Pod imladrijskou hvězdou

Markéta se vracela tmavou chodbou a hlavu měla plnou myšlenek na tu holčičku, která teď hluboce spala pod bedlivým dozorem svém matky a jednoho z léčitelů. Byla to dcerka jedné z kuchařek a jak se jim motala v kuchyni, tak na sebe převrhla hrnec vroucí vody. Dali jí bylinky na tišení bolesti a opařeniny ošetřili. Všichni léčitelé ji ujišťovali, že dívenka bude v pořádku, ale ona si tím nebyla tak jistá. Ano, už věděla, že Elfům se zranění hojí mnohem lépe a rychleji než lidem, ale tohle vypadalo opravdu zle! Povzdechla si. Doufala, že léčitelé mají pravdu! Vešla do své ložnice. Byla tam tma, jen oknem dovnitř pronikalo měsíční světlo. Unaveně si sedla na okraj lůžka. Skryla tvář v dlaních a polohlasně prosila bohy o pomoc pro tu malou. „Myslíš, že modlitba bude k něčemu?“ Polekaně vzhlédla a jen kousek od ní stála vysoká postava. „Doufám, strašně moc doufám!“ špitla zoufale. Postava rozžala svíčku. Její mihotavé světlo odhalilo návštěvníkovu tvář. S jistotou poznala svého muže. „Přeješ si něco?“ zeptala se nejistě. „Ano. Promluvit si!“ Okamžitě si vybavila jeho slib, když šli do jídelny. „Jak si přeješ!“ pokynula mu, aby si sedl do křesla, jenže on se k její nelibosti usadil na postel vedle ní. „Stále se na tebe zlobím!“ sdělil jí celkem zbytečně. „Nechtěla jsem se tě dotknout! To opravdu ne!“ dávala si záležet, aby zněla věcně. „Nicméně, ty jsi odjel a nedal mi příležitost, abych ti to vysvětlila ...“ Její manžel se zamračil. „Není právě taktické začínat náš rozhovor výčitkami, ženo!“ pronesl varovně. „Podívej, Elrohire, jestli jsi sem přišel už rozhodnutý, že mě pokáráš …“ na okamžik zaváhala. „ … nebo rovnou potrestáš, tak si posluž a přestaň s tímhle divadlem!“ požádala ho přímo.
Chvíli trvalo, než Elrohir promluvil. „Upřímnost za upřímnost, Markéto! Zasloužila bys výprask, že by sis pár dní nemohla ani sednout!“ Neušlo mu, jak se zachvěla. „A kdybych tu tehdy zůstal, tak bys ho nejspíš i dostala!“ odmlčel se. „To je tedy důvod, proč jsi přišel? Zbít mě?“ Potřásl hlavou. „Ne! Řekl jsem, že si promluvíme, a to taky hodlám udělat. Nechci, abys se mnou bez výhrad a ve všem souhlasila, ale také se nechci dohadovat před rodinou, jasné?“ Markéta k jeho údivu přikývla. „Chápu a za to se omlouvám, ale trvám na tom, co jsem tenkrát řekla!“ Elrohir se pousmál. „Rozumím. A uznávám, že jsi měla tak trochu pravdu!“ Markéta si viditelně oddechla. „To jsem ráda! A … děkuji za dnešek! Jak ses mě zastal proti lordu Celebornovi. To od tebe bylo velmi galantní!“ Markéta vstala a přistoupila k zrcadlu, kde si začala neobratně rozplétat účes. Elrohir ji sledoval jako uhranutý. Najednou vstal a přistoupil k ní zezadu. „Dovol!“
Markéta chtěla protestovat, ale najednou měla sucho v ústech. Mlčky sledovala, jak si hbitě poradil se všemi těmi sponkami. Pak ji vzal jemně za ramena a otočil čelem k sobě. Upřeně se jí díval do tváře, zatímco jí prsty pročesával vlasy. „Elrohire …“ vydechla. „Copak?“ zašeptal chraplavě a zlehka ji políbil na rty. „Já … prosím … ne … dneska …“ Položil jí ukazovák na ústa. „Právě dneska, Markétko!“ Cítila, jak se jí podlomila kolena. „Ne, prosím …“ hlesla tiše, ale on jen zavrtěl hlavou. „Čeho se bojíš?“ „Ještě se tak dobře neznáme …“ protestovala chabě. „Nech toho, děvče!“ umlčel ji dalším polibkem. Tentokrát ho ovšem umístil na její krk. „Nemáš se čeho bát! Věř mi!“ Markéta ztěžka polkla. „Elrohire, já … ty … my …“ proklínala sama sebe, že není schopná mluvit souvisle.
„Dost bylo řečí, Markétko!“ utnul Elrohir rázně blábolení své ženy, ale přece jen ji pustil. „Děvče, když ani ty sama nevíš, co vlastně chceš!“ povzdechl si. „Řekl jsem ti, že nemám ve zvyku brát si ženy násilím a to stále platí! Buď ale upřímná aspoň sama k sobě! Mám opravdu odejít? Ale pozor, pak už nepřijdu. Tak si to dobře rozmysli, Markétko!“ Založil si ruce na prsou a pozorně si prohlížel dívku před sebou. Stála tam jako hromádka neštěstí, nervózně těkala očima po pokoji a na jejím sličném obličeji se zračil boj probíhající v jejím nitru. Rozuměl jí, víc než si myslela. „Nuže?“ vzal ji za bradu a přinutil ji dívat se na něj. „Mám jít?“ zeptal se tiše. Prosil Valar, aby se ve svém odhadu nemýlil … „Ne … nechoď …“ zašeptala. „Ale buď něžný, prosím …“ dodala prosebně. Jemně ji pohladil po tváři. „Markétko …“ Nejistě se pousmála a váhavě k němu přistoupila. Bez otálení ji k sobě přitiskl a začal líbat.