Stín věže

Stín Věže

Přivstal jsem si ani nevím proč, ale vzbudil jsem se za tmy a již se mi nechtělo spát. Rušit spící tím, že budu bloudit po domě a uklízet po svátečním večeru jsem nechtěl, a tak jsem vyrazil do práce o dvě hodiny dřív. Město bylo temné a tiché. Pomalu jsem se toulal ulicemi. Prošel jsem náměstím a došel k Černé věži. Potmě je ještě působivější stavbou než ve dne. I když potmě.. Světla na věži, pouliční osvětlení a noční světla výkladů, vytváří kolem věže světlejší místa. Věž sama je v noci ještě o něco černější, než ve dne. Ještě o odstín černější jsou však její stíny.
Stál jsem v jednom z nich a pozoroval věž a okolí. Myšlenky se mi toulaly někde mimo. Nebo snad, ne mimo, ale v jiném čase. Myslel jsem na lidi, kteří tam stáli přede mnou. Kolik, jací byli, co je vedlo v věži, do temného stínu. Jejich oblečení, zvyky, starosti, touhy…
Student čekající na svého spolutrpitele, s nímž půjde do školy, nervózně pošilhává po žebrákovi v hadrech, jenž se belhá k vratům kostela. Ten, aniž by cokoliv řekl, odstrčí studenta berlou a usedá na první schod. Mladík si tře naražená žebra a odchází na druhou stranu ulice. Co chvilku vzhlédne k věžním hodinám. Konečně spatří na nároží svého přítele a oba spěšně kráčí přes náměstí ke škole. Žebrák zůstává na schodech. Postupně se k němu připojují další, jemu podobní. Čekají v ranním chladu, až půjdou měšťané z kostela. Potom přijde jejich chvíle a oni se dočkají almužny, jež jim umožní přežít další den. Vychází slunce. Palčivá koule rozpaluje kámen schodů jako pec. Žebráci se zdvihají ze schodů a rozchází se do svých doupat za hradbami města.
Věž vrhá stín. Občas se v něm zastaví pekařský učeň s nůší, jindy zase klábosící služky jdoucí z trhu. Měšťané procházejí kolem věže a jen málokterý nezpomalí ve stínu a nepohlédne na věžní hodiny. Zvony věže pravidelně ukrajují čas. Stín se pomalu pohybuje kolem paty věže. Před polednem se zdá, že stín svůj věčný zápas se sluncem prohrává. Je to však jen zdání. Přikrčen v cípku, kam slunce nedosáhne, čeká. Čeká až hodiny obijí poledne. Potom se začne protahovat, jako tlustý měšťan v okně domu na náměstí. A sílí. Ve tři hodiny mu již patří polovina ulice. A stále se zvětšuje.
Studenti již pro dnešek dostudovali a se smíchem usedají na schodech. Povídají si a při tom pokukují po slečinkách, které se vyrojily z domů a korzují ulicí na náměstí, odkud je slyšet povyk komediantů, kteří přijeli pobavit unuděné město. Mladíci vstávají za schodu a pomalu kráčí za slečinkami na náměstí. Do stínu věže si stoupá městský biřic a z povzdálí sleduje dění na náměstí. Šátkem si otírá zpocenou lebku. Večerní mše, za samozřejmé asistence žebráků, skončila.
Do města se pomalu vplížil večer. Dlouhý stín věže leží již téměř všude. V blízkosti schodů postává mladý muž. Čeká. Má schůzku. U Věže. Stojí a čeká. Ve stínu. Celá staletí. Vždy stejný a při tom pokaždé jiný. Ten mladík. I ten stín. Je noc. Stín leží v ulicích.

Běžel čas. Kolem tu a tam prošel časný či opozdilý chodec. Mne neviděli. Stál jsem ve stínu. Ve starém stínu, nasáklém příběhy lidí. Stejně starém jako ta věž.