Nicolas (9)

Další díl :) Snad se bude líbit :)
» autorka: Theresa
Nicolas (9)
Stál na kopci a shlížel do údolí.
Tam, vedle jezera, stálo jeho stříbrné auto, dárek od otce k osmnáctým narozeninám.
Před rokem odjel z rodného města a od té doby jezdil všude možně.
Teď si koupil dům v nedalekém městě. A hodlal se tam na nějakou dobu usadit.
Něco ho k tomu domu přitahovalo.
Stál na úplném kraji města, velká budova s šedou omítkou, obklopená velkou zahradou.
Odsud ho v dálce rozeznával.
Sešel do údolí a nastoupil do auta.

Zastavil před svým novým domem a vystoupil.
Krátce se rozhlédl po ulici a potom zašel do domu.
Vešel do velké, prostorné haly. Na velkých oknech visely tmavé závěsy. Po straně byly velké schody do patra, za nimi vchod do kuchyně, po jeho pravé ruce velká jídelna a před ním obývák z nějž byl východ na zahradu.
Roztál závěsy a otevřel okna, aby se dovnitř dostal čerstvý vzduch.
Vyšel do patra a porozhlédl se po několika pokojích a knihovně. Všude byl nábytek, který zůstal po bývalém majiteli.
V jednom z pokojů byly dvě postele, na zemi a na skříních plno plyšáků, autíček a panenek.
Vše naznačovalo, že rodina odjela ve spěchu a podle vrstvy prachu to už bylo před dost dlouhou dobou.
Vzal z poličky fotku.
Černovlasá žena objímala holčičku s krátkými černými vlásky a chlapce se světlými vlasy. Blízko nich stála rusovlasá dívčina.
Položil fotku zpět a šel se porozhlédnout po zahradě.
Přes plot zahlédl pěknou dívku. Ležela na lehátku, na sobě bleděmodré plavky a bronzové vlasy stažené do vysokého culíku.
Vycítila jeho pohled, otočila se a usmála.
Vrátil jí úsměv.
„Ahoj,“ zvedla se a přešla k němu.
„Jsem Nicolette.“
„Nicolas.“
„Ráda tě poznávám. Teď se do města nastěhovalo hodně nových lidí.“
„Asi má v sobě tohle město nějaké kouzlo.“
Nicolette se usmála.
„Asi,“ pokrčila rameny.
„Jo,“ přikývl a změřil si ji pátravým pohledem.
„Musím se jít připravit. Večer pořádám party. Můžeš přijít.“
„Moc rád.“
„Dobře. Čekám tě v šest hodin.“

Bylo přesně šest, když zazvonil na dveře Nicolettina domu. Zevnitř byla slyšet hudba, ale otevřela mu skoro okamžitě.
„Ahoj,“ usmála se.
Na sobě měla černé šaty na ramínka končící nad koleny a vlasy stočené do uzlu na temeni hlavy.
„Pojď dál.“
„Sluší ti to,“ prošel kolem ní do domu.
„Akce se rozjede asi za dvacet minut. Zatím ti představím nějaké z lidí, kteří už tu jsou.“
Zavedla ho do obýváku.
Velká místnost s krémovou pohovkou a křesly, obrovskou televizí, malou knihovničkou a pár květinami byla perfektně uklizená.
Na gauči sedělo pět lidí.
Jako první si všiml černovlásky s jemným obličejem, velkýma zelenýma očima. Na sobě měla černou sukni s bílým tílkem.
„Lidi, tohle je Nicolas. Nicolasi, toto je Suzenne. Její bratr Stefan, Elene, Nathaniel a Renidan.“
„Ahoj,“ pozdravila pětice.
„Ahoj,“ odvětil Nicolas.
„Stefan se Suzanne se také zrovna nastěhovali.“
„Jo. Bydlíme u babičky,“ pousmála se plaše Suzanne.
Překvapeně si uvědomil, že její oči mají barvu smaragdů.
„Kde máte rodiče?“
„Cestují.“
„Cestovalas s nimi?“
„Jo,“ kývla hlavou. „Bylo to zajímavé, ale lepší je mít stále místo, kam se můžu vracet. Vždycky jsem chtěla mít domov. Opravdový domov.“
Nick pokývl hlavou.
Chápal ji. Také vždy toužil po domově.
Necestoval s rodiči jako ona, ale nikdy nepoznal lásku a pochopení z jejich strany. Nepoznal bezpečí domova. A před rokem, když zemřela Karen, neměl důvod zůstávat v rodném městě. Už ho tam nic nedrželo.
Odjel po jejím pohřbu. Hned brzy ráno.
Otec byl tou dobou ve firmě a jako vždy pracoval, matka už v tak časnou hodinu byla opilá.
Oba se na veřejnosti tvářili lítostivě, ale pochyboval, že se jich ta tragédie nějak dotkla.
Matně zaznamenal, že se Stefan o něčem baví s Elene, okouzlené pohledy, které na ni vrhal, nešly nepostřehnout. Renidan si povídal s Nathanem o fotbale, Nica vítala další hosty a Suzanne seděla tiše na gauči s pohledem upřeným do zahrady.
„Kde všude jste s rodiči byli?“ oslovil ji.
Překvapeně na něj pohlédla.
„Já už ani nevím. Sem jsme se přestěhovali z Aumensta, předtím jsme bydleli v Brodrecku a ještě dřív v Roberts townu, na ten vzpomínám nejraději.“
Zarazil se.
„To je docela dálka,“ pokývl hlavou po chvíli.
„Jo. Nebyli jsme tam moc dlouho. Bydleli jsme v jakési čtvrti jménem… Vilhalms a žili jsme tam asi tři měsíce. Ale to tě asi nezajímá,“ dodala.
„Je to docela malé město.“
„Jo, tohle taky.“
„Ale je tu škola a jezdí tu autobus,“ usmála se.
„To je pravda,“ přikývl a až po chvíli si uvědomil, že se zarazila.
Pohlédl na ni.
Zkoumavě ho pozorovala.
„Děje se něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou a usmála se. „Zamyslela jsem se.“

Byla desátá hodina večer, Nicolettin dům byl narvaný lidmi a hudba rušila klidné ticho noci.
Nicolas tančil s dívkami a Suzanne se mu dávno ztratila z očí, možná i z mysli.
Blízko něj tančil Stefan s Elene a Nath byl obklopen několika dívkami.
Nica právě kontrolovala zásobu jídla a pití.
„Pojď si zatancovat.“
Otočila se na Rena a přikývla.
Z repráků se zrovna ozvaly pomalé tóny jakési písničky a ona se ocitla v Renově náruči.
„Sluší ti to,“ prohodil jakoby nic.
„Dík. Tobě taky.“
Ušklíbl se.
„Ještě jsem neviděl Danette.“
„Není tu. Zvala jsem ji, ale asi nechce přijít.“
„Má pravdu, nechovali jsme se k ní úplně správně. Teba… Proč jsme ji prostě nevzali u oběda ke svému stolu? Proč jsme ji prostě nevzali u oběda ke svému stolu? Proč se s ní ve škole nebavíme?“
„Máš asi pravdu. Ale nikdy mne nenapadlo, že by chtěla.“
„Mě taky ne, ale měli jsme to alespoň navrhnout.“
„Zítra to budeme muset napravit.“
„Jo,“ přikývl.

Suzanne seděla na schodu venku před domem, bradu si podpírala rukama a dívala se na oblohu.
„Je krásná noc.“
Ohlédla se.
„To je pravda,“ usmála se na Nathana.
„Proč nejsi vevnitř?“
„Chtěla jsem chvíli na vzduch.“
„Můžu si přisednout?“
„Jasně,“ posunula se a on si sedl vedle ní.
„Víš, co se mi na nocích líbí nejvíc?“ zeptal se.
„Hvězdy?“
„To taky, ale mají v sobě něco magického.“
„Kdo? Ty hvězdy?“
„NE, noci. Tma, hvězdy, měsíc… Člověk by věřil na kouzla,“ nenápadně ji sledoval.
„Hm,“ zahučela neurčitě.
„Bylo by krásné, kdyby měsíc a hvězdy uměli kouzlit,“ pokračoval, pohled stále upřený na Suzanne.
„To je hloupost,“ zavrtěla hlavou, na rtech nepatrný úsměv. „Ale měsíc by mohl mít svoji moc, jíž by v lidech probouzel magii.“
Nath zamrkal.
„To je možné,“ zašeptal. „Omluv mne, musím už dovnitř. Zatím ahoj.“
„Ahoj.“
Když zmizel v domě, zavrtěla pobaveně hlavou a skryla v dlani široký úsměv.
Tipů: 5
» 29.02.12
» komentářů: 0
» čteno: 714(6)
» posláno: 0
Ze sbírky: Tajemství noci


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Tajemství rodiny (8) | Následující: Porada (10)
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
Suzie [10]


© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.