Pod imladrijskou hvězdou

Stála přede dveřmi a několikrát se zhluboka nadechla, než zaklepala. „Vstupte!“ S bušícím srdcem poslechla. „Posílám mě lord Elrond! Kvůli tomu zajatci!“ rozhodla se nezdržovat formalitami. Zlatovlasý lord se zamračil. „Aha, zmínil se mi o tom!“ ukázal na židli. „Sedněte si! Než vás k němu pustím, tak vám něco řeknu!“ Jediné, co ji aspoň trochu uklidnilo, bylo, že jí stále vykal, byť tón jeho hlasu se ani zdaleka nepodobal uctivosti, která by byla na místě. Měla však dost rozumu, aby se jí nepokoušela dožadovat. „Zkraťte to, prosím. Třeba ten muž potřebuje rychle pomoc!“ neodpustila si uštěpačnou poznámku.
Glorfindel si přeměřil dívku před sebou. Věděl, že se v jeho přítomnosti necítí nejlépe, ale bylo mu to jedno. Jeho úkolem nebylo hrát si na galantního šlechtice, ale zabránit tomu, aby jí a ostatním v Imladris někdo podřízl krk. A v tomto případě ten někdo byl její vlastní otec! „Dobrá!“ rozhodl se vyhovět jejímu přání. „Ten muž se svými kumpány přepadl naši hlídku na hranicích! Jako jediný z útočníků přežil. Měl na sobě barvy vašeho otce. Domnívám se, že jednal na jeho přímý rozkaz.“ mluvil úsečně a nedal jí šanci cokoliv říct. „Chci vědět, co má váš otec dál v úmyslu! Zeptejte se ho! Taky chci vědět, kolik dalších podobných oddílů bylo vysláno a s jakými úkoly, jasné?“
Markéta cítila, jak jí mizí krev z tváří. „Lorde Glorfindele, já jsem léčitelka! Mým úkolem je ošetřit jeho zranění, je-li to třeba! Rozhodně nemám v popisu práce špiclovat pro vás!“ Ve chvíli, kdy to řekla, by si nejraději ukousla jazyk. Ticho bylo přerušované jen hlukem z venku. „Jsme na pokraji války, paní! Budete si muset vybrat, na čí straně budete stát! A čím dřív to uděláte, tím lépe pro všechny!“ promluvil nakonec kapitán věcně. Markéta sebrala všechny síly a rázně vstala. „Kde je ten muž? Podívám se na něj! Ostatně to si přece přál lord Elrond, ne?“ vyzývavě se zadívala na lorda Glorfindela. „Jak chcete, paní! Ale varuju vás! Žádné hlouposti!“ Jen stěží dokázala vydržet jeho upřený pohled. „Pojďte se mnou!“ vyzval ji po chvíli. Vedl ji chodbami do části paláce, kde ještě nikdy nebyla. Na rozdíl od ostatních prostor tu bylo tísnivé ticho a na chodbách potkali jen pár zasmušilých vojáků, kteří svého velitele pozdravili pokývnutím hlavy. Konečně došli před těžké dubové dveře, po jejichž stranách stáli dva strážní. Jeden z nich byl Laren, ale toho druhého neznala. „Lady Markéta si jde promluvit s vězněm! Z rozkazu lorda Elronda!“ Bylo zjevné, že imladrijský velitel s tím nesouhlasí. „Dávejte pozor!“ přikázal mužům a pak se obrátil k ní. „Až budete chtít odejít, stačí zabouchat a Laren vás vyprovodí!“ Bez dalších slov odešel.
Markéta se nadechla a vstoupila do pokoje. Zaslechla, jak za ní zajistili závoru. Pátravě se rozhlédla kolem sebe. V místnosti byl jen nejnutnější nábytek. Na lůžku seděl zarostlý muž a opíral se zády o zeď. Poznala ho okamžitě. „Jsem lady Markéta a jsem léčitelka!“ pronesla hlasitě. „A …“ otevřel ústa, aby promluvil, ale raději ho přerušila. „Řekli mi, že jsi Artur! Mám tě prohlédnout, zda nepotřebuješ ošetřit!“ rychle k němu přistoupila a začala mu prohlížet hlavu. „Adame, proč jste zaútočili?!“ zašeptala zhrozeně. „Všechno je to jeden hrozný omyl, Markéto!“ K její radosti mluvil také potichu. Pokračovala v prohlídce, protože si byla jistá, že strážní bedlivě naslouchají. Možná je i odněkud sledují. „Jak tu s tebou zacházejí?“ chytil ji za zápěstí a upřeně se jí zahleděl do očí. „Dobře! Nejsou tak zlí, jak se u nás říká!“ odvětila a setřásla jeho ruku. „Bolí tě něco?“ Potřásl hlavou. „Ne, kupodivu se mě nikdo nedotkl!“ podotkl sarkasticky. „To jsem ráda!“ vyhrkla s úlevou. „Vstaň, prosím, ať to vypadá věrohodně!“ Zasmušile se usmál. „Jako když jsme byli malí, co?“ šeptl pobaveně. Přikývla. „Jenže teď jde o mnohem víc!“ Okamžitě zvážněl. „Proč jste sem přišli?“ zeptala se naléhavě. „Roderik je mrtvý! Našli jsme ho s proříznutým hrdlem. A vedle něj byl elfský nůž! S hvězdou na rukojeti!“ Markéta zalapala po dechu. „Možná patřil tvému muži!“ bleskl po ní vzteklým pohledem. „Tomu nevěřím, Adame! Proč by něco takového dělal?“ „Protože je to Elf, Markéto! Nevěř jim! Léta bojů nesmaže jeden sňatek!“ bezděky zesílil hlas. „Psst! Tišeji!“ okřikla ho rázně. „Musím už jít, Adame! Když ti nic není, tak by jim to mohlo být podezřelé.“ dodala na vysvětlenou. „Počkej! Pomůžeš mi?“ A bylo to tady. Otázka, které se celou tu dobu obávala. „Nemůžu …“ začala nejistě, ale skočil jí do řeči. „Markéto, sakra, jsi přece člověk jako já! Nemůžeš mě nechat v týhle díře! Rozumíš? Nesmíš nás zradit!“ Prudce zabouchala na dveře. „Pusťte mě ven!“