Tajemství rodiny (8)

Tajemství rodiny (8)
Suzanne pohlédla ke dveřím.
„Můžu dál?“ nakoukl do jejího pokoje Stefan.
„Jasně.“
„Neměla by sis tu hledat moc kamarádů.“
„Říkali, že tu zůstaneme. Navíc, ty ses taky s tou holkou dost spřátelil, řekla bych.“
Stefan se posadil na zem vedle sestry a zaklapl knihu, kterou měla položenou na klíně.
„Ty tomu věříš? Dopadne to stejně jako vždycky.“
„Máme jiné jméno než rodiče, dostali jsme se sem strašnou okliku. Nemůžou nás najít!“
„Vždycky je šance.“
„Nechci se stěhovat každé tři měsíce! Chci zůstat tady, u babičky, mít kamarády…“
„Já tě chápu. Taky jsem vždycky chtěl, ale už jsem si zvykl. A vždycky tu pro tebe budu já.“
Objal ji kolem ramen.
„Stejně nechápu, proč se pořád schováváme.“
„Protože Rastiovi chtějí smrt naší rodiny.“
„Já vím, to už jsem pochopila, ale proč?“
„Malcolm si myslí, že naši můžou za smrt Claudy.“
„Ale proč? Vždyť máma a Claudy byly nejlepší kamarádky a já si s Odette taky rozuměla.“
Stefan pokrčil rameny.
Věděl, že jejich rodiče nebudou zcela nevinní, pokud se jedná o smrt Claudy, ale nechtěl s tím Suzanne zatěžovat.
On tenkrát viděl, co se stalo, ale tak úplně nechápal.
Probudil ho uprostřed noci křik. Vstal a vyšel ze svého pokoje na chodbu, napřed ale zkontrolovat Suz, která spala na druhé straně místnosti, došel ke schodům a sešel pár schodů. Přikrčený za zábradlím sledoval rodiče, kteří se hádali s Claudy.
Claudy stála zády k němu, rodičům viděl do obličeje, za nimi bylo okno.
Otec se s Claudy hádal, Stefan si jen matně pamatoval, že křičel něco o zradě, smrti a tajném plánu.
Potom náhle Claudy odlétla dozadu, vrazila do skříně a ta na ni spadla.
Pohlédl na matku a za oknem spatřil nějaký stín, ale nevěnoval mu pozornost.
Matka plakala a křičela na otcem, potom si všimla jeho a šla za ním.
Odvedla ho zpět do pokoje a uložila do postele.
„Co je tetě Claudy?“ ptal se tenkrát.
„Nic, bude v pořádku,“ dala mu pusu do vlasů. „Všechno bude v pořádku.“
Nebylo.
Další noc začalo jejich stěhování.
Jemu tenkrát bylo osm, Suz šest.