Pod imladrijskou hvězdou

Jeli celou noc a vyhýbali se hlavním cestám. To je sice trochu zpomalovalo, ale bylo to jistější. Teprve za svítání si dopřáli chvíli oddechu. „Co máš v plánu dál?“ zeptal se Adam se zájmem. Markéta pokrčila rameny. Po pravdě, takhle daleko se ve svých myšlenkách nedostala. „Jsme volní! To je nejdůležitější, ne?“ Její společník se polohlasně zasmál. „To jistě! Pokusíme se dostat domů!“ Přikývla. „Přímo ale nemůžeme! Určitě nás už hledají!“ Cítila, jak se jí sevřel žaludek. Jestli je chytnou … Nechtěla ani domyslet, co s nimi udělají! „Nedovolím, aby ti ublížili!“ Adam jí stiskl povzbudivě ruku. „Pojedeme na sever! Mám tam přátele, kteří nám pomohou!“ vyhoupl se do sedla. „Přátele?“ zopakovala udiveně a také nasedla. „Netušila jsem, že tam má otec nějaké spojence!“ „Však uvidíš!“ Opět se vydali na cestu.
Zastavovali jen v nejnutnějších případech, když už hrozilo, že jejich koně padnou únavou. Oni sami jedli jen lesní ovoce, když nějaké našli, a pili vodu z potůčků, které míjeli. Markéta byla na pokraji vyčerpání. Těšilo ji, že Adam na tom nebyl o mnoho lépe. „Jedeme vůbec správně?“ otázala se jednoho večera, když zastavili na noc. „Ano! Zítra se s nimi setkáme, děvče!“ Něco v jeho hlase ji zarazilo. Pozorně se zadívala na Adama. Ten se na ni usmál. „Zase bude dobře! Neboj se! Zkus se trochu prospat!“ starostlivě se na ni díval. Asi se mi to jen zdálo! blesklo jí hlavou, než zavřela oči.
Vyjeli za svítání a kolem poledního na obzoru spatřili tábor. „Dělej, Markéto! Ať už jsme u nich! Tam budeme v bezpečí!“ Markéta pobídla koně a cválali bok po boku. „Héeej!“ zvolal Adam z plných plic, jakmile se dostali na doslech. Několik mužů jim vyjelo vstříc. Markéta si je s nedůvěrou prohlížela. Byli oblečeni v potrhaných a špinavých šatech a z očí jim koukalo zlo a proradnost. „Adame! Mysleli jsme, že tě dostali!“ Její průvodce seskočil a pozdravil se s mluvčím skupiny. „Taky že ano, ale ona mi pomohla!“ pohodil hlavou směrem k ní. Bezděky se dotkla dýky, kterou měla v pouzdře u pasu. Mužům to neušlo a rozchechtali se. „Kdo je to?“ „Radanova dcera. Provdal ji za Elrondova dědice.“ Vůdce se potěšeně zasmál. „Chytré, Adame, jen co je pravda! Když ho nechala klidným smrt syna, tak ho třeba přivede do varu smrt dcerušky, ne?“ Smrt?! Markéta zalapala po dechu. „O čem to mluví?“ Adam se k ní otočil. „Promiň, děvče! Nemůžeme dovolit, aby se Radan spřáhl s těmi ušatci, víš?“ Oči měl jako led. Najednou jí to došlo. „Tys mě jen využil, co?“ sykla. „V boji je všechno povoleno!“ oznámil jí posměšně. Prudce zaryla Amantě paty do slabin, jenže Adam to čekal. Popadl ji za kotník a hrubě strhl ze sedla. Bolestí se jí zatmělo před očima, když dopadla na záda. „Svažte ji a vezměte sebou!“ Zuřivě se bránila, ale vysloužila si za to jen pár kopanců do žeber a během chvilky jí spoutali ruce i nohy. Jeden z mužů si ji přehodil přes hřbet koně a odvezl ji do tábora. Tam ji hodil do hluboké jámy. „Odpočiň si, krásko! Ať večer něco vydržíš!“ oplzle se zachechtal.
Ležela na boku a po tvářích jí tekly slzy. Bolesti i hanby. Jak jí to mohl udělat?! Vždyť byli přátelé! A ona uvěřila všemu, co jí napovídal! Ba, co víc! Pomohla mu utéct, zradila Imladris, okradla svého manžela … Oh, bohové, co jsem to jen provedla?! zhrozila se. Zoufale trhala pouty, ale docílila jen toho, že její zápěstí začala krvácet. Po chvíli toho nechala a snažila se vymyslet něco jiného. Jenže žádný spásný nápad nepřicházel. Pozvolna se šeřilo a ona byla stále v té díře. Bolelo ji celé tělo od ran, které jí uštědřili, když ji svazovali, a také jí byla zima a měla hlad. Najednou se nahoře objevilo několik hlav. „Vyspinkala ses, he?“ S děsem sledovala, jak spustili žebřík a jeden z mužů po něm sestoupil. Přehodil si ji přes rameno a bez námahy vynesl na povrch. Za doprovodu ostatních ji přinesl k ohni, kde ji hodil na zem. Nedokázala potlačit zasténání, což muže kolem rozveselilo. „Už se nemůžeš dočkat, co? Ukážem ti, jak to ženskejm dělaj pořádný chlapi!“ Cítila, jak bledne. „To nesmíte! Můj otec vás ztrestá! A … manžel taky!“ Odpovědí jí byl hurónský smích. Prosebně se zadívala na Adama. „Přece jim to nedovolíš!“ zašeptala, ale on jen soucitně potřásl hlavou. „Chudinko malá, takový krutý osud! Provdali tě za elfského prince a ti zmetci si z tebe udělali hračku pro všechny! A pak tě zavraždili! Viděl jsem to, ale nemohl jsem nic udělat! Sotva jsem si zachránil holý život, abych našeho krále zpravil o tvé hrůzné smrti!“ Sklonil se k ní a jemně ji pohladil po tváři. Na okamžik jí svitla naděje. Třeba … Ušklíbl se na ni. „Tak chlapi, kdo bude první?“ tázavě se rozhlédl kolem. „Já!“ „Já“ Zvedl se celý les rukou. „Ne!“ vykřikla zoufale, když na ní začali rvát šaty …