Pod imladrijskou hvězdou

Markéta zatajila dech. V Elrohirových očích viděla příslib spousty věcí … Nádherných věcí! Znamenalo to snad, že vše je odpuštěno a zapomenuto? „Elrohire?“ váhavě mu položila ruku na hruď. „Copak?“ Z jeho upřeného pohledu ji zvláštně mrazilo v zádech. „Co se mnou uděláš? Ale teď buď vážný, prosím.“ Povzdechl si. „Kdybych udělal jen část toho, o čem jsem přemýšlel, tak bys to nejspíš nepřežila!“ Prudce se nadechla. „A nemohl bys mě potrestat … méně přísně?“ navrhla rozpačitě. „Víš třeba … použít jen ruku a ne opasek nebo bič …“ Sama nemohla uvěřit tomu, co právě řekla. Prosila svého manžela o výprask! Ona, která byla odhodlána nikdy mu nad sebou nedat žádnou moc!
Elrohir si ji zamyšleně prohlížel. „Proč to chceš?“ zeptal se po chvíli. Ztěžka polkla, ale nakonec odpověděla. „Protože jsem udělala strašnou věc, Elrohire! A mohla stát spousty životů! Nemůžeš to přece jen tak přejít …“ Zvedl ruku, aby ji umlčel. „Za tohle tě potrestal už můj otec!“ připomenul jí vážně. „Zradila jsem tě …“ zašeptala tak tiše, že ji sotva uslyšel. „A myslíš, že když tě zbiju, tak ti zase budu věřit?“ Stočila pohled stranou. „To asi ne, ale …“ na okamžik se odmlčela. „ … bude to znamenat, že mi dáváš ještě šanci … Vím, že bude trvat dlouho, než mi to odpustíš, budeš-li vůbec moct, ale …“ odkašlala si. „ … cokoliv je lepší než tvůj nezájem!“ dodala s tvářemi rudými studem. Elrohir ji jemně uchopil za bradu a přinutil ji, aby se na něj dívala. „Markéto, důvěra je moc křehká věc a tys tu moji zle pošramotila!“ pronesl věcně. „Ale máš pravdu! Měli bychom tuhle kapitolu přece jen uzavřít!“ Pobledla, ale přikývla. „Kdy?“ otázala se roztřeseně. „Až ti bude lépe!“ Otevřela ústa, aby protestovala, ale on potřásl hlavou. „Podívej, i když to nebude zrovna bič, tak si užiješ až dost! To ti můžu zaručit! Nechci, aby se ti k tomu přidala ještě bolest ze žeber a dalších zranění, jasné?“ To byla pravda. Kdyby to sama nenavrhla, tak by jí trest nejspíš i odpustil, ale, když o něj požádala, tak se nehodlal držet zpátky.
Markéta byla trochu zaražená. Před chvílí k ní byl něžný a teď najednou je zas tak strohý! „A co bude, než budu schopná podstoupit tvůj trest?“ odvážila se zeptat. Budeš se stále chovat, jako bych nebyla? Visela mu na rtech a se strachem čekala na jeho odpověď. Elrohir se zatvářil nechápavě. „No, s námi dvěma …“
Elrohir místo odpovědi vzal její tvář do dlaní a políbil ji. Nejprve jen zlehounka, aby ji nevylekal. Už málem zapomněl, jak opojně chutná! K jeho nezměrné radosti opětovala jeho polibek. Bez váhání jí zabořil prsty do vlasů a hladově se zmocnil jejích úst … Přestal teprve, když se oba potřebovali nadechnout. „Ještě dneska se přestěhuješ zpátky vedle mě. A budeš hodně odpočívat, abys brzo byla v pořádku! Jsi moje, Markétko!“ Trochu se pohnul a s uspokojením sledoval, jak se jí rozšířily oči. „A já už mám toho celibátu dost, ženo!“ oznámil jí nekompromisně a ona zrudla jak pivoňka. Polohlasně se zasmál. „Nelíbilo se ti to snad?“ Vyčítavě na něho pohlédla. „Elrohire, prosím tě!“ „Ano nebo ne?“ dožadoval se odpovědi. „Ty přeci víš, že ano!“ přiznala rozpačitě. „To je dobře!“ přikývl spokojeně a znovu zaútočil na její ústa, zatímco rukama opatrně přejížděl po jejím těle. Líbal ji jako o život. Nemohl se jí nabažit a její tiché vzdechy ho téměř připravovaly o rozum …
Markéta při jeho dotecích úplně zapomněla na bolavá žebra. Jediné, co byla schopná vnímat, byly Elrohirovy polibky. Och, bohové! Jednou rukou vklouzl pod její sukni a sunul ji po stehně vzhůru … „Jsi pěkně nestydatý, můj pane!“ neodpustila si malé rýpnutí. Začal laskat její nejtajnější místečko. „Kdybys nebyla zraněná, tak bych ti předvedl, co znamená být nestydatý, děvče!“ zamumlal její manžel zlověstně a ona nedokázala potlačit hlasité zasténání. „Elrohire …“ vydechla roztouženě. „Potřebuju tě … chci tě … určitě to nějak půjde …“ žadonila zoufale.
„A pak kdo je tady nestydatý, co?“ Elrohir věděl, že by neměli, ale, Valar mu pomáhej, jejím prosbám nešlo odolat. Poprosil je tedy o sílu ovládat se, a pak vstal i s Markétou v náručí z křesla. Opatrně ji položil na lůžko. „Úplně bez bolesti to ale nebude!“ varoval ji, ale ona si uvolnila tkanici ve výstřihu a odhalila mu svoje ňadra. Zrychlil se mu dech. Klekl si mezi její nohy a vykasal jí sukni až k pasu. Zrudla a instinktivně se pokusila dát nohy k sobě. „Nestyď se přede mnou, Markétko!“ napomenul ji zastřeně. Nicméně, chápal, že jí tato pozice moc nelíbí. Jemu se sice výhled líbil, ale nešlo jen o něj. Rychle si rozvázal šněrování nohavic. Jeho mužství bylo více než připravené. Pevně, leč jemně, uchopil svoji ženu za boky a pomalinku se do ní nořil … Vychutnával si to a dle Markétiných tlumených vzdechů ani jí to nebylo nepříjemné …