Píseň po svobodě

V davu bezhlavců vztyčených duší
hanebné slitování tvářné masky drží krok
pochodem vchod milovaní jeseteři hluší
nedávné bytosti pod čarovnými prsty

Objímaje čistou nahotu beze stínu
Utopen ve vínu pro svou nevinu
horký střep sám i navzájem rvě si pod míru
otřepaných konečků vznešeného pera

padni na tvář do svých hlubin
viz jak prašné a slizké rybích šupin
vysoká hudba majestátných žen
ano, dál už nemůžeš

vrativ se na pás tvorby zrcadel
jak sám vypadaje jsem zapomněl
odvětiv přicházeje zpět
opět hledáš kdo jsi

po břidlici kráčí nohy starcovy
plnovous pln únavy halí tvář ve svůj žal
pod temným obočím sklopené jiskry
jsem však sobě nevinen a mal