Pod imladrijskou hvězdou

V zámku zarachotil klíč a Markétě se rozbušilo srdce. Třeba je to Elrohir! Vyskočila na nohy, ale její naděje rychle pohasla. Byl to jen jeden z vojáků. „Pojďte se mnou!“ přikázal jí stroze. K jejímu údivu ji zavedl k jejím komnatám. „Upravte se! Za hodinu pro vás přijdu!“ pokynul jí, ať vstoupí. Poslechla ho a nemohla uvěřit svým očím. Čekala tam na ni teplá lázeň. S úlevou ze sebe shodila špinavé oblečení a vklouzla do vody. Nejraději by si dala dlouhou koupel, ale věděla, že má málo času. Kvapně se tedy opláchla a osušila. Na posteli měla připravené čisté šaty. Byly prosté bez jakýchkoliv výšivek či jiného zdobení. Jako pro odsouzence! blesklo jí hlavou. Ještě vlhké vlasy si svázala v týlu stužkou a sundala si snubní prstýnek. Cítila, že nemá právo ho nosit. Teď už ne. Otevřely se dveře a na prahu se objevil onen strážný. „Jdeme!“ Dovedl ji do pracovny lorda Elronda. Byli tam už všichni, seděli v křeslech a čekali jen na ni. Markétě to připadalo jakou soud. Cítila na sobě jejich upřené pohledy a nejraději by se propadla do země. Lord Glorfindel prohodil něco elfsky a ona se znovu proklínala za to, že se ještě jejich jazyk nenaučila. Lord Elrond přikývl. „Markéto, zradila jsi Imladris. Můžeš uvést něco na svoji obhajobu?“ otázal se zlatovlasý kapitán ledově. Pokusila se promluvit, ale ze sevřeného hrdla nedokázala vypravit ani slovo, tak jen potřásla hlavou. „Než vyneseme ortel, nechceš nám něco říci?“ optal se lord Erestor klidně. Ztěžka polkla. „Není co ...“ vypravila ze sebe chraplavě. Jak ráda by jim vše vysvětila, ale podvědomě tušila, že by to bylo k ničemu. Stačil jí jediný pohled do manželových očích, aby věděla, že ten už se rozhodl. „Ale já ano!“ pronesl Elrohir zvučným hlasem. Že bys přece jen … zadívala se na něho s nadějí. „Mluv tedy!“ vyzval ho lord Elrond. „Provinila se proti zákonům, ale stále je to moje žena! Z tohoto důvodu žádám, aby jí byl ponechán život!“ Cítila, jak se jí podlomila kolena. Nějak ji nenapadlo, že by mohla zaplatit i tuto cenu! „Souhlasím!“ přikývl tmavovlasý vládce k její úlevě a povstal. „Markéto, svým činem jsi ohrozila životy obyvatel Imladris. Taktéž jsi zradila důvěru, kterou jsme k tobě měli. Svých léčitelských znalostí a schopností jsi zneužila …“ S každou další větou se Markéta cítila hůře a hůře. „Ode dneška pozbýváš všech práv vyplývajících z tvého postavení. Ze svých komnat budeš přestěhována do křídla pro služebnictvo. Léčitelství je ti zapovězeno! Od této chvíle jsi jen pouhou služebnou a ničím více!“ Sklonila hlavu, aby neviděli slzy, které se jí draly do očí. Léčitelství bylo to jediné, v čem byla opravdu dobrá! „To je trest za tvoji zradu. Tvé ostatní prohřešky, ať posoudí tvůj manžel.“ Lord Elrond si sedl zpět na své místo. Bez dechu se podívala na Elrohira. Z jeho tváře nešlo nic vyčíst, oči měl chladné a temné jako nebo před bouřkou. „Nechci se jí zabývat, otče! Ať se ujme svých nových povinností!“ Schoulila se, jako by ji udeřil. „Elrohire, prosím … nech mě to vysvětlit!“ zašeptala, ale on se zvedl z křesla a postavil se k oknu.
Markéta se z posledních sil vzchopila. „Nebuď nespravedlivý, Elrohire!“ pronesla k jeho zadům. Prudce se k ní otočil. Výraz v jeho tváři způsobil, že bezděčně ustoupila o krok, ale nechtěla se tak snadno vzdát. „Vím, že jsem pochybila a ponesu následky svých činů, ale každý má přece právo se hájit …“ „Měla jsi možnost!“ přerušil ji ostře. „Ale já nemluvím o tomhle!“ vyhrkla zoufale. „Vyslechni mě … prosím!“
Elrohir si přísně měřil svoji ženu. Prosebně na něho hleděla a po tvářích jí tekly slzy. „Prosím …“ Dobře věděl, o čem chce mluvit. A i to chápal. Jenže on o ničem z toho nechtěl mluvit právě teď a rozhodně ne přede všemi! „Jdi mi z očí!“ Zbledla jako stěna. Několikrát otevřela ústa, aby promluvila, ale pak sklonila hlavu. „Jak si přeješ, Elrohire!“ Rozuměl jí jen díky svému elfskému sluchu. Smutek, který zaslechl v jejím hlasu, se ho hluboce dotkl. Najednou vypadala, jako by veškerá tíha země ležela na jejích ramenou. Sledoval, jak jde nejistým krokem ke dveřím. Na okamžik zadoufal, že se ještě otočí, že se ještě jednou pokusí s ním promluvit, ale ona nic z toho neudělala. Místo toho zmáčkla kliku a tiše odešla z otcovy pracovny. Měl pocit, že s ní šla i jedna jeho část …
Elrond zamyšleně pozoroval scénu před sebou. Překvapila ho Markétina urputná avšak zcela marná snaha o rozmluvu s Elrohirem. Po pravdě, to zrovna nesvědčilo o tom, že by dobře znala svého manžela! Jeho reakce byla snadno předvídatelná! Moc by se divil, kdyby jí dopřál sluchu. Nicméně, Elrohirovo odmítavé chování mu řeklo více, než kdyby tu měl dlouhý projev. Elronda napadlo, zda příkrost a strohost nejsou jen jeho obranou. A dle zklamaného záblesku v jeho očích, když za Markétou zaklaply dveře, soudě dosti chabou …

Kapitola 54

Elladan uskočil vzad a vyhnul se tak bratrově čepeli. Elrohir mu dopřál čas, aby nabyl zpátky svoji rovnováhu. Pak zaútočil znovu s plnou silou a Elladan měl co dělat, aby jeho útoky stíhal vykrývat případně odrážet. Dědic Imladris měl už několik dní náladu pod psa a následkem toho měl nebývalou nouzi o protivníky v aréně. Jediní, kteří se s ním ještě odvážili bojovat, byli jeho bratr a Legolas, který je sledoval opřený o kmen mohutného dubu. Elladan byl nucen ustupovat a mirkwoodský princ si pomyslel, že Elrohir během souboje už několikrát překročil hranici mezi cvičným duelem a skutečným bojem. Není divu, že s ním už nikdo nechce zkřížit zbraň! blesklo mu hlavou. Najednou Elrohir vyrazil bratrovi meč a namířil mu hrot na srdce. „Vzdávám!“ uznal Elladan zadýchaně svoji porážku. Starší z bratrů přikývl, jako by ani nic jiného nečekal, a vyzývavě se zadíval na světlovlasého Elfa. „Nenudíš se tam, Legolasi?“ Gestem ho pozval do arény. „Nemáš toho pro dnešek už dost, příteli?“ zeptal se Legolas s předstíraným překvapením. „Bojuješ už celé odpoledne!“ dodal a vykročil jeho směrem. „Dbám o kondici svých přátel!“ dostalo se mu rychlé odpovědi. „Tomu ani z a mák nevěř, Legolasi! Má jen vztek a potřebuje si ho na někom vybít!“ Elladan se přehoupl přes břevno. „Jdu se umýt, tak si to tu užij!“ popřál mu ironicky. „A přijďte včas na večeři! Nebo bude Celeborn zuřit!“ křikl na ně ještě, jak se vzdaloval směrem k paláci. Legolas plynule tasil své dýky a pozorně sledoval svého protivníka. Tmavovlasý Elf na nic nečekal a vyrazil do útoku …
Markéta si otřela čelo hřbetem ruky a zůstala jí na něm šmouha od mouky. Bylo už pozdě večer a ona zůstala sama v kuchyni, aby připravila těsto na kynuté rohlíčky k snídani. Ode dne, co ji lord Elrond zbavil jejího postavení, pomáhala s vařením. Musela uznat, že tchán k ní byl shovívavý, protože ji nechal vybrat, kde bude sloužit. Tehdy se bála, že ji pošle ke švadlenám a ona odmalička nenáviděla ruční práce. V kuchyni si připadala aspoň trochu užitečná. Zvláště teď, když se chystaly oslavy slunovratu. Přijížděli další hosté a ona se neubránila představám, jaké by asi bylo zúčastnit té veselice. Tanec sice nepatřil mezi její záliby, ale ráda pozorovala rej. A byla si jistá, že u elegantních Elfů by opravdu bylo na co se dívat! Nepochybovala o tom, že lady Arwen bude jistě oslňující … Z myšlenek ji vytrhlo zaskřípění dveří. Ohlédla se, aby zjistila, kdo to sem jde v tak pozdní hodinu. Udělalo se jí mdlo. Jen kousek od ní stál Elrohir a rozhodně nevypadal šťastně, že ji vidí! „Přejete si, můj pane?“ vypravila ze sebe po chvíli. Ze všech sil se snažila znít věcně, ale nedovedla zabránit, aby se jí nezachvěl hlas. Bylo jí jasné že mu to neujde. „Přines mi něco k jídlu!“ přikázal jí stroze a sedl si na dřevěnou lavici zády ke stěně. „Jistě!“ otřela si ruce do zástěry a šla do spíže připravit mu tác s pokrmy. Už nic teplého nebylo, tak ukrojila kus studené pečeně, přidala k tomu tlustý krajíc chleba a džbán chladné vody. „Chci víno!“ Trhla sebou, když se nečekaně ozval blízko ní. „Počkejte, prosím, chvíli, budu pro ně muset zajít do sklepa!“ vysvětlovala tiše. „Dobře! Ale hoď sebou!“ Přikývla a protáhla se kolem něho. Položila podnos na stůl a s úlevou opustila kuchyni.
Elrohir žvýkal maso a přemýšlel o své ženě. Úplně zapomněl, že pracuje tady! Nebyl si ani tak docela jistý, že to kdy věděl! Nicméně, byla pravda, že se snažil dělat, jako by Markéta neexistovala, takže nevěnoval pozornost ničemu, co o ní někdo říkal. Což se nyní ukázalo jako hrubá chyba! K čertu! zaklel v duchu. Celou tu dobu se snažil přesvědčit sám sebe, že ji nenávidí. Jenže to se mu nepovedlo. Ve snech vídal Markétin obličej a slýchal její zoufalé prosby, aby ji vyslechl. Nakonec se mu podařilo uvěřit aspoň tomu, že mu na ní nezáleží. Tato víra ovšem vzala za své, když tu na ni nečekaně narazil. Prosté hnědé šaty jen dokreslovaly její krásu, zatímco neposlušné prameny vlasů jí dodávaly nádech rozpustilé uličnice. Tento dojem ovšem kazil smutek vepsaný v jejích očích. Napadlo ho, jestli na ni není až příliš tvrdý. Dobře věděl, že příkrost, se kterou se k ní onehdy choval, ji zasáhla více, než kdyby ji nechal zbičovat do krve. A jemu se to líbilo. Měl radost, že jí svým odmítavým chováním způsobil stejnou bolest jako ona jemu svojí zradou. Teď si ovšem už nebyl tak jist, že to byl ten nejlepší způsob trestu za její provinění … Spolkl poslední sousta a najednou si uvědomil, že jeho víno nedorazilo a při tom sklep byl jen kousek odsud! Napadlo ho, jestli Markéta nevyužila situace a prostě před ním neutekla. Zachmuřil se. Pokud tomu tak bylo, tak toho bude hořce litovat! Já už tě naučím poslouchat! Vstal, upravil si opasek a vydal se ji hledat.