Jak jsme vyhořeli

aneb další pokus o humornou povídku.
Když mně táhlo na pětadvacet, řekl jsem si, že je nejvyšší čas odstěhovat se od svých rodičů a osamostatnit se. Uvědomil jsem si to po jednom z příchodů z výpravy za dobrodružstvím, na které jsem spolu s kamarády Františkem a Honzou marně čekával v hospodě u vychlazeného piva. Jelikož však nikdy žádné nepřicházelo, zvyšovali adrenalin v těle alespoň tím, že jsme utíkali z knajpy bez placení.
Po již zmíněném příchodu domů jsem našel své oblečení a další osobní věci vyházené na chodníku před svým rodným obydlím, čemuž jsem zprvu nerozuměl a domníval se, že jde jen o reakci mého otce na aprílový žertík, který jsem mu před odchodem do hospody přichystal. Bohužel jsem se mýlil, jelikož otec už v tu dobu nebyl doma a prý ještě dlouho nebude.
Všechny mé věci vyházela před dům maminka, řka, že živit celé čtvrtstoletí líného syna, který navíc dostal svého těžce pracujícího rodiče do nemocnice, už je příliš, a že se mám jen modlit, aby se tatínek rychle zotavil z požití velkého množství šamponu, který jsem mu k oslavě svátku všech bláznů tajně nalil do pivní lahve.

Bohužel, podobně dopadli i František s Honzou, jelikož to byl především jejich nápad, a tak se z nás ve stejný okamžik stali bezdomovci, zatímco naši otcové okupovali společný pokoj na oddělení Jednotky intenzivní péče. Dlouho jsme však bez domova nezůstali.
Starosta nám – po naší prosbě – navrhl, abychom se nastěhovali za malý měsíční nájem do nedalekého opuštěného třípokojového domku na konci vesnice, ve kterém sice přebývá párek bezdomovců, ovšem ti nebudou po předložení nájemní smlouvy jistě příliš odporovat.
Nápad se nám zdál dobrý, nájem překvapivě velmi nízký, navíc do podniku, ve kterém jsme všichni tři pracovali jako údržbáři, to bylo podstatně blíže než z našich dřívějších domovů. A po zjištění, že je dům i částečně zařízen, rozradostněně jsme nájemní smlouvou, jíž jsme ještě týž den obdrželi, mávali před očima dvou bezdomovců, kteří na oplátku mávali před očima našima ostrými kudlami, bráníce své teritorium.
Zákon však byl na naší straně a bezdomovci tak se zkroušeným výrazem ve tváři opustili naše nové bydliště. Ach… kdyby to šlo tak rychle, lehce a pohodlně udělat a zařídt se vším!

Rychle jsme obsadili každý jeden pokoj jednopatrového domku, do kterého nám měl být na konci týdne zapojen plyn, elektřina a další důležitosti potřebné k pohodlnému bydlení.
Všechny pokoje vypadaly podobně. Velká postel přisunuta k rohu žlutě vymalované zdi, na které visely obrazy svatých, z okna výhled na hlavní silnici, pod nímž pomalu, ale jistě rezivěl starý radiátor, dřevěná, poměrně zachovalá podlaha, pár zaprášených skříní z těžkého masivu a několik elektrických zásuvek. Kuchyňka byla skromná, ovšem dostačující.
Franta zatleskal po otevření nefunkční lednice, v níž našel načnutou paštiku se lhůtou spotřeby překročenou jen o tři týdny, a začal ji vyjídat lžičkou nalezenou jen chvíli předtím pod nízkým stolem.
Honza nebyl šťasten o nic méně, jelikož se mu ve velké kleci, kterou si s sebou z domu dotáhl a položil vedle postele, proháněl párek krys chycených při návštěvě toalety. A tak jsme odstartovali novou etapu života v tomto skromném přístřeší.

Co by to však bylo za bydlení, nebýt nastoleného pořádku a disciplíny. Každý z nás si ráno tahal z klobouku, který si zde zapomněl jeden z bezdomovců a po jehož nasazení na hlavu musel Honza chodit den co den na povinné odvšivení, lístečky se službou.
Vytřít podlahu, uvařit a poté umýt nádobí, odhánět bezdomovce, kteří si přišli pro svůj klobouk a otevřenou paštiku, vydrhnout záchod, pokusit se odstranit růžový nápis „Pozor, zde bydlí tři homosexuálové“ na venkovní omítce, zavolat do nemocnice, jak se vede otcům, což byl úkol zdaleka nejtěžší, a mnoho a mnoho dalších věcí, které jsme plnili poctivě, jelikož za každou dobře odvedenou práci Honza rozdával jednu Hašlerku. To se nám zdálo jako dostatečná odměna, o kterou nikdo z nás nechtěl přijít.

Po týdnu bydlení, kdy nám byla konečně zapojena elektřina a plyn a my tak konečně mohli v teplé vodě umýt nejen sebe, ale hlavně všechno nádobí, které se nebezpečně hromadilo ve dřezu do takové výšky, že se téměř dotýkalo stropu, jsme však zjistili jistou nepříjemnost.
Stalo se tak v noci, kdy jsme již usínali, Honza klasicky v poloze s palcem v puse, což jsme s Frantou vždy obdivovali, jednalo se totiž o palec u pravé nohy. V každém z pokojů se najednou ve stejný okamžik zjevily tři bílé průhledné postavy bývalých majitelů domu a začaly hlasitě vřískat a hučet.
Já i Honza, jenž si v tu chvíli málem palec ukousl, jsme zděšením spadli z postelí, zatímco Franta spal spokojeně dál, jelikož byl na podobný hluk zvyklý díky svému otci hlásícímu takto noc co noc zbývajícím členům rodiny svůj příchod z hospody. Já se však společně s Honzou přiběhnuvším do mého pokoje pronásledován duchem klepal strachy a oba jsme mlčky pozorovali zářící přízraky, které se za soustavného kvílení vznášely nad našimi hlavami.
Po chvíli přiletěl i přízrak třetí, jelikož pochopil, že na Frantu jeho strašení vůbec nezabírá, a začal tahat Honzu za poslintaný palec u nohy.

Vše vyřešil až František, který se v mrákotách probudil, přišel stylem náměsíčného do našeho pokoje a se stále zavřenýma očima zařval: „Už toho mám dost!“.
Nato chytil za průhlednou nohu jednoho z duchů, strhl jej k zemi a dotáhl do kuchyně, řka, že pokud do půl hodiny neumyje všechno nádobí, ať si jej nepřeje.
Já i Honza jsme se tomu moc nedivili, jelikož Franta měl v ten den u nádobí službu a při pohledu na ten neumytý kopec porcelánu, skla a kovu by šel do souboje s nadpřirozenem asi každý, ale i tak jsme jej v koutku duše obdivovali.
Zbylí dva duchové, vědomi si toho, co mají ve Frantovi za soupeře, přestali kroužit nad našimi hlavami a odletěli zbylému přízraku/kolegovi pomoci s nádobím. My však tušili, odkud vítr vane a zjistili pravý důvod, proč platíme tak nízké nájemné.
Přízraky, které plačky drhly týden zaschlou špínu na kovových vidličkách, jsme proto poté poslali strašit do domu na náměstí, který již několik let okupoval místní starosta. Ať si také ochutná vlastní medicínu, holobrádek.

Pak se již duchové nikdy neobjevili. Možná to bylo osobností Frantovou a možná oltářem, který náš zachránce hned další den vybudoval z krabic nalezených za domem.
Z kostela si ulil do výjimečně prázdné pleskačky na slivovici svěcenou vodu, kterou kartónový oltář vysvětil a na jehož nejvyšší cíp vylepil fotografii své neprovdané třicetileté sestřenice Květy.
Na ni jsme v tu chvíli vzpomenuli nejen my, ale jistě i řidič autobusu – kdyby ovšem mohl - který Květu před několika lety omylem porazil na přechodu pro chodce při své denní směně. Nutno dodat, že z prostředku veřejné dopravy se stala nepoužitelná harmonika a řidič dodnes leží v kómatu napojen na přístroje, zatímco Františkova sestřenice odnesla srážku s vozidlem jen lehkým škrábancem na levé ruce, v níž v tu dobu držela bochník chleba namazaný centimetrovou vrstvou vepřového sádla.
Pod podobiznu položil František ještě zapálenou svíčku, aby oltář nabyl na dokonalosti.

Co se však nestalo.
Jednoho dne, když jsme po odpracované ranní směně seděli na zahrádce místní hospůdky na zasloužené odměně v podobě piva, přiřítil se rychlostí blesku kulhající mladý řezník Popelka, volaje, že se z našeho domu line nebezpečně vypadající černý dým.
Všichni jsme se na Popelku překvapeně podívali. Ne však z důvodu toho, co volal, nýbrž z rychlosti jeho běhu, který zvládal navzdory nedávným frakturám obou stehen na osmnácti místech. Ty utrpěl nešťastnou náhodou poté, co se mu na vesnickém plese Frantova laškující sestřenice Květa posadila bez varování na klín.
Všichni jsme rychle dopili zbytek piva a plni adrenalinu vyrazili z hospody opět bez zaplacení. Pocitu napětí a vzrušení však neustále přibývalo, jelikož v tomto případě šlo o víc, než o pár desítek korun.

Doběhli jsme k našemu domu, ze kterého opravdu hustě kouřilo.
Honza neztratil duchapřítomnost, vytáhl telefon a vytočil číslo hasičů. Pracovník na ústředně však ihned, co mu Honza nadiktoval adresu našeho hořícího bydliště, uraženě prohodil, ať z něj již neděláme šaška a zavěsil. Reagoval tak asi na nedávný telefonát Františka, který zavolal hasiče taktéž, řka, že jde poprvé v životě vařit na plynovém vařiči a prosí, zda by mu pár zaměstnanců sboru nedělalo s hasicími přístroji v rukou nad celou situací případný dohled.

Honza rozpažil bezradně rukama, zatímco Franta nás odstrčil s pevným a rozhodným výrazem ve tváři, zašeptaje: „Teď udělám to, co jsem nedávno viděl v jednom americkém filmu“, podíval se na oba své dva kamarády, poplácal nás po ramenou, vykasal si rukávy až nad lokty, dlouze a zhluboka se nadechl… …načež se za hlasitého a zoufalého křiku rozběhl zpět k hospodě a po chvíli zmizel za nedalekým horizontem.
V tu chvíli jsem zalitoval nízké kvality americké kinematografie a doufal, že v již zmíněném filmu přijel po chvíli hlavní hrdina zpět i s pomocí. Nestalo se tak ani po čtvrt hodině, kdy jsme s Honzou i nadále stáli před naším obydlím a pozorovali zvětšující se dým doprovázený plameny.
Největší radost z této události měli oba bezdomovci, kteří přispěchali s párkem nabodnutým na zaostřené větvi, a po prostrčení uzenin na klaccích vybitým oknem si libovali, že mají po měsíci opět něco teplého do žaludku. Pak se však z Frantova pokoje ozval krátký, ale hlasitý výbuch, doprovázen následovným zařinčením skla. Bylo nám jasné, na vině bylo vzplanutí kamarádových zásob hektolitrů lihovin, které před námi schovával pod postelí.

Ach, kde je v tuto chvíli Květa, jež by jedním svým dlouhým fouknutím oheň utlumila, či jednou svou slinou plameny nadobro spláchla…

Vtom se však přeci jen zpoza ulice vyřítilo hasičské auto. Ve tvářích zachránců jsme poznali místní dobrovolníky, kteří ještě před malou chvílí seděli v hospodě poblíž Franty, jenž - na rozdíl ode mne a Honzy – hasil o sto šest, ovšem nikoliv oheň, ale svou žízeň.
Od něj se dozvěděli o vzniklé situaci, neváhali ani chvíli, zaplatili účet za sebe i za Frantu, který si mnul ruce, že již podruhé v jednom dni uteče bez placení, chytili jej v podpaží, jelikož náš kamarád hasil opravdu svědomitě, a o pár minut později již vyrazili směrem k našemu hořícímu domovu.

Oheň byl v krátké chvíli úspěšně uhašen. Záchranná akce mohla skončit i dříve, nebýt přiopilého Franty, jenž v průběhu hašení nabízel dobrovolníkům slivovicí ze své pleskačky, povídaje, že „Oheň počká“, ale i tak dopadlo vše dobře.
Bohužel, z interiéru našeho bydliště nic nezbylo. Postele, kuchyň, stůl, obrazy, vše shořelo na uhel. Jako příčinu vzniku požáru určil velitel záchranářů svíčku hořící na oltáři pod podobiznou sestřenice Květy.
Svíčka, již František při ranním odchodu do práce zapomněl zhasnout, závanem větru či vinou jiného aspektu spadla na zem a plamen okamžitě zažehl kartónový oltář potřísněný svěcenou vodou smíchanou i se zbytkem slivovice, kterou opomenul František před naplněním kostelní tekutiny do pleskačky dopít.
Zajímavé však bylo, že dům byl spálen kompletně celý kromě fotografie Květy, která tak alespoň k smrti vystrašila oba bezdomovce, kteří se dovnitř vkradli pro svůj dávno zapomenutý klobouk.

Tato událost se dostala až k uším našich rodičů. Otcové se úspěšně zotavovali v domácím léčení a obsah pivních lahví pro jistotu nechávali kontrolovat našimi maminkami. Jelikož jsme byli bez šatstva, jídla i střechy nad hlavou, bylo nám vše odpuštěno a my se tak mohli vrátit zpět do svých domovů.
Od té doby si tohoto ušlechtilého činu vážíme a snažíme se se vším doma vypomáhat. Jen se bojím jedné věci. A to toho, co vymyslí mí dva kamarádi na příští první dubnový den.
Tipů: 14
» 06.03.12
» komentářů: 8
» čteno: 1456(20)
» posláno: 0


» 06.03.2012 - 17:37
Kúúrňa, máme tu druhého Miroslava Šimka! Mohu dát jen jeden SUPERTYPÁČ, tímto se omlouvám ..
» 06.03.2012 - 17:54
Siorak:
Děkuji mnohokrát :-)
» 06.03.2012 - 18:05
Tleskám a ST...zanechávám:))
» 06.03.2012 - 18:54
dost dobrý......(volný překlad pro mládež - hustý!!!)
» 06.03.2012 - 22:58
!!!***
» 06.03.2012 - 23:13
gabkin: Liška76: Bíša:
Děkuji, děkuji, děkuji :-)
» 07.03.2012 - 12:14
musím souhlasit se Siem... užívám si podobnosti stylu Š+G...
» 07.03.2012 - 12:20
katpok:
Moc děkuji... :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.