Pod imladrijskou hvězdou

Křičela z plna hrdla a zoufale se pokoušela setřást zarostlého chlapa, který ležel na ní. Zmítala se pod ním, ale zdálo se, že to ho právě vzrušovalo. Neodbytně se jí rval mezi stehna. Plakala a prosila, ať ji nechá. Pevně stiskla víčka a žadonila o smrt … Najednou váha z jejího těla zmizela. Stočila se do klubíčka a jen bezmocně vzlykala. Matně vnímala sténání a nářek kolem sebe. Pak nastalo zlověstné ticho. Odvážila se otevřít oči a hleděla na vysoké kožené boty, které byly jen kousek od jejího obličeje. „Co máme udělat s ní, pane?“ Připojily se další boty. „Zjistit zda nepotřebuje ošetřit!“ Ten hlas by poznala všude! Nejistě vzhlédla. Obličej měl naprosto bez výrazu, jen oči mu nenávistně žhnuly. Oděv stejně jako tvář měl pokrytou kapkami krve … Ztěžka polka a prosila bohy, aby jí pomohli najít slova, která by mu řekla. „Dát jí něco na sebe! Svázat a cestou držet co nejdál ode mě!“ „Elrohire …“ vydechla prosebně a vztáhla k němu ruku. „Vyřídíme to s ní až doma!“ Otočil se na podpatku a odešel. „Máte něco zlomeného?“ Vzlykla a potřásla hlavou. „Vezměte si tohle!“ Elfský voják jí pomohl obléknout lněnou halenu a pak jí začal poutat ruce. „Musí to být?“ hlesla zlomeně. Příčila se jí myšlenka, že by zase měla být v poutech. Místo odpovědi jen utáhl uzel. „Tak jdeme!“ vytáhl ji na nohy a odvedl ke koni. Vysadil ji na hřbet a volný konec provazu přivázal k hrušce sedla. „Žádné hlouposti, jasné? Šíp v zádech by se vám asi nelíbil!“ sdělil ji věcně. „To jistě ne …“ špitla tiše.
Elrohir se v čele kolony otočil, aby se přesvědčil, že je vše v pořádku. Počítal, že by během dvou až tří dnů měli dorazit domů. Mezi zajatci zahlédl svoji ženu. Vypadala zbědovaně a v sedle se držela jen silou vůle. Na okamžik mu jí bylo líto, ale pak si uvědomil, co udělala, a jeho soucit byl ten tam. K večeru přikázal zastavit. Muži rychle rozbili tábor. Posadil se k ohni a zamyšleně hleděl do jeho plamenů. „Pane?“ váhavě ho oslovil jeden z vojáků. Poznal v něm Larena. „Paní prosí o rozmluvu s vámi!“ oznámil mu tiše. „Tak to má smůlu!“ Elrohir rozhodně neměl chuť se s ní bavit. „Pane, ona by jen chtěla …“ Bojovník rozpačitě přešlápl. Bylo zjevné, že mu to není moc po chuti. „Vím, co chce!“ elfský princ ho rázně přerušil. „Bude mít příležitost vše vysvětlit mému otci! Teď si jdi po svém!“ Elladan počkal, až se Laren vzdálí z doslechu, než promluvil. „Nemyslíš, že to trochu přeháníš?“ zeptal se svého bratra tiše. „Už jsi ji vytrestal dost, ne?“ Elrohir se po něm ohlédl. „Mohu tě ujistit, bratře, že jsem ještě ani nezačal!“ sdělil mu studeně. „Měla možnost volby a vybrala si!“ Mladší z bratrů zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Jsi paličák, víš to?“ Jeho dvojče se na něj upřeně zadívalo. „Nepleť se do toho, Elladane! Za to, co udělala, zaslouží sedřít kůži ze zad! A nyní mě omluv!“ zvedl se a nechal Elladana samotného.
Bylo krátce po poledni, když se před nimi objevil imladrijský palác. Skupina dojela na nádvoří a Elrohir seskočil na zem. Pružně došel k otci a pozdravil se s ním. „Pošli posly k Radanovi! Myslím, že mu řeknou mnoho zajímavého!“ Starší Elf přikývl. „Erestor se o to postará!“ Elrohir se otočil k mužům. „Odveďte zajatce do cel!“ Na okamžik se zastavil očima na Markétě. Prosila ho pohledem o shovívavost. „Všechny zajatce!“ dodal nesmlouvavě. Světlovlasý Elf pomohl Markétě dolů z koně, ale pouta jí nesundal. „Tudy!“ postrčil ji směrem ke postrannímu vchodu.
Markéta se sklopenou hlavou procházela chodbami sídla a ještě nikdy si nepřipadala tak pokořená. Konečně byli na místě, její průvodce jí rozvázal ruce a pečlivě za sebou uzamkl dveře. Unaveně padla na tvrdé lůžko a v mžiku usnula, jako když ji do vody hodí.
Elrond potichu přistoupil ke spící dívce a opatrně jí odhrnul vlasy z obličeje. Soucitně svraštil obočí, když viděl její strhanou tvář. Jemně přejel dlaněmi po jejím těle, aby zjistil, zda není zraněná. Elrohir sice tvrdil, že je v pořádku, ale on se přece jen chtěl přesvědčit na vlastní oči. Kromě několika modřin na ní neshledal nic nepatřičného. Všiml si kruhů pod očima i stop slz na jejích lících. Nepochyboval o tom, že jeho snacha toho nedávno prožila víc než dost. Ale jak znal svého prvorozeného, tak to nejtěžší ji teprve čekalo. „Lorde Elronde, co se mnou teď bude?“ Usedl na kraj postele a mlčky si ji prohlížel. Nevydržela to a uhnula očima. „Budeš po zásluze potrestána!“ oznámil jí přísně. Schoulila se, jako by ji udeřil. „S tím počítám, ale co udělá Elrohir?“ zašeptala po chvíli. Elrond se zvedl a zamířil je dveřím. Na prahu se zastavil a pohlédl na bledou dívku. „To vědí jen Valar!“ Zavřel za sebou a nechal ji samotnou s jejími neradostnými myšlenkami.