával a s pousmáním pravil: „Těší mne, že vás poznávám,“ vytáhl arch papírů, které v mžiku vyplnil, přičemž do hlaviček listů vepsal velkými písmeny Předmět: Podezření na idiocii a halucinace, aby mne následně uvědomil, že bude nejlepší, strávím-li šest týdnů v kroměřížské psychiatrické léčebně, kde bych si i s panem Josefem odpočinul.
Řekl jsem, že jeho rozhodnutí a doporučení plně chápu a podporuji, jelikož se mně Jóžovo chování poslední dobou také vůbec nelíbí, a od té doby, co začal bez přestání štěkat, nejde mi po nocích usnout.
Pan Korýtko mi v rychlosti předal potřebné papíry, informujíce mne, že již za týden máme termín nástupu, kvapně se se mnou i Jóžou rozloučil a popřál nám hodně štěstí.

Týden utekl jako voda. Do Kroměříže jsem přijel přeplněným autobusem, za kterým celou cestu běžel zbytek těch, kteří se již do dopravního prostředku nevešli. Záviděl jsem jim, jelikož řidič, vědom si toho, že má udělat vše pro spokojenost svých cestujících, svolil jim prodej lístků za poloviční cenu, a tak byli všichni spokojeni.

Netrvalo dlouho a již jsem stál přede dveřmi svého oddělení. Zaklepal jsem na dveře a byl dovnitř vpuštěn nízkým dlouhovlasým vrásčitým mužem s hustým knírem, který mne okamžitě přivítal a představil se jako staniční sestra Marešová.
Po vyřízení potřebných formalit mi byl přiřazen pokoj. Ten již okupovala trojice mých nových spolupacientů, kteří po mně zvídavě pokukovali.
„A kam si lehne Jóža?“ optal jsem se. „Ke mně na postel se přeci nevleze.“
„Bude muset spát na zemi,“ odvětila jedna z přítomných sestřiček a za tichého dovětku staniční sestře: „Pan Korýtko měl pravdu, je to idiot,“ zavřela dveře od pokoje.
Vytáhl jsem si z tašek většinu věcí a naskládal je do volné skříně.
„Co to je? Co to je, tohle?“ obořil se můj nový spolubydlící, vidě, jak plním skříň svým oblečením do neúhledných komínků. „Tohle že je poskládané oblečení? Znovu! Všechno na zem! Já tě naučím tvrdému režimu!“ zvolal a bušil pěstí do matrace na posteli.
„Nevšímej si ho, je to blázen,“ odvětil druhý a hned poté začal hrát prsty na neviditelnou trumpetu.

Počáteční dny jsem se po oddělení rozkoukával. Bylo nás zde celkem čtrnáct pacientů, ke kterým jsem si však nevybudoval žádný vztah. Kontakt jsem tak udržoval jen se svými třemi spolunocležníky.
Prvním z nich byl třicetiletý Milan, fanoušek všeho vojenského, jenž mne v nástupní den káral za neúhlednost vkládaného prádla do skříně. Jeho kladný vztah k české armádě dokazoval nejen samopal visící na zdi nad jeho postelí, ale i většina Milanova oblečení skládající se především z maskáčů, zelených tílek, neprůstřelné vesty a dokonce i plynové masky, spousta zbraní vyskládána v přihrádkách skříně, či armádní speciál Playboye s nahou prsatou ženskou s raketometem opřeným o opálené rameno, nehledě na to, že ho jeho otec – poručík – přivezl do léčebny vypůjčeným tankem. Jelikož však na svého syna, který se od rána do noci připravoval na třetí Světovou válku a před rodným domem si vytvořil hluboký zákop a postavil strážní věž, neměl dostatek času a trpělivosti, poslal jej za podpory psychiatrů na odpočinek na zdejší oddělení. Osudným se tak Milanovi stalo hlavně to, když naverboval do své malé armády pár snědých spoluobčanů, kteří ovšem v této roli vydrželi jen do okamžiku, než zjistili, že ostnatý drát vedoucí kolem zákopu a věže je z mědi, a kteří zmizeli spolu s ním ihned poté, co dostali za úkol držet v noci hlídku před možnými nepřáteli.
Druhým ze spolupacientů byl třiapadesátiletý Oldřich, jehož největší vášní bylo hraní na již zmíněnou neviditelnou trubku patřící prý kdysi dávno samotnému slavnému Louisi Armstrongovi, kterou – dle jeho slov – koupil v jedné z aukcí za sedmnáct korun a tři jahodová lízátka. Tohoto nástroje si cenil natolik, že jej nikdy neodkládal z rukou, a to ani při spánku, jídle či návštěvě toalety, čímž si tak zadělával na nemalé potíže a zajímavé situace, zatímco my se v jednom kuse smáli jeho ve vzduchu se míhajícím prstům za žadonění: „Trubku z rukou nedám, přijďte mne někdo nakrmit.“ Byl také jediným ze všech pacientů či zaměstnanců personálu, jenž – samozřejmě spolu se mnou – se vídával a bavíval s Jóžou, jemuž léčení pomáhalo a on již tolik neštěkal. Za odměnu mu Oldřich dovolil sáhnout na svůj pevný a naleštěný nástroj, ač toto slovní spojení může znít jakkoliv dvojsmyslně, a tudíž i perverzně či sprostě.
Třetím - a asi i nejzajímavějším - pacientem byl pětačtyřicetiletý Karel, jenž si o sobě myslel, že je nafukovací balónek, a tudíž se po celou dobu zvolna pohupoval a poskakoval, řka, že cítí, jak jej hélium, jímž je naplněn, šimrá v nose a dalších částech a otvorech svého těla.

Léčba probíhala rychle a klidně. Při skupinách jsme povídali o svých problémech, zatímco Oldřich hrál tiše na svou trumpetu, Milan nervózně prohlašoval, že cítí příchod třetí Světové války a Karel se zvolna pohupoval v okolí své židle, k níž byl za zápěstí přivázán silným provázkem, aby tak možným silnějším závanem větru nevyletěl pryč z místnosti. Blížila se polovina mého pobytu v místní léčebně, a to bylo znamení, že na jeden víkend budu smět odcestovat zpět domů, abych pozdravil své blízké a povyprávěl jim pokroky ve svém léčení. Mamince jsem po telefonu přislíbil přinést recept na místní hrachovou kaši, jelikož před domem dělala nové schody a hledala co nejlevnější stavební materiál, který by se strukturou a rychlostí tvrdnutí dal použít namísto betonu.

Den před odjezdem domů jsem si sbalil pár potřebných věcí a zaostřil svůj zrak na Milana ostřícího si brouskem na řeznické nože svou půlmetrovou mačetu. Vtom se venku rychle zatáhlo a přihnaly se černé mraky. Nečekaně se zablesklo a ihned poté i hlasitě zahřmělo, což mne poměrně vylekalo, zatímco Milan rychle vyskočil z postele, rozezvučel sirénu položenou na dně skříně, poté strhl ze stěny nabitý samopal, volaje: „Já to říkal, válka se blíží!“, nasadil si v mžiku plynovou masku a schoval se pod postel, kde za pomoci malé ruční baterky a ostré tužky kreslil na cár papíru evakuační plánek cesty k protiatomovému krytu, jenž ve chvílích volna vytvořil z venkovního kontejneru na železo.
Oldřich seděl na své posteli a do hlasitého hromobití začal hrát na svou neviditelnou trumpetu píseň Ktož jsú boží bojovníci, zatímco Karel se divoce pohyboval po místnosti a poté, co se nechtěně napíchl nohou na Milanovu nabroušenou mačetu trčící ostřím z desky malého nočního stolku, napodobil zvuk prasklého balonku a za hlasitého „Ššššššššššššššššššššššššššššššš, pomóóóc, ucháááázíííííím!“ se skácel k zemi.

Bouřka se brzy přes areál léčebny přehnala. Milan zpod postele stále ještě nevylezl a propočítával, kolik dřevěných prken a nábytku bude potřeba k zabarikádování všech oken a dveří, Oldřich přeladil z válečných pochodů na jinou notu a vesele si potruboval Poupata od Michala Davida, čímž potvrdil, že do tohoto ústavu právem patří.
Staniční sestra Marešová otevřela dveře našeho pokoje, při pohledu na Karla se plácla dlaní do čela a po chvíli se vrátila i s náplastí, kterou přelepila miniaturní ránu způsobenou mačetou. Načež po chvíli přinesla i hustilku na fotbalový míč, strčila ji Karlovi do úst a pomalu jej opět začala nafukovat.

Rodino milá, těš se, dnes se opět shledáme! A také že ano. Zatímco maminka plakala štěstím při přečtení receptu na hrachovou kaši, řka, že díky letošní úrodě zbude materiál i na opravu chodníku a zatékající střechy v garáži, strejda mi třásl rukou, volaje radostně: „Teď jsi konečně jedním z nás!“, jelikož v Kroměříži se dříve léčil nejen on, ale i dvě jeho sestry, bratranec, tři tety a jeden strýc, kterému po šestnáctém pobytu vystavili v areálu sochu v životní velikosti.
Mne to však dnes táhlo jinam. Za kamarády. Blížil se večer a hospůdka volala a já jejímu vábení vyslechl. Ani jsem se nenadál, již bylo půl čtvrté ráno. Tři týdny povinné abstinence se vydržet daly, ovšem neponechal jsem raději nic náhodě a dnešní večer vypil alkoholu na pár měsíců dopředu.
Moc si toho nepamatuji, snad jen objímání se s jednou zrzavou hezkou holkou, které jsem na otázku: „Jedu již domů, ale chtěla bych tě vidět. Budeš tu i za týden?“ odpověděl: „Nezlob se, ale zítra se vracím zpět do psychiatrické léčebny,“ což byl asi hlavní důvod, proč mi nakonec odmítla dát své telefonní číslo.

Celou sobotu a neděli jsem střízlivěl. Dalo to spoustu práce, jelikož hektolitry lihovin v mých vnitřnostech dělaly přímo divy, takže štěstí, že v našem domě byly zbudovány dvě toalety, jelikož jednu z nich jsem zaplnil obsahem takovým, oproti kterému byla již několikrát zmíněná hrachová kaše jen slabým odvarem, a tudíž jsem jej na dlouhou dobu vyřadil z provozu použitelnosti.
Nastal čas vrátit se zpět do léčebny. Máma s tátou brečeli smutkem, zatímco strejda štěstím a pýchou, že má díky mně rodinná tradice dalšího psychicky narušeného pokračovatele.

I v léčebně mne přivítali s nadšením. Velký transparent s nápisem: „Vítej zpět, Blbče!“ mne potěšil, i když jsem si na přezdívku Blbec, která se ujala poté, co jsem se Karla snažil při druhém dnu pobytu nafouknout nikoliv přes ústa, ale přes orgán, o němž bych se raději nezmiňoval, ještě pořádně nezvykl.
Nejvíce mne nečekaně přijali mí tři kamarádi, Milan tak konečně mohl využít svůj ohňostroj, který zde tajně propašoval, Oldřich hrál fanfáru a Karel se pozvolna kroutil kolem vyvěšeného transparentu a lišácky na mě mrkal.

Další tři týdny opět uběhly jako voda. Za tu dobu jsme udělali velké pokroky. Milan si postupně začal uvědomovat, že třetí Světová válka se konat nebude a zaměřil svou pozornost na situaci v Íránu, doufaje, že jej v případě zbrojení doporučí členové české armády bojovat za NATO v první bojové linii, jejíž životnost se v takové situaci odhaduje na desítky vteřin.
Oldřich se naučil hrát na trumpetu jednou rukou, což mu usnadňovalo močení, pojídání pokrmů a spoustu dalších věcí, a Karel, jenž zjistil, že být neustále nafouknutým balonkem je stejně k ničemu, vypustil ze sebe všechen svůj vzduch a stal se raději prezervativem.

Nastal den odjezdu. S těžkým srdcem jsem se loučil se všemi pacienty a personálem, nejvíce však se svými třemi spolubydlícími, kteří dostali od psychologa na oddělení doporučení strávit zde minimálně další čtyři roky. Milan mi dal jako dárek na rozloučenou ruční granát, řka, že s ním mám zacházet opatrně, jelikož je odjištěn a pojistka se vytratila neznámo kam.
Oldřich mě nechal zahrát na svou trumpetu, což mne dojalo až k slzám, a Karel se nabídl, že se mám v případě situace, kdy budu mít s nějakou slečnou chuť na intimní hrátky a ochrana nebude k dispozici, kdykoliv ozvat, což jsem s díkem odmítl.

O dva dny později jsem se přišel ukázat panu Korýtkovi. Měl velkou radost, když mne viděl. „Opravdu, jakoby vám do žil vlili novou krev, vypadáte opravdu dobře, zdravě a spokojeně. Tak povídejte, přehánějte, jak jste se tam měl?“ vyzvídal.
„Víte, pane doktore, já bych to povídání nechal raději tady na Jóžovi…“