Tkaničky

Taková odlehčovací..
» autor: vavaoko
Tkaničky

Je to taková úplně obyčejná, samozřejmá věc. Boty prostě mají tkaničky. Faktem je, že ne všecky. Ale naprostá většina. A tak jako je, v našich zeměpisných šířkách, normální (alespoň zatím) umět číst, psát a trošku počítat, je také normální, umět si zavázat tkaničku. Zatímco však číst a psát se stačí naučit jen jednou a potom už to jde samo, s tkaničkami je to jinak. Mluvím z vlastní zkušenosti, ale jsem přesvědčen, že tím projde skoro každý.
Narodíme se nazí. Tedy i bosí. Je to fajn. Je nám teplo. Vrtíme rukama, nohama. Jenže jen do času. Potom nás začnou oblíkat. Plínky, kalhoty, dupačky, košilka, čepice, svetřík….už si to ani nepamatuji.
Jen trošku povyrosteme, obují nám boty. No boty. Takové pletené, později kožené nic. Nic to neváží a při lezení po koberci se s tím člověk snáze odrazí. Takže fajn. Jenže pozor! Ta věc má tkaničky! Nám to zatím nevadí. Strčíme si nohu do pusy, i když je na ní bota. Ale ouvej. Postupem času se boty mění. Jsou stále pevnější a už nejsou tak chutné. Zase se však v nich dá chodit. Tak proč ne? Ochotná ruka někoho, kdo nám boty zaváže, se vždy najde a to je v pořádku. Zase ouvej! Přijde čas, kdy si k nám někdo sedne a řekne : „Dívej se, jak to dělám, jsi velký, musíš se to naučit.“ A tím to začíná. Nešikovnými prsty, se 20x denně snažíme udělat uzel a dvě kličky na každé botě. Po několika pádech na pusu, zjistíme, že šlápnout si na tkaničku je velmi nepříjemné. A s dospělými, ohledně zavazování, již není řeč. A tak se snažíme a pachtíme, až se to prostě naučíme.
Problém tkaniček zmizí na mnoho let. Ale jen zdánlivě. Vím sám od sebe, že se vrátí. Vrátí se, a již s námi zůstane. Dlouhá léta pro nás zavazování bot, neznamená nic víc, než zavazování bot. Nevím jak u koho a tak teď budu, s dovolením, mluvit jen o sobě.
Problém s tkaničkami (ne ten prvotní) pro mne nastal po úrazu pravé ruky. Bylo mi asi 24 let a přišel jsem o čtyři prsty. Operace, další operace atd. Rehabilitace. Mezi spoustou věcí, jež jsem se musel naučit, tedy znovu naučit s větším zapojením levé ruky, bylo i zavazování bot. Někdo řekne : „Jaký problém, vždyť existují mokasíny a boty se suchým zipem.“ Jenže. Mladý, jinak zdravý chlap, nechce nosit jen mokasíny atd. Lakýrky, sportovní boty, brusle. Všechny mají jeden společný znak – tkaničky!
Nebudu unavovat. Prostě jsme se to znovu naučil. Tím to pro mě přestal být definitivně problém. Aspoň jsem si to myslel.
Mě poměrně „veselé“ mládí a touha vše zkusit se poměrně značně podepsalo na mém stavu. Konečně – u koho to tak není? A tak se po letech, stalo dlouhé obouvátko normální výbavou mého botníku, stolička, nebo schod pomocníkem. Zavazování tkaniček totiž stále více připomíná potápění. Jen nos si neucpávám. Hluboký nádech a vydržet ohnutý i přes tlak v pase a bolest v zádech. Takovým způsobem si já zavazuji tkaničky. Je to směšné. Ponižující.
Stále častěji přemýšlím o mokasínech a botách na suchý zip. Zatím jsem však, snad naštěstí, duševně nedospěl tak daleko. Ale již se toho neodříkávám, tak jako ve 20….letech.
Nikdy neříkej nikdy. Takový je život. S tkaničkami.



v
Tipů: 20
» 20.02.12
» komentářů: 17
» čteno: 800(27)
» posláno: 0


» 20.02.2012 - 10:47
ST, žes nevzdal..ST, že nevzdáváš a ještě jedno ST za pěkné počteníčko:)))
» 20.02.2012 - 11:05
sakra to člověk musí bojovat i s tkaničkami? :D ST za výdrž i za čtení, jak píše Liška :)
» 20.02.2012 - 12:12
Jo tak nezbývá než si nechat boty nastřelit..s vyndávacíma podrážkama a nástavcema na brusle a kolečka ...A je to!
Jsi rád?:-)))
» 20.02.2012 - 13:31
ST!*
» 20.02.2012 - 16:32
Furt se jde.. Díky všem za koment
» 20.02.2012 - 16:56
... s přibývajícím věkem ...
se věci .... a úkony každodení potřeby ...
nám jakoby začínají znovu připomínat

ve své samozřejmé důležitosti ...
kterou jsme po dlouhý roky přehlíželi

***- ... ne že by to bylo zrovna zábavné
... ... ... .... ale zase si tím více uvědomujeme
že na světě je sakra fajn,
pokud ještě všechno jakž takž zvládáme,
a všechno jakž takž fachčí ... :-))

- a to je dobrý si občas ověřit ... a říct ...
» 20.02.2012 - 17:00
Vidím to stejně. Dík
» 21.02.2012 - 10:23
:-))) :-)))..nojooo "kančky"
..copak když jsou k tomu takové cvočky na zaháknutí jako u pohorek..tak to ještě jde..
..ale jak je tam ta mrcha ˇdurka..tak to je teprvé dobrodrůžo :-))) :-)))
» 21.02.2012 - 10:38
Taky se potápím, ale opatrně, neb mi hrozí vyskočení mých umělých kyčlíků z jamky. Snad se toho nedočkám.
Kamarád, co nemá vůbec levou ruku, si zaváže boty jen jednou na volno a pak jen do nich "vklouzává".
No, není ten život jednoduchý ani v jednoduchých věcech.
ST.
» 21.02.2012 - 11:22
Hodně jsem se u toho nasmál neboť to znám z vlastní zkušenosti. Jako bývalý truhlář jsem si ufikl prsty jenže jsem měl to štěstí, že mi je přišily. Sice mně furt studí, ale je to tak asi lepší. A pro můj pupek nádech a lžíce jsou mí pomocníci. T
» 24.02.2012 - 16:55
...
život vážně není fádní, když si umíme všímat i zdánlivé běžné maličkosti jako je tkanička u boty :-)
a k tomu potápění, bych se i já mohla připojit :-)))
parádní počteníčko!
» 26.02.2012 - 09:10
Děkuji všem za zastavení.
» 12.03.2012 - 16:13
Ty se dáš číst i povícekrát. A to je dobře.
» 03.10.2017 - 15:35
Také si vzpomínám.. na první tkaničkový uzlík

ST
» 04.10.2017 - 13:36
Kajuta:Děkuju
» 17.03.2018 - 14:17
ST
» 18.03.2018 - 10:59
Emma Wallace: Děkuju

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Paní domácí | Následující: Stín věže

© 2011 - 2021 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.