Pod imladrijskou hvězdou

Kapitola 48: Manželská chvilka ...
» autorka: erestor
Markéta se zhroutila do křesla ve své ložnici a hořce se rozplakala. Její milovaný bratr byl mrtvý! A ona se s ním ani nerozloučila! Roderik byl jedním z mála blízkých, které měla na dvoře svého otce. Ano, i s Adamem ji pojilo přátelství, ale bratr jí byl mnohem bližší. Jako malá si přála, aby její manžel byl jako on. Smutně se pousmála. Nemohla dostat za manžela někoho odlišnějšího! Myšlenka na Elrohira způsobila, že přestala plakat. Mohl opravdu bratra zabít? Byl celý měsíc pryč a jen bohové vědí, kde byl a co tam dělal! To ne! Prosím, jenom to ne! Rozhodla se okamžitě. Vyběhla na chodbu a zeptala se první Elfky, kde je lord Elrohir. „Ve své pracovně, paní!“ Po chvíli bloudění ji našla a bez klepání zmáčkla kliku. Uvnitř byl její manžel zabraný do debaty s lordem Glorfindelem. „Musím s tebou mluvit! Okamžitě!“ věnovala zlatovlasému kapitánovi ledový pohled. „Ještě jsme neskončili, paní!“ namítl velitel imladrijských sil chladně, ale ona se nedala zastrašit. „Tohle je důležitější!“ odsekla mu a prosebně se zadívala na Elrohira. „Prosím tě!“ dodala naléhavě.
Elrohir byl překvapen nenadálou návštěvou své ženy. Rozhodně nečekal, že přijde do jeho pracovny a doslova z ní vyhodí Glorfindela! Bylo by to velmi zábavné, kdyby ovšem Markéta neměla opuchlé oči a nevypadala, jako by měla za patama tlupu Orků. „Nech nás, Glorfindele! Dokončíme to později, ano?“ Glorfindel pokrčil rameny, sroloval si své pergameny a odešel. Elrohirovi neušel pohled, kterým si přeměřil Markétu, když ji míjel. Slabší povahu bych asi teď musel křísit! Pokynul jí, ať si sedne, a nalil dva poháry vína. Jeden postavil před ní a z druhého si lokl. „Co je tak důležité, že jsi přerušila naši poradu?“ otázal se se zájmem. „Zabil jsi někoho z mužů mého otce?!“ Pomalu odložil číši na stůl a otřel si rty. „Co je to za otázku?“ „Zabil nebo ne?!“ Markéta se nenechala odbýt. „Samozřejmě, že ano! Obvykle totiž své nepřátele nevyzývám k tanci!“ prohodil sarkasticky.
Markétě se zatočila hlava. To nemůže být pravda! „Jak jsi ho zabil?“ otázala se se zaťatými zuby. „U Ilúvatára, Markéto, jak si to mám pamatovat?! Šípem, mečem, nožem … Vyber si, co chceš!“ Vyskočila na nohy a hodila po něm cínový pohár. Odrazil ho a užasle vstal. „Co se …“ Nenechala ho domluvit. Vrhla se na něj a pěstmi bušila do jeho hrudi. „Ty vrahu! Hnusný, podlý vrahu …“
Elrohira její útok zaskočil a ztratil několik cenných vteřin, než se vzpamatoval. Pak to ovšem vzalo rychlý konec. Bez cavyků sevřel Markétina zápěstí v jedné ruce. Sice ho přestala mlátit, ale zmítala se jakou lapený kolouch. „Dost, ženská!“ sykl na ni a trochu s ní zatřásl. „Vzpamatuj se!“ Volnou rukou jí vyťal políček jen to mlasklo. Přestala se s ním prát a nenávistně mu hleděla do tváře. „Zabiju tě, slyšíš?!“ Šokovaně ji pustil a ona se jako hadrová panenka sesunula k zemi, kde se rozvzlykala. „Zabiju, zabiju …“ Nepřestávala ta slova opakovat, jako by to byla nějaká modlitba. A Elrohir jí věřil. Chvíli váhal, ale pak se rozhodl. Připravil se na další výbuch a vzal ji do náručí. Kupodivu, už s ním nebojovala, jen mu mezi vzlyky stále slibovala, že ho zabije.
Beze slova ji nesl chodbami do svých pokojů a zcela ignoroval udivené pohledy sloužících. Položil ji na postel a sám se usadil do křesla. Trpělivě čekal, až se Markéta uklidní. Neměl tušení, jak dlouho trvalo, než její nářek začal slábnout. Nakonec ustal docela. Nic nedělala, jen tam tak ležela a nenávistně na něho hleděla. „Žádám vysvětlení tvého chování!“ prohodil naoko klidně. „Zabil jsi ho!“ vyhrkla okamžitě. Obrátil oči v sloup. „Markéto, zabil jsem v životě hodně mužů, Elfů, trpaslíků i lidí, tak buď laskavě konkrétnější!“ vyzval ji tiše. „Mého bratra! Podřízl jsi ho jako ovci!“ vykřikla a opět se rozplakala.
Elrohir mlčel. Tohle by hodně vysvětlovalo. Kdyby byl na jejím místě, tak by ovšem místo pláče zuřil. Nakonec se zvedl, přešel k posteli a pevně uchopil Markétu za ramena. „Ani se odtud nehneš, rozumíš?!“ houkl na ni přísně. Neměl zájem, aby se v tomto stavu pohybovala po paláci. Takhle rozrušenou ji ještě nezažil a mohla být nebezpečná. Všem kolem ní i sama sobě. „Jdi k čertu!“ „Jak chceš!“ Odepjal si opasek a v mžiku jí spoutal zápěstí k sobě. Volný konec řemene přivázal k pelesti. „Promluvíme si, až budeš klidnější, Markéto!“ Zastrčil jí za ucho pramen vlasů, který jí vyklouzl z copu. Uhnula před jeho dotekem, jak nejdál to šlo. „Nesahej na mě, zbabělče!“ S povzdechem od ní odstoupil a převlékl si tuniku, která byla potřísněna vínem. „Snaž se uklidnit, děvče! Po večeři přijdu a promluvíme si!“ slíbil jí, než opustil svoje komnaty.
Tipů: 8
» 28.02.12
» komentářů: 2
» čteno: 650(9)
» posláno: 0


» 29.02.2012 - 15:09
... inu, zamotává se to, zamotává, Er ... i Ty jedna, copak sis to zase vymyslela ;-)? Jsem zvědavá, kde je tedy ta pravda ukrytá ... ono, nic není takové, jak se na první pohled zdá, viď? ... jsem napnutá ... a dnes díl zatím nikde ;-)
» 29.02.2012 - 17:57
Bambulka: Já? Já nic. To samo ... :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.