Pod rouškou noci

Spala dívka nic netušící,
vlasy rozhozené na polštáři,
křehká kráska bledých lící
obraz míru v její tváři.

Spala klidně, možná snila
rozkošná mladá dáma,
aniž by však tušila,
že není v pokoji sama.

V temném dívčím pokoji
byl ještě někdo cizí,
kdo s nocí přišel potají,
však k ránu ihned zmizí.

V mžiku stál u postele,
aniž by o tom věděla,
sklonil se k ní směle,
neměla u sebe strážného anděla.

Do jejího nechráněného hrdla
zanořil špičáky téměř něžně,
jistě bránila by se, kdyby mohla,
ale změnila se v odsouzeného vězně.

Lehce zachvěly se její řasy
a jako by na chvíli potemněl svět,
povzdechla si - ze sna asi,
když upír polykal její krev.

A když skončil s úkonem svým,
ještě chvíli na ni shlížel,
snad kochal se svým dílem zvráceným,
potom však odešel ani se neohlížel.

Luna oknem dovnitř hleděla,
v pokoji náhle chlad studí,
dívka dál snila a netušila,
že ráno už se neprobudí.