Jednorožec

Jak krásný je dnešní den!
Jasně modré nebe bez mraků,
snad jen pro nás byl vytvořen
a ty jsi zázrak všech zázraků.

Pod vysokým košatým dubem,
na tomto kouzelném místě,
bylo to mým osudem,
vím to zcela jistě.

Slunce na nás září,
na tomto kouzelném paloučku,
svit paprsků se odráží
od tvého krásného růžku.

Posloucháš můj konejšivý hlas,
zpěv ptáků se vzduchem nese,
přála bych si zastavit čas
s jednorožcem v začarovaném lese.

Tvá srst je bělejší než sníh
a jistě i sametově hebká,
zničit takovou krásu byl by hřích,
je tak nevinná, tak křehká.

Hledíš toužebně i vyděšeně,
dobře že lidem nevěříš,
nad námi modrá obloha se klene,
ještě krůček, přistup blíž.

A už ses podvolil,
skládáš mi hlavu do klína,
dotknout se tě jsi mi dovolil,
však do srdce se mi vkrádá vina.

Co jsem si to myslela?
Kdybys jen věděl!
Můj zázraku, já tě zradila,
čeká tě příšerný ortel.

Lovci si už pro tebe jdou,
už slyším jejich kroky,
tvůj krásný roh ti ukradnou
a ty jsi teď tak krotký!

Polekaně jsi hlavu zvedl,
ničím ses neprovinil,
jen bezmocně jsi vzhlédl
a čas se náhle zastavil.

Jejich surové ruce,
krutost, ze které mrazí,
schovalo se i slunce,
nelítostní a zlí vrazi!

Co jsem to jen udělala?
Odešli s tvou krví na rukách,
já jim tě napospas vydala
a teď utápím se v mukách.

Už netrpíš, už jsi dodýchal,
pláču, slzy mi máčí líce
a celý les smutně zavzdychal,
ach odpusť hloupé lidské dívce.

I já mám podíl na tvé smrti,
však věř, že jsem to tak nechtěla,
ať vina mé srdce rozdrtí,
však nevrátí život do tvého těla.