Pod imladrijskou hvězdou

Lord Elrond byl ve své pracovně a předstíral, že poslouchá Erestora, který s ním přišel probrat, jak pokračují přípravy nastávající slavnosti. „ … Arwen bude jistě chtít, aby jí naše švadleny pomohly dokončit úpravy šatů. A lord Celeborn zase pro změnu požaduje, aby se víno podávalo zcela vychlazené nebo svařené a se skořicí!“ tmavovlasý rádce se odmlčel. „Co se děje, Elronde? Vypadáš, jako by tě něco trápilo!“ Vládce Imladris se pousmál. „To také ano. Markétka měla včera nehodu a Elrohir si ji vzal do svých komnat …“ sdělil svému příteli zamyšleně. „Aha. A ty se bojíš o ni nebo o něj?“ Erestor se opřel v křesle a pohlédl tázavě na svého společníka. „Vím, že jí neublíží. Jistě potrestá ji, ale nakonec si uvědomí, co pro něj znamená a jak moc mu na ní záleží!“ Tímhle si byl po tom, čeho byl v noci svědkem, zcela jist. „Jenže ona je smrtelník. Nevím, jestli vůbec chci, aby se s ní tak sblížil. Co s ním bude, až ho Markéta opustí?“ Byla to řečnická otázka a nečekal na ni odpověď. „Ale ani nechci, aby to napětí mezi nimi pokračovalo nadále. Na to je jejich společný čas příliš krátký.“ Elrond si povzdechl. Erestor s porozuměním přikývl. „Říká se, že není důležitá délka, ale intenzita vztahu. Řekl bych, že až ti dva k sobě najdou cestu, tak je čeká velmi krásné, byť krátké období.“ „Kéž bys měl pravdu, Erestore!“
Markéta otevřela oči a ztuhla. Podle světla v pokoji bylo pěkně pozdě a ona se už měla být dávno v kuchyni! Prudce se zvedla do sedu a vyjekla bolestí. Zároveň si uvědomila, kde se nachází a i to, že na sobě má jen obvazy. Rychle se rozhlédla kolem sebe. Elrohira nikde neviděla, ale na křesle bylo její oblečení.Vstala a se zaťatými zuby si oblékla šaty. Hlava se jí točila a krev prudce pulsovala ve spáncích. Určitě by upadla, kdyby ji nezachytily čísi paže … „Říkal jsem ti, že máš ležet!“ Vzhlédla do manželova obličeje. Netvářil se právě nadšeně, ale ani vyloženě rozzlobeně. „Mám práci, můj pane!“ ohradila se a pokusila se mu vysmeknout, ale držel ji pevně. „Nesmysl!“ usadil ji zpět na lůžko a sám si přitáhl křeslo. „Tak!“ upřeně se na ni díval. „Probereme si tvoje nedávné prohřešky, ženo!“ Markéta ztěžka polkla. Vypadalo to, že okamžik, po kterém tolik toužila, právě nadešel. Jen by dala přednost, aby si pro něj vybral jinou chvíli. „Osvobodila jsi zajatce, utekla s ním, ukradla mi koně. Vynechal jsem něco?“ shrnul to studeně. „Ještě jsem tě nazvala vrahem a vyhrožovala, že tě zabiju.“ Věděla, že není moudré mu to připomínat, ale když už, tak ať je to při jednom.
Elrohir jen stěží skryl pousmání nad její upřímností. „ A kromě toho jsi i drzá!“ houkl na ni zostra. „Od kdy služka tyká svému pánu?!“ Trhla sebou, jako by ji udeřil. „Odpusťte, můj pane! Už se to nestane!“ hlesla omluvně. „To tedy opravdu ne! Ve tvém vlastním zájmu!“ pohodlně se opřel a stále si ji měřil. Byla bledá a neodvažovala se na něj pohlédnout. Napadlo ho, že takhle pokornou ji ještě nikdy neviděl. Byla to celkem příjemná změna. „Nuže? Chtěla jsi vysvětlovat, tak vysvětluj!“ vybídl ji chladně. Podívala se na něj a výraz, který se jí mihl v očích, mu řekl vše, co chtěl vědět. „Adam mi řekl, že jsi …“ zarazila se. „ … jste zabil mého bratra!“ opravila se vzápětí. „A já mu uvěřila … proto jsem na vás křičela … a proto jsem mu pomohla utéct … a taky proto jsem šla s ním … a potřebovali jsme koně … a pak jsme dojeli k Adamovým přátelům a …“ Její hlas ztrácel na síle, až ztichl docela. „Tam jsme tě našli!“ dokončil za ni. „Kdyby jste nepřišli, tak by mě … znásilnili a pak zabili. A svedli to na vás.“ přiznala tiše. „Tvůj společník tě tedy oklamal?“ Mlčky přikývla. „To ale není omluva!“ pronesl přísně. Zahanbeně sklopila hlavu. „Ne, to není.“ špitla. „Uvěřila jsi mu, protože jsi chtěla uvěřit! To mě opravdu tak nenávidíš?“
Markéta nevěřícně pohlédla na tmavovlasého Elfa. Očekávala od něho všechno možné, od křiku až po bití, ale rozhodně ne takovýto dotaz. „Bratr mi byl moc blízký.“ odpověděla vyhýbavě. „Pak tě snad potěší aspoň to, že já jsem ho nezabil! Ten chlap se mi přiznal k jeho vraždě.“ Adam! To není možné … . „Tolik jsem doufala, že Rod ještě žije!“ Cítila, jak se jí oči plní slzami a skryla tvář do dlaní, aby je Elrohir neviděl. „Myslela jsem, že … Adam … lhal i v tomhle … Proč mi to jen udělal? Byli jsme přátelé …“ začala plakat. Matně vnímala, že ji objal a přitáhl si ji na klín. Položila mu hlavu na rameno a oddala se svému žalu …
Elrohir nic neříkal, jen ji držel a konejšivě hladil po zádech. Bylo mu jasné, že tohle chování se příliš nehodí pro přísného lorda, jehož roli se rozhodl hrát. Bylo ale velmi příjemné mít ji zase takhle blízko! Zvlášť po tak dlouhé době! Přivřel oči a zhluboka se nadechl. Voněla jako tenkrát … Nakonec se Markéta uklidnila a on neochotně uvolnil svoje sevření, aby se mohla odtáhnout, ale ona se k jeho radosti ani nepohnula. „Co se mnou uděláš?“ Zvedla k němu oči. „Potrestám tě, ženo!“ pronesl temně. „Máš něco proti tomu?“ Jemně přejel palcem po jejím spodním rtu. Neušlo mu, jak se lehce zachvěla. „Ne, udělej se mnou, co chceš, muži! Nebudu se bránit …“ přejela si jazykem po rtech. „ … ani ti pak něco vyčítat!“ Elrohir se tentokrát ani nesnažil skrýt úsměv. „Jak laskavé, žes mi dala svoje svolení, ženo!“