Pod imladrijskou hvězdou

Elronda probudilo rázné bušení na dveře jeho ložnice. Než se stačil plně probrat a vyzvat neznámého, ať vejde, tak na prahu stál jeho prvorozený s bezvládným tělem v náručí. „Co se stalo?“ Elrond byl rázem na nohou a ustaraně si prohlížel Markétu v Elrohirových rukou. Cos to jenom udělal? zhrozil se v duchu. „Nevím, otče! Našel jsem ji ležet pod schodama do sklepa!“ Elrondovi se nesmírně ulevilo. Elrohir sice nepatřil k těm, kteří rádi ubližují bezbranným, ale tady byla ve hře jeho zraněná pýcha, tak se obával, že by se mohl přestat ovládat. „Odnes ji k sobě! Nechci, aby se s ní moc hýbalo! Hned přijdu za tebou!“ Elrohir bez námitek poslechl.
Vládce Imladris spěchal až za ním jeho róba vlála. Obával se o Markétino zdraví, protože dobře věděl, jak nebezpečné mohou pády být. Za pár minut dorazil do synových komnat se vším potřebným. S potěšením zaznamenal, že ten už stačil položit Markétu na lůžko. Teď seděl na kraji postele a neskutečně něžně jí odhrnoval vlasy z tváře. Hleďme! Dostala se ti pod kůži víc, než bys kdy byl ochoten přiznat! pomyslel si pobaveně Elrond, ale vzápětí zvážněl. „Dovol!“ odstrčil syna stranou a věnoval se své snaše. Kvapně ji vysvlékl a dlaněmi přejel po jejím těle. Bolestivě zasténala, ale neprobrala se. Objevil jedno zlomené žebro, vymknutý kotník, několik odřenin a na hlavě ošklivou bouli. „Bude to dobré, neboj!“ prohodil k Elrohirovi, který postával opodál. Pak už si ho nevšímal a dal se do práce. Pečlivě srovnal kotník a žebro, obojí pevně ovázal, a co se dalo, potřel hojivým balzámem. „Nech ji přenést k léčitelům!“ řekl Elrohirovi, když skončil, ale ten jen potřásl hlavou. „Zůstane tady!“ pronesl princ rezolutně. Elrond se na něj pozorně zadíval. „Už tak je dost potlučená a rozhodně tvůj trest nevydrží!“ Starostlivě přikryl Markétu. „Nerad bych, abys ji dorazil!“
Elrohir se zamračil. „Takový surovec nejsem!“ odsekl dotčeně. „Aspoň že tak!“ dostalo se mu pochvalného přikývnutí. „Nechám ti tu odvar z králova lístku, jestli ji to bude bolet, tak jí dej obklad! A ať se moc nehýbá, jasné?! I když bych neřekl, že to bude zkoušet …“ Elrohir naslouchal jeho pokynům na půl ucha. Přemýšlel o tom, co udělá, až se jeho žena vzbudí. „ … posloucháš mě vůbec?!“ „Ale jistě! Mám jí dávat obklady a nemá se hýbat, ne?“ Elrond jen mávl rukou. „Ty jsi beznadějný případ!“ Elrohir se na chvíli obával, že bude následovat kázaní, ale otec si naštěstí posbíral své věci a nechal ho na pokoji. Převlékl se tedy do volné tuniky a uvelebil se v křesle, aby si pročetl svitky, které mu dopoledne poslal Glorfindel. Nejraději by je odložil na neurčito, ještě lépe na nikdy, ale věděl, že by to velitele imladrijské armády nepotěšilo. S povzdechem se v mihotavém světle svíčky začetl do první stránky …
Markéta pomalu přicházela k sobě. Překvapeně zjistila, že leží v měkkých poduškách a tohle rozhodně není pokojík, který z rozkazu svého tchána obývala. Pokusila se pohnout, ale prudká bolest jí v tom zabránila. Místo toho se tedy jen rozhlížela kolem sebe. Měla dojem, že tu už někdy byla. „Lež klidně!“ To ne! blesklo jí hlavou. Tohle ne! Otočila hlavu po hlase a zahlédla Elrohira, jak sedí jen kousek od ní. „Neměla bych tu být, můj pane! Nemám tu co pohledávat …“ vypravila ze sebe s námahou. „O tom ty nerozhoduješ!“ Její manžel vstal a přistoupil k ní. S obavami ho sledovala. „Máš bolesti?“ zeptal se s očima upřenýma na ni. „Ne, můj pane.“ uhnula pohledem. „Nelži mi!“ pronesl přísně. „Jen trochu, můj pane.“ přiznala tiše. „To je normální! Když se to zhorší, tak mi to řekneš, jasné?“ Neměla sílu se s ním přít. „Jak si přejete, můj pane!“ zašeptala unaveně. „Vypij to!“ Nadzvedl jí hlavu a přidržel u úst hrneček se sladce vonící tekutinou. Poslušně polykala a k jejímu údivu bolest začala téměř ihned polevovat. „Děkuji …“ zašeptala vděčně. Položila hlavu zpět na polštář a během chvilky znovu usnula.
Elrohir se vrátil zpět k práci, ale už se na ni nemohl soustředit. Pohled mu co pár minut zalétl zpátky k posteli. Markéta pravidelně oddechovala a vypadalo to, že ji teď nic nebolí. Za okny začalo svítat a on konečně odložil poslední list. Hotovo! pomyslel si s úlevou. Vstal a trochu se protáhl. Markéta stále spala a on si povzdechl. Bylo už skoro ráno a on pořád ještě nevěděl, co s ní udělá. Měl sto chutí ji roztrhnout jako hada. Nebo jí pořádně napráskat, aby si nemohla pár dní sednout. Nebo … Ať už by s ní udělal cokoliv, tak by si to zasloužila, a nikdo by mu jistě neřekl ani slovo! Jenže … nic z toho udělat nemohl. Ne, že by na to neměl právo, ale prostě věděl, že to nedokáže. Jistě, mohl někomu přikázat, ať ji zmrská místo něj, jenže pak by toho nešťastníka asi zabil. Před očima se mu mihla vzpomínka, jak Markéta leží na zemi a ten fousatý chlap z ní rve oblečení … Zaťal pěsti a opět zalitoval, že ten bastard jejich útok nepřežil! Jak rád by si to s ním vyříkal osobně!