Jak jsem jel na dovolenou

Odjakživa jsem měl rád léto. Modrá obloha, okolí hrající ve všech barvách, usínání v opilosti v jakékoliv škarpě beze strachu umrznutí, běhání jen v trenýrkách – po občasném probuzení ve škarpě i bez trenýrek – a hlavně každoroční dovolená na Vranově na jižní Moravě.
Mé milované roční období se blížilo mílovými kroky, a tak jsem jednoho dne navrhl společné trávení této několikadenní činnosti mému kamarádovi Ondrovi, který byl pracovně zaregistrován ve stejném podniku jako já, to jest na úřadu práce.

Ondra souhlasil, řka, že si dovolenou určitě užijeme a začal přemýšlet nad možnými kupci otcova DVD přehrávače, aby měl na dovolenou vůbec nějaké peníze. Já měl peněz dostatek, jelikož jsem poměrně šetřil a nekupoval zbytečnosti, pominu-li nákup kompletní diskografie s cédéčky Michala Davida v akční ceně, která stejně nakonec posloužila jen jako podtácky pod půllitry s pivem pro příchozí návštěvu. Tím však naprosto spolehlivě splnila svou funkci, jelikož kompaktní disk s hudbou tohoto pseudoumělce se ani k ničemu jinému nehodí víc.
Na dovolenou jsem měl proto odloženo bokem pár tisícikorun, které jsem si často po nocích dlouze prohlížel s myšlenkami, že na tom ještě nejsem tak špatně jako Ondřej. Ten kupce otcova DVD přehrávače našel ve svém sousedovi, který se pak tímto nákupem chlubil při partičce kulečníku právě Ondřejovu otci, jenž o této směně neměl sebemenší tušení. Peníze a přehrávač tak opět putovaly stejnou trasou nazpět již druhý den a Ondřejova šance na cestu na Vranov se tak zmenšila nejen opětovným nedostatkem financí, ale i pobytem v nemocnici, kde skončil po výchovném rozhovoru se svým otcem.

Vše ale nakonec dobře dopadlo. Ondřej při pobytu ve špitále vymyslel dokonalou lest a po propuštění zpět domů otci se zkroušeným výrazem v obličeji zalhal a pověděl, že mu při běžném vyšetření zjistili nevyléčitelnou nemoc. Do konce života mu tak údajně zbýval necelý týden, který by si chtěl užít ze všech sil, a to se mnou na jižní Moravě, aby měl na smrtelné posteli ještě na co vzpomínat.
Otec – vědom si toho, že by si jeho syn nedovolil takto se rouhat a lhát do očí milovanému rodiči jen proto, aby mohl odcestovat na dovolenou, kterou si nezasloužil – vytáhl z tajné kapsy v peněžence pár bankovek tvořící hodnotu pět tisíc a podal je se slzami v očích svému údajně umírajícímu synovi.

Nastal den odjezdu na Vranov. S těžkými krosnami plnými alkoholu a pár kusy oblečení jsme na nádraží čekali na přijíždějící vlak. Ten přijel po chvíli. Náš samotný nástup do vlaku a odjezd vzbudil na celém nádraží velké haló. To proto, že umírajícího Ondru vyprovázel nejen otec ve smutečních šatech, ale i početná skupina jeho blízkého příbuzenstva čítající asi patnáct lidí, jelikož Ondřejův otec si tuto tragickou skutečnost nemohl nechat jen pro sebe. Celá skupina plačky mávala posmrkanými kapesníky za vlakem, který s námi a ostatními cestujícími pomalu vyjížděl z nádraží. Průvodčí, jenž kontroloval náš lístek, se optal, co že to mělo znamenat.
„To víte, jsem poprvé za svůj život na pár dnů z domu,“ odpověděl sedmadvacetiletý Ondřej a vytáhl z malé igelitky půllitr Rumu.

Cesta ubíhala klidně a rychle. V půlce cesty přisedl do našeho kupé starší muž a povšimnuv si dvou mladých, již značně přiopilých cestovatelů, pousmál se a začal s námi hovořit. Bohužel anglicky, takže Ondřej na něj koukal s výrazem, který jsem u něj viděl naposledy tehdy, když jsem mu před dvěma lety vysvětloval základy malé násobilky.
Zato já však pokyvoval při mluvě Angličana hlavou a na každou jeho větu jsem taktéž v plynulé angličtině odpovídal. Po krátké chvíli tento muž vstal, zaťukal si, dívaje se přitom na mne, prstem na hlavu a se svým zavazadlem odešel do vedlejšího kupé. Ondřej se mne zeptal, o čem jsme to vlastně hovořili, načež jsem mu odpověděl, že jsem Angličanovi také nerozuměl ani slovo a že jsem mu stále dokola odpovídal textem jedné anglické písničky, kterou jsme se povinně museli naučit na základní škole.

Dojeli jsme do cíle. Po vysednutí ve Znojmě a následné krátké cestě autobusem jsme konečně stanuli na malém náměstíčku s krásným výhledem na vranovský zámek. Ondřej vytáhl ze své krosny zarámovanou fotku s ním a jeho otcem, která mu byla nenásilně vnucena, pod jejichž společnou podobiznou bylo perem dopsáno „Mám Tě rád, synu, občas si na mě vzpomeň“ a položil ji na chodník. Poté se ještě chvíli přehraboval ve věcech a nakonec vytáhl malý plátěný pytlíček plný marihuany. Spokojeně se usmál.

„Kde jsi na to vzal?“ zeptal jsem se. „Měl sis peníze od otce šetřit na dovolenou a ne si kupovat tuto smrad šířící příšernost.“
„Neboj se,“ odpověděl Ondřej a dlouze si potáhl, „otec mi ještě jistou hotovost přidal.“
Jak jsem poté zjistil, Ondřejův tatík si uvědomil, že láska ke svému umírajícímu synovi je potřebnější, větší a důležitější než láska ke svému DVD přehrávači, který po zjištění, že Ondřejovi zbývá týden života, opět prodal svému sousedovi. Ten k již domluvené ceně přidal ještě tisícovku navíc s dovětkem „Ať si chlapec užije trochu zábavy i za mě“.

Vydali jsme se směrem k přehradě. Cesta pokračovala bez problémů, jen u nedávno vybudovaných kamenných schodů mířících ke vchodu do areálu jsem zkouřenému Ondrovi musel dlouze vysvětlovat, že se opravdu nejedná o vypnutý eskalátor a že nahoru bude muset vyjít po svých.
Se slinami na rtech jsme prošli kolem pár stánků s vychlazeným pivem, množství slin se ztrojnásobilo po zkouknutí místních děvčat.
Mluvil jsem tedy hlavně o sobě, jelikož Ondřejova tvář po vykouření dýmky v obrovském vedru silně zčervenala a nedostatek kyslíku a již zmíněných slin způsobil, že měl můj kamarád výraz osmdesátiletého vyschlého starce. Tohoto vzezření chtěl následně využít na recepci při žádosti o pobyt na důchodcovskou slevu. Bohužel, v klimatizované místnosti se Ondřejovi udělalo lépe, a tak tento pokus bohužel nevyšel.
Následně nevyšla ani prosba o slevu pobytu dítěte do patnácti let, jelikož jsem byl čerstvě oholen a snažil se tak recepční zmást svým mladistvým vhledem. Poté jsem jí ještě tiše zašeptal, že můj občanský průkaz, který jsem jí předložil, je falešný a že mi opravdu není sedmadvacet, ale pouhých čtrnáct let. Pokus by snad i vyšel, nebýt toho, že mi z úst silně páchl Rum a toho, že kvůli lehčímu a rychlejšímu hledání peněženky v krosně jsem před recepční musel vyskládat na pult dalších šest lahví s alkoholem.

Zaplatili jsme v hotovosti za domluvený pětidenní pobyt, já naskládal lahve zpět do krosny s nabídkou slečně recepční, že spolu po skončení její pracovní doby můžeme jednu společně otevřít, a mrkl jsem na ni vyzývavě okem. Ta se však jen pohrdavě zasmála a poté mi odpověděla, že se čtrnáctiletými chlapci s falešnými občankami nerandí, a mrknutí okem mi opětovala.

Našel jsem si s Ondrou hezké místo ve stínu pod nízkou břízkou. Sundal jsem krosnu a začal rozbalovat přenosný plátěný vak, uvnitř kterého byl schovaný náš stan pro čtyři osoby. Po chvíli jsem s nepříliš optimistickým výrazem ve tváři houkl na Ondřeje.
„Mám pro tebe dobrou a špatnou zprávu,“ pověděl jsem.
„Napřed tu dobrou,“ odpověděl Ondřej a pěchoval do fajfky další kousek trávy.
„Našel jsem ve vaku na stan sedmou láhev,“ řekl jsem a zamával s ní nad hlavou.
„A jaká je ta špatná?“ zeptal se kamarád a opět vysál obsah fajfky na jeden tah.
„Jsme bez stanu, nechal jsem doma stanové kolíky,“ rozpažil jsem omluvně rukama a sedmou láhev raději okamžitě otevřel.
„Nedá se nic dělat, budeme spát pod širákem,“ mávl rukou Ondřej, jehož výraz opět nabýval rysů starého důchodce.

Dovolená ubíhala příjemně. Okolním výletníkům, kterým jsme první noc záviděli stany, jsme sice byli pro smích, jelikož hned po probuzení nám chybělo pár věcí, které si jistě jen vypůjčila parta chlapců tmavší pleti stanující nedaleko od nás.
Bohužel, tato parta se již ve stanovém městečku neukázala a Ondřej tak do dnešního dne pohřešuje sandály, baterku, osmnáct krabiček s kondomy po třech, tričko s Mickey Mousem a společnou zarámovanou fotku se svým otcem, o které si však myslím, že ji zahodil po cestě a konečně našel důvod tuto ztrátu na někoho svést.
Mně naštěstí zmizela jen tuba opalovacího krému a sáček s gulášovou polévkou, kterou jsem si však stejně neměl kde uvařit, jelikož jsem malý plynový vařič směnil první večer s jedním pánem za již zmíněnou tubu opalovacího krému.

Slunce hřálo, ba přímo peklo a já i Ondra jsme se chodívali každý den opalovat k pláži hned poté, co jsme do hluboké díry, kterou jsme společně vykopali vypůjčenou lopatou, naházeli všechny své věci, přikryli opět vrstvou hlíny a zatížili těžkým balvanem ležícím nedaleko břízky.
Ve chvílích opalování jsme však litovali ztráty opalovacího krému, jelikož jsme brzy díky slunci pálícímu naplno do našich stále více rudnoucích těl vypadali jako aktivní členové Komunistické strany Čech a Moravy.
Abychom kolem se opalující spoluobčany vyvedli z tohoto omylu, začal Ondra mluvit nesrozumitelným hlasem, napodobujíce tak našeho ministra zahraničí a já ukradl vedle sedící ženě pero, kterým chtěla luštit křížovku. S přimhouřeným pohledem a pousmáním jsem jej spokojeně zastrčil do kapsy u trenýrek, mumlaje si, že krádež pera na Vranově nebo v Chile vyjde skoro nastejno.

Třetí den odpoledne již naše těla tak pálila a svědila, že jsme se rozhodli pro nákup opalovacího krému.
Vydali se proto v oblečení pokrytém špínou a hlínou, která se v jámě pod ztěžklým balvanem nesmyvatelně zažrala do všech kusů našeho šatstva, do nedaleké samoobsluhy.
Já sice Ondřejovi nákup krému vyvracel, řka, že nejlepší opalování je to extrémní, kdy svou kůži napřed necháš spálit a ona poté samovolně zhnědne. Ten však hbitě zareagoval tím, že když před obědem pozvedl svou pravou rukou láhev s pivem, aby se osvěžil, začala chmelová tekutina díky jeho neidentifikovatelně vysoké tělesné teplotě rychle bublat a dosahovat bodu varu. Myslím, že v tu chvíli si snad byl opravdu jistý, že toto je jeho poslední týden mezi živými.
Uchopil proto v obchodě opalovací krém – raději jen mezi dva prsty, aby neroztavil umělohmotnou tubu – a pomalu ji nesl k pokladně.

„Počkej!“ zavolal jsem na něj nadšeně. Ondřej se otočil mým směrem.
„Podívej, Rum! Rum v akci!“ volal jsem a bral litrovou láhev do ruky.
Ondřej se podíval na tubu s opalovacím krémem, na litrovou láhev s alkoholem, na mne, na slečnu pokladní, dlouze si oddychl a vrátil opalovací krém zpět do regálu.

Další den jsme již byli bez peněz. Poslední bankovky jsme šetřili na jízdenku na zpáteční cestu. Opalovací krém jsme nepotřebovali. Díky Rumu jsme se namazali tak i tak. Nastrkali jsme všechny věci a oblečení z jámy zpět do krosen, z prázdných lahví jsme vytvořili dvoumetrovou pyramidu, zavolali rodinám, že se nečekaně vracíme již dnes, a vyšli zpět na cestu ke svému rodnému domovu.
Cesta vlakem byla stejně veselá jako před pár dny opačným směrem. Ondřeje pálilo celé tělo kromě malého světlého místa na hrudníku, kde měl po celou dobu opalování položenou tabatěrku s fajfkou a marihuanou. Jistě si asi dokážete představit člověka, který má mezi oběma rudými prsy bílý obrys látkového pytlíku.

Přijeli jsme na nádraží. Stejné haló jako při odjezdu bylo i při příjezdu, kdy Ondřejova otce a jeho bližní doprovázel i soused hrající smuteční písně na svou trumpetu. Až se celá kamarádova rodina zhrozila, když spatřila svého umírajícího příbuzného.
Nejhůře však celou situaci nesl Ondřejův otec, který si díky rozepnuté košili svého syna všiml bílého místa po tabatěrce a zhrozil se, že takto výrazný pigment podivného tvaru je jistě příznakem posledního a vrcholného stádia nevyléčitelné nemoci.

Od dovolené uběhlo již pár týdnů. Můj extrémní způsob opalování se vyplatil a má kůže krásně zhnědla, čímž jsem získal na vzhledu jižanského muže a dívky se za mnou sem tam i pootočí.
A Ondra? Ten se stal opečovávaným miláčkem celé rodiny. Otec dělá všechnu těžkou práci za něj a nepřemýšlí nad tím, že syn je ještě stále živ, aby případné zdravotní komplikace touto myšlenkou nepřivolal, a Ondřej si raději za krásných slunných dní nechává paprsky obtahovat váček s marihuanou položený na svém hrudníku, aby tak neustále zdůraznil svou roli umírajícího syna.
Pigment mu jistě jen tak nezmizí. V zimních dnech, až slunce přestane hřát, bude se svým pytlíčkem plným trávy chodit do nedalekého solária.