Pod imladrijskou hvězdou

Večeře probíhala v napjaté, leč zdvořilé, atmosféře. Markétino místo bylo prázdné. Elrohir vysvětlil její nepřítomnost náhlou nevolností. Elrond byl znepokojen na nejvyšší míru. Jeho starší syn měl na tváři několik škrábanců, které rozhodně nevypadaly na tréninková zranění. A Elrohir sám byl jako duchem nepřítomný. Jeho bratr se ho několikrát pokusil vtáhnout do hovoru, ale Elrohir mu odpovídal jen na půl úst, takže toho brzy nechal. Celeborn si stěžoval na příliš kořeněné pokrmy. Arwen vyjádřila nespokojenost nad tím, že princ Legolas ještě nedorazil. Erestor se ji pokoušel uchlácholit, ale moc se mu nedařilo. A Glorfindel se tvářil jako nebe před bouří. Co se tu jenom děje?! Vládce Imladris měl neodbytný pocit, že někde něco přehlédl …
Elrohir byl jako na trní. Myslel na Markétu. Při vzpomínce na nenávist v jejích očí ho zamrazilo. Doufal, že její výbuch byl jen reakcí na zlou zprávu a až se uklidní, tak uzná, že i kdyby nesl vinu za smrt jejího bratra, tak ho kvůli tomu nemůže zatratit. Takhle to mezi bojovníky přece chodí! Říká se tomu válečnické štěstí! K jeho úlevě se jídlo konečně dospělo ke konci. Využil nastalého ruchu, když sloužící odnášeli talíře, a naklonil se k Elladanovi. „Potřebuju s tebou mluvit! Přijď za mnou do knihovny!“ Dával si však dobrý pozor, aby ho nikdo jiný neslyšel. Ani nepočkal na bratrovu odpověď a zvedl se. „Omlouvám se, ale mám ještě něco na práci!“ Lehce jim pokývl a odešel z jídelny. V knihovně nervózně přecházel sem a tam. Kde, sakra, vězí? Konečně vrzly dveře a Elladan vešel do pokoje. „Co se děje?“ otázal se bez okolků. „Potřebuju něco na uklidnění!“ Elrohir bratrovu upřímnost uvítal s nesmírnou úlevou. „Cože?“ „Ne pro sebe! Pro Markétu! Je na tom moc špatně!“ Elladan si sedl. „Než ti něco dám, chci znát podrobnosti!“ pronesl neoblomně. Rozhodně nechtěl hazardovat s Markétiným zdravím! „Nevím, co se stalo! Přišla za mnou, obvinila mě z vraždy jejího bratra a od té doby jen brečí!“ Elrohir se rozhodl zamlčet její výhružky. „Kde teď je?“ Elladan se prudce nadechl. „V mé ložnici. Musel jsem ji … prostě jsem ji musel přesvědčit!“ Mladší z bratrů zavrtěl hlavou. „Bráško, potřebovala by si spíš popovídat, než uspat!“ prohodil zamyšleně. „Jenomže k tomu musí být aspoň trochu při smyslech, ne?“ Elrohirova námitka nepostrádala jistou logiku. „Udělám ti pro ni odvar z makovic, měla by po něm spát. Ale nejdřív s ní zkus promluvit, ano?“ „Zkusím to. Přineseš ho brzy?“ Elladan vstal a usmál se. „Jistě, ale chvíli mi to zabere! Mimochodem, co jsi řekl její komorné?“ Jeho dvojče se ušklíblo. „Že paní je moc unavená a potřebuje si odpočinout!“ Elladan se ani přes vážnost situace neubránil polohlasnému zasmání.
Markéta ležela bez hnutí a napínala uši, aby se ujistila, že doopravdy odešel. Když si byla jistá, že se hned tak nevrátí, tak zvedla hlavu a pozorně se rozhlížela kolem. Ještě v jeho komnatách nebyla a tak ji zarazilo, jak strohé jsou v porovnání s jejími. Žádný zbytečný přepych, všude převládala praktičnost. A na stěnách místo obrazů visely zbraně. Nějak pochybovala, že to byly jen dekorační cetky. Kéž bych aspoň na jednu z nich dosáhla! Vzlykla a začala zoufale tahat za řemen. Brzy měla zápěstí rozedřená do krve, ale nedbala toho. Pokračovala ve svém úsilí a tentokrát si pomáhala zuby. Když už to málem vzdala, tak ta proklatá smyčka trochu povolila. Nejdřív měla dojem, že se jí to jen zdá, ale po dalším zatáhnutí se smyčka uvolnila o trochu víc. Málem vykřikla radostí. Během pár vteřin byla volná. Rychle se vymrštila na nohy a proběhla do své ložnice. Popadla židli a zaklínila jí spojovací dveře. Roztřeseně si sedla na lůžko a snažila se uklidnit. Odřeniny pálily jako oheň, ale neměla nic, čím by si je ošetřila. Musím něco udělat! Nemůžu tady jen tak sedět! Otázkou ovšem bylo co. Pomoci Adamovi! Jenže jak? Nedovedla si představit, že by přesvědčila stráže, aby ho dobrovolně pustily! Aby je přinutila násilím, na to neměla dostatek síly. Takže zbývalo jen jediné … Kvapně se upravila a opatrně vyhlédla na chodbu. Měla štěstí, nikdo tam nebyl. Vyklouzla z pokoje a zamířila k léčitelům. Štěstěna byla na její straně. Byl tam jen pomocník, který ji uctivě pozdravil. „Jak je té malé?“ zeptala se jako by nic. „Je jí lépe, paní! Teď spí.“ Přikývla. „Skoč si pro něco k jídlu! Já tu zatím počkám!“