Pilot
Ani to není povídka. Je to vyprávění o tom, co se mi skutečně stalo. O pokoře, statečnosi a touze jednoho obyčejného člověka.
» autor: vavaoko |
PILOT
Bylo mi tenkrát dvacet a kousek. Pracoval jsem v dřevařském závodě. Dost dřina, ta práce. Ale byl jsem mladý, silný a tak jsem to celkem v pohodě zvládal. Spolu se mnou tam, na různých strojích, tedy většinou pilách, pracovalo v ohromném rámusu dalších, asi patnáct lidí.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem je, tedy většinu, znal víc, než jen od vidění. Byli totiž o dost starší, než já a tak jsem si s nimi neměl o čem povídat a ani jsem se o nějaké sbližování příliš nesnažil. Pozdravili jsme se, zanadávali na počasí a šli jsme každý po své práci. Během směny jsme spolu nemluvili. Nebylo slyšet nic, než řev strojů. V přestávkách na svačinu oni odcházeli do šatny a já ven, před dílnu. Sedával jsem na dubových kládách, svačil a pokuřoval. Až tam, kus od dílny, skoro u kolejí, po nichž co chvíli prohučel vlak. Až tam jsem si mohl v klidu, po svačině zapálit. Sedával jsem tam, nohy nataženy, chytal bronz, nebo mrznul a myslel na vše možné, jen ne na práci. U té ani nebylo třeba příliš myslet. Člověk si jen musel dávat pozor, aby někde nenechal prsty. Nebo ještě větší část svého těla. Občas se někomu něco takového přihodilo.
Po práci jsem spěchal na vlak a tak jsem si se spolupracovníky vyměnil zase jen pozdrav. Byla to taková doba. Co bych chtěl dělat, to jsem nemohl a tak jsem dělal cokoliv, abych si po směně mohl dělat co chci. Ale to dělalo víc lidí, které jsem znal a o tom se nemá cenu šířit. Vypadalo to, že mě v té, pro mne tak nezajímavé práci, nemůže potkat nic, co by stálo za to, si zapamatovat. Nebylo tomu tak.
Ve vedlejší dílně pracoval, na velkém, vprostřed dílny stojícím stroji, vysoký muž. Tak přes čtyřicet. Všiml jsem si jej, protože také, jako já s nikým moc nemluvil a jakmile přestávka rozdělila směnu, vycházel z dílny směrem ke kolejím. Jednou, když jsem hledal suché místo, kde bych posvačil, našel jsem jej sedět na kládě čelem ke kolejím. Uviděl mne, klidně si ukousl chleba a ukázal na kládu vedle sebe.
„Prosím, sedni si.“
Sedl jsem si tedy. Ještě dnes si říkám, že to bylo někde psáno, abych se mu nevyhýbal a naproti tomu, aby on netrval na své, jinak důsledné, samotě. Sedávali jsme potom po mnohokrát, na těch kládách u trati.
Ptal se mě, jak žiji, co mě zajímá, co budoucnost. Nějak jsem se odvázal a vyprávěl jsem. A on mi, z počátku váhavě a překvapivě i dost nesměle, začal vyprávět svůj příběh. Postupně, po kouskách, těžce zvládaje zvědavost a netrpělivost jsem vyslechl životní příběh toho člověka. Zvláštní, hluboce dojemný a já, ještě po osmatřiceti letech, slyším hluboký klidný hlas muže, jenž mi jej vyprávěl. Po částech. Na spoustu dílů rozdělený, jako americký seriál. Co svačina, to další díl, pro mě ještě dnes nevšedního příběhu.
Sedávali jsme spolu denně na těch kládách. On povídal a já, chvílemi se zatajeným dechem, poslouchal. Mistr, který nás měl oba na starosti, věděl o našich sezeních a hned z počátku mi jednou ráno řekl:
„S tím chlápkem se moc nebav. Je to Američan. Bejvalej. Lidi jsou všímaví a moh´ bys mít problémy.“
Udiveně jsem odpověděl. „Američan? Tady? To si z vás asi někdo udělal srandu. Ne? Co by asi pohledával Amík v týhle díře?“ Nabručený mistr mě vzal za rameno a zatáhl mě za roh.
„Už tak máš papíry dost polepený od devětašedesátýho, tak si s nima moc nehraj! Víš, že já proti tobě nic nemám. Ale to jsem já. Oni ti to nikdy nezapomenou.“
„To je mi fuk.“ řekl jsem. „Budu se bavit s kým budu chtít.“
Mistr jen zakroutil hlavou a odešel. Když jsem mluvil o tom rozhovoru s Pavlem, tak se totiž jmenoval ten Amík, zamyslel se a povídá.
„To je tvůj džob. Ale říkáš, že o tom s nikým nemluvíš a oni neví, o čem je řeč. Z mé strany v tom není problém.“
Tím skončila debata na toto téma a já jsem dál, denně poslouchal jeho příběh.
Vyprávěl tichým, hlubokým a klidným hlasem. Někdy dost na přeskáčku. Chvílemi se mu do úst dostalo anglické slovo. To když, jak říkal, neměla čeština dost přesný výraz. Seděl, koukal na koleje, žvýkal svačinu a vyprávěl.
„Narodil jem se ve státě Washington na západním pobřeží Spojených států. V malém městečku Pinkney, asi 120mil od Seattle.
Máma, táta a tři kluci. A taky dva psi. Táta měl malou autodílnu a u ní benzínku. Už jako capart jsem mu v dílně pomáhal. S autem jsem jezdil hned, jak jsem dosáhl na pedály. Naši si mysleli, že je jasné, co ze mě jednou bude. Měl jsem být automechanikem a převzít po tátovi dílnu. Oba bráchové byli starší a měli namířeno jinam. Jenže já to viděl jinak. Mohl za to můj strejda. Tátův bratranec.
Jednou, mohly mi být tak čtyři roky, mi přivezl hračku. Krásný plechový vlak. Tím si mě koupil. Já jsem vlak nikdy před tím neviděl. U nás ani nebyly koleje. Byla to láska ne první pohled. Když Roby přijel, sedával jsem na jeho kolenou a on mi povídal o vlacích. Nejezdil k nám často. Byl věčně na cestách. Byl průvodčím nákladních vlaků.
Asi tak by se tomu jeho zaměstnání říkalo tady. V USA nebyla tak hustá síť železnic, jako v Evropě, ale když vlak vyrazil, tak jel stovky mil k příští stanici. Strýček trávil ve vlaku mnoho dní v kuse. Možná proto neměl čas se oženit a mě rád viděl. A tak, když jsem chodil do školy a začaly nám prázdniny, odvezli mě naši k němu a já s ním jezdil po celých státech v hitláku a byl jsem v sedmém nebi. Sjezdili jsme spolu veliký kus Států.
Když jsem se, na tátovo přání, učil automechanikem, začala válka a já v Seattlu montoval letadla, setkávali jsme se se strejdou na nádraží vždy, když to dovolila práce. Nebylo to často. Když jsem měl volno a strejda byl na cestách, chodil jsem stejně na nádraží a pozoroval vlaky. Jednou za pár týdnů jsem měl delší volno a tak jsem jezdil domů. Na to jsem si půjčoval strejdovo Fordku. Sedl jsem do ní a za 3 hodinky jsem byl doma. Jel jsem za mámou. A taky jsem měl holku. Chodil jsem s ní už od školy. Ta, tedy škola, mě moc nebavila. Ale procházel jsem ok. A také jsem ji, v pohodě dokončil. Známky, tedy žádná sláva, ale ty ve Státech nikoho moc nezajímají. Tam se platí za to, co dovedeš.
S mým děvčetem jsme mluvili o svatbě. No. Vše ok. Táta říkal, že mi potom připíše dílnu. Prostě pohoda.
Jenže pak přišel Pearl Harbor a všechno bylo jinak. Bráchové narukovali. Sam k námořníkům a Tom k dělostřelcům. Já jsem byl moc mladý a tak jsem se hlásil o práci v Seattlu. Vzali mě. Začínali rozjíždět výrobu bombardérů. A já byl dobrej mechanik. Dělal jsem tam asi rok. V tom čase US Army neválčila nikde jinde, než v tichomoří. Všechno šlo tam. I mí bráchové tam byli. Sam byl na pevnině. Psal, že Tom jezdí okolo na lodi. Tom byl na torpédoborci. Japonci je potopili u Quadalcanalu. Brácha tam zůstal. Sama dostali při nějakým náletu. Přišly dopisy a pár věcí, co zbyly. Táta to neustál. Máma psala, že se jednou v dílně chytil za srdce a padl. Na pohřbu jsme byli z rodiny jen tři. Ona, strejda Roby a já. A Suzy. Tedy mé děvče.
Makal jsem na letadlech a posílal mámě prachy. Strašně jsem chtěl lítat. Vodu moc nemusím a létání bylo jedinou šancí, jak pomstít bráchy a tátu. Mámě jsem to říct nesměl. Už tak toho na ní bylo dost.
Jednou jem přijel domu a koukám, že dům je prázdný. Sousedka mi řekla, že máma je ve špitále. Jedu tam. Ptám se po ní.
„V noci zemřela,“ říká doktor. „To co jí trápilo již léta, se zhoršilo a my už jsme to nedokázali zastavit.“
Prý rakovina. Ani jsem nevěděl, že je máma tak moc nemocná. Nikdy si nestěžovala. Po maminčině pohřbu, už nebylo nic, co by mě drželo na zemi. Ne, Suzy mi nebránila. Tenkrát byla pro rodinu čest, když měla syna ve válce.
Při nejbližším náboru jsem se přihlásil do armády. K letectvu to totiž ani nebyl odvod. Tam si vybírali. Nějak se stalo, že jsem neměl žádný problém, se tam dostat. Vzali mě.
Výcvik byl celkem jednoduchý. Troška nutného vojenského drilu. Troška nepohodlí. Přidělili mě jako střelce na bombardér. Na B17. Čekali jsme všichni, že nás pošlou na Japonce. Jenže jsme šli na Němce. Lodí, spolu s letadly v jednom konvoji, jsme přepluli oceán. Polní letiště někde v Anglii. Čekání na letadla jsme si krátili baseballem a popíjením divného, ale silného, anglického piva.
Potom, konečně přišel čas a my jsme začali také, jako Angláni, lítat nad Evropu a vracet nepříteli i s úroky, to, co udělal.
Na rozdíl od RAF, my jsme lítali ve dne. Bylo to pěkné peklo. Když do nás neřezal flak, tak přilítli stihači a byla mela. Spoustu letadel jsem viděl padat v plamenech. Po spoustě kamarádů zbyla jen prázdná postel a pár drobností. Naší posádce se dost dlouho dařilo. Měli jsme štěstí. Ani nevím, kolik Německých letadel jsme my střelci oficiálně sundali. To se těžko počítá. Lítali jsme ve wingu. 7 letadel těsně u sebe. Chránili jsme se navzájem. Když přilítli stihači, stříleli všichni. Na to letadlo střílelo třeba 20 kulometů. Jak chceš zjistit, kdo ho sundal? Padali. Padali dost. A když pak přišli Mustangy a doprovázeli nás až nad města, tak padali ještě víc. Ale to už já nelítal.
Jednou nás totiž, poslali bombardovat rafinerii někde v Holandsku. Mraky byly nízko ale všude a když jsme šli pod ně, tak na nás mohl flak. Než jsme odhodili bomby, tak nám hořely dva motory a museli jsme skákat. Co vím, tak jsem vyskočil já a druhý, také boční střelec. Nikoho jiného jsem ve vzduchu neviděl. Vítr mě sfouknul do lesa u malé vesnice. Nedopadl jsem nejlíp. Do stromů se mi zamotal padák a potom jsem, už bez něj, spadl z nějakých deseti metrů. Zlomil jsem si nohu a uhodil se do hlavy.
Když jem se probral, stáli nade mnou pěšáci a mířili na mne. Já se ani nemohl pohnout, tak jsem se vzdal. Naložili mě na nosítka, odnesli do posádky, kde mě ošetřil německej felčar a pak mě, ještě s několika dalšími zajatci, odvezli do zajateckého tábora v Německu. Mě nosili, protože jsem se na nohy nepostavil. Doc říkal, že je to páteř.
Nehýbal jsem nohama, ani jsem je skoro necítil. Když lágr osvobodili naši, odvezli mě do špitálu v Lipsku. Tam mě operovali páteř. Jak je vidět, dost dobře.
Jenže čas letěl. Válka skončila. Naši vojáci se vraceli domů a já ne. Suzy se dozvěděla o tom, že nás sestřelili od kluků, co se vraceli. Asi to pro ni nebylo lehké, ale jednou jsem dostal dopis od strejdy, že se vdala. Jo.On totiž strejdovo kolega měl také syna u bombarďáků, tak strejda byl v obraze. Ten kluk se vrátil a řekl, co věděl. Že jsme to schytali.
Ani jsem Suzy neměl za zlý, že na mě nečekala. Já jsem se zatím válel po špitálech. Po tom, co mě postavili na nohy, mi doktoři dali vybrat. Buď, že se doléčím v Evropě, nebo mě převezou do Států. Normálně bych jasně mazal domů, jenže mě chodila rehabilitovat jedna krásná sestřička a já se do ní zakoukal. Vysoká, černovlasá prsatá a okatá Janička z Československa. Byli jsme oba svobodní, válka nám oběma něco vzala a tak jsme se dali dohromady.
Když mě potom propustili z armády, řekl jsem u komise, že si chci Janu vzít a zůstat s ní nějaký čas v Čechách. Vždycky jsem si myslel, že nakonec s Janou odjedeme do Států. Hned jet nechtěla. Že má doma rodiče a že je od té doby, co začala válka, neviděla. Komise neviděla problém v tom, abych si vzal Češku a žil s ní v Čechách. Když Američan není voják, může si žít, kde se mu zlíbí. Když ho tam chtějí. Vypadalo to, že chtějí.
Jana odešla ze sanatoria, kde ji známý jejího otce, nechal pracovat celou válku a tím ji chránil před Němci. Sedli jsme na vlak a za půl dne jsme byli v Praze. Tam přijeli také Janiny rodiče. A tam jsme se také vzali. Po svatbě jsme odjeli k nim, do Plzně, kde Janin otec pracoval na dráze. Já jsem měl nějaké peníze, ale také jsem hledal job. Jako automechanik.
Problémem však byla moje čeština. Pokud šlo o Janu, ta mluvila perfektně anglicky, francouzsky a německy. Válka ji zastihla na studiích ve Francii a když se chtěla vrátit domů, uvízla v Německu. Naštěstí jsem v Janě našel i dobrou učitelku.
V Plzni se jí dařilo. Učila v soukromé hudební škole. Její tatík mi našel místo v depu. A tak jsem se zase dostal k mašinkám. Sice ne ve Státech, ale mašinky to byly. Vypadalo to, že se mi konečně začne dařit. Měl jsem fajn ženu, dobrou práci. S Janinými rodiči jsme vycházeli v dobrém. Bydleli jsme v podkroví jejich vilky na předměstí.
Po roce a půl, zemřela Janina matka. Prý chřipka. Janin otec ji následoval za pár měsíců. Lidé, oslabení válkou, zamarodili a padali jak mouchy. Říkal jsem Janě. Pojď. Prodáme to tady a pojedeme do Států. Ona nechtěla. Že je tu doma. Má tu práci a já také, máme co jíst a kde bydlet. Že nejistoty už zažila dost a já také. Byla chytrá, moje žena. Jenže netušila, jak se mýlí.
Přišel 48. rok. Bolševici. I když bych tomu nikdy nevěřil, vyhráli volby. Já se o politiku nikdy nezajímal. Ve státech chodí k volbám jen ten, kdo je s něčím zásadním nespokojen a chce to měnit. A to já, nikdy nebyl. Mě se svět, až do války, zdál být ok.
Němě jsem zíral, když se v depu roztahovali lidé o kterých jsem věděl, že nejsou na práci a poroučeli tam. Zíral jsem, když Jana přišla s tím, že si ji zavolal ředitel a prohlásil, že má za muže amíka a tak, že nemůže učit socialistickou mládež.
Stal se ze mě nepřítel. Několikrát mi přišlo předvolání na policii. Vždy se ptali, jak si to představuji dál. Že nemohu mít dvojí občanství. Že jsem buďto Čech, nebo Američan a musím si vybrat.
Nakonec jsem se sebral a jel na US ambasádu do Prahy. Tam jsem se, k mému údivu, dozvěděl, že je to tak. Musím si vybrat. A oni mi vřele doporučují návrat do USA. Nikdo totiž neví, jak říkali, kam až dojde ta bolševizace. Vrátil jsem se domů, rozhodnut, se vystěhovat. Cestou jsem vymýšlel způsob, jak přesvědčit svou paní. Když jsem přišel domů, doma nebyla. Chvilku poté, zastavilo u vrátek auto, vystoupil policista a řekl mi, že Janu cestou z práce srazilo neznámé auto. Je živa, ale v těžkém stavu v nemocnici.
Když jsem přišel do jejího pokoje, nemohl jsem ji poznat. Byla snad celá v sádře. A v bezvědomí. Doktor mi řekl, že je v těžkém stavu a šance na její uzdravení jsou malé. Také řekl, že je zbytečné, abych tam čekal. Jana byla pod kyslíkem a sedativy. Telefonoval jsem na ambasádu. Řekl jsem jim, co se stalo a zeptal se, kolik mám času na rozhodnutí. Řekli týden. Maximálně. Najal jsem si u nemocnice pokoj, omluvil se v práci a trávil celé dny ve špitále u Jany.
Doufal jsem, že se probere dřív, než za týden a já jí budu moci informovat o tom co se děje. Jenže se neprobudila. A já se musel rozhodnout. Doktor řekl, že převoz do USA nepřipadá v úvahu. Že by nepřežila ani krátkou cestu. Informaci o problému přijal s pokrčením ramen a se slovy:
„Tak jeďte sám. Tady vás nečeká nic dobrého a paní je Češka. Kdoví jak to bude s jejím zdravím. Jestli se probere.“
Rozčilil jsem se a řekl mu, že Jana se o mě, po mém zranění starala víc než rok a také mě neopustila.
„Vždyť je dobře,“ řekl doktor. „Nedivil bych se, kdyby jste odjel, ale měl bych vás za zbabělce. Zůstanete-li, můžete kdykoliv přijít a já vám pomohu, jak jen to půjde.“
S tím jsme se rozešli a já vyrazil do Prahy.
Když jsem přicházel k ambasádě, viděl jsem, že je tam rušno. Stěhovali se. Najednou zastavilo u chodníku auto a muž, který vystoupil mi ukázal abych nasedl. Nasedl jsem. Byl to Američan. Mimo jiné mi řekl, že je informován o mé situaci, ale přes to, musí trvat na mé okamžité odpovědi.
No, jak je ti asi jasné, zůstal jsem tady. Mám občanku, jako ty. Mám montérky, jako ty. Ale na rozdíl od tebe, se musím pravidelně hlásit na policii. Musím jim říkat, kde jsem byl. I když to jim určitě říkají ti nenápadní pánové, co se na mě vyptávají sousedů a v práci. Také ji musím říkat, když jedu do Plzně navštívit hrob své manželky. Ona se, totiž, má Jana, neprobrala z bezvědomí a po šesti týdnech zemřela. Bylo jí 23 let.
V depu mi dali výpověď. Z domku mě vystěhovali. Že mi nepatří. Janini rodiče jsou podezřelí již jen proto, že byli Německého původu. Nevím. O domek jsem nestál a odešel jsem na jih.
Našel jsem práci tady na té pile, dostal jsem byt v činžáku. Nějak se to se mnou zamotalo. Ale teď už to jde. Ta práce mi nevadí. Mám tu, v tom randálu, klid.Teď mne již zajímají jen mašinky.
Chtěl bych na dráhu. Už několikrát jsem psal žádost o práci na dráze. Párkrát mě odmítli. Na tu poslední žádost mi odepsali, že mám přijet ke zkouškám. Asi mi pomohl doktor. Říkal jsem mu o tom. Jednou jsme se sešli na hřbitově v Plzni. Leží tam jeho paní. Tak doufám, že mi to, s tou dráhou, vyjde. Líbilo by se mi stát na hradle. V uniformě. Salutovat vlakům.“
„A když to nevyjde?“ Ptal jsem se.
„Když to nevyjde, tak budu asi makat tady, nebo poslechnu to nutkání, které občas mívám, když si zapaluju cigáro.“
Ukázal mi na kulaté krabičce, v níž nosil cigarety, nápis. Made in USA. Palcem přitom zakryl první dvě slova.
Poslouchal jsem řadu dní jeho příběh. Potom se zase trošku zamotal můj život a již jsem jej nikdy nespatřil. Možná mu opravdu pomohla ta “tlačenka“ k tomu, že stál na hradle. V uniformě, v pozoru a s rukou u čepice. Doufám, že to tak dopadlo. To druhé řešení už pro něj, myslím, nebylo. Vždy, když jedu ve vlaku kolem hradla, vzpomenu si na pilota. On vlastně ani nebyl pilotem. Byl střelec. V letadle. V životě ani ne. Na mě působil svým klidem. Třeba tu ještě někde žije. Vysoký, štíhlý, zamyšlený. V koutku úst cigaretu, kterou vyndal z kulaté krabičky.
Bylo mi tenkrát dvacet a kousek. Pracoval jsem v dřevařském závodě. Dost dřina, ta práce. Ale byl jsem mladý, silný a tak jsem to celkem v pohodě zvládal. Spolu se mnou tam, na různých strojích, tedy většinou pilách, pracovalo v ohromném rámusu dalších, asi patnáct lidí.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem je, tedy většinu, znal víc, než jen od vidění. Byli totiž o dost starší, než já a tak jsem si s nimi neměl o čem povídat a ani jsem se o nějaké sbližování příliš nesnažil. Pozdravili jsme se, zanadávali na počasí a šli jsme každý po své práci. Během směny jsme spolu nemluvili. Nebylo slyšet nic, než řev strojů. V přestávkách na svačinu oni odcházeli do šatny a já ven, před dílnu. Sedával jsem na dubových kládách, svačil a pokuřoval. Až tam, kus od dílny, skoro u kolejí, po nichž co chvíli prohučel vlak. Až tam jsem si mohl v klidu, po svačině zapálit. Sedával jsem tam, nohy nataženy, chytal bronz, nebo mrznul a myslel na vše možné, jen ne na práci. U té ani nebylo třeba příliš myslet. Člověk si jen musel dávat pozor, aby někde nenechal prsty. Nebo ještě větší část svého těla. Občas se někomu něco takového přihodilo.
Po práci jsem spěchal na vlak a tak jsem si se spolupracovníky vyměnil zase jen pozdrav. Byla to taková doba. Co bych chtěl dělat, to jsem nemohl a tak jsem dělal cokoliv, abych si po směně mohl dělat co chci. Ale to dělalo víc lidí, které jsem znal a o tom se nemá cenu šířit. Vypadalo to, že mě v té, pro mne tak nezajímavé práci, nemůže potkat nic, co by stálo za to, si zapamatovat. Nebylo tomu tak.
Ve vedlejší dílně pracoval, na velkém, vprostřed dílny stojícím stroji, vysoký muž. Tak přes čtyřicet. Všiml jsem si jej, protože také, jako já s nikým moc nemluvil a jakmile přestávka rozdělila směnu, vycházel z dílny směrem ke kolejím. Jednou, když jsem hledal suché místo, kde bych posvačil, našel jsem jej sedět na kládě čelem ke kolejím. Uviděl mne, klidně si ukousl chleba a ukázal na kládu vedle sebe.
„Prosím, sedni si.“
Sedl jsem si tedy. Ještě dnes si říkám, že to bylo někde psáno, abych se mu nevyhýbal a naproti tomu, aby on netrval na své, jinak důsledné, samotě. Sedávali jsme potom po mnohokrát, na těch kládách u trati.
Ptal se mě, jak žiji, co mě zajímá, co budoucnost. Nějak jsem se odvázal a vyprávěl jsem. A on mi, z počátku váhavě a překvapivě i dost nesměle, začal vyprávět svůj příběh. Postupně, po kouskách, těžce zvládaje zvědavost a netrpělivost jsem vyslechl životní příběh toho člověka. Zvláštní, hluboce dojemný a já, ještě po osmatřiceti letech, slyším hluboký klidný hlas muže, jenž mi jej vyprávěl. Po částech. Na spoustu dílů rozdělený, jako americký seriál. Co svačina, to další díl, pro mě ještě dnes nevšedního příběhu.
Sedávali jsme spolu denně na těch kládách. On povídal a já, chvílemi se zatajeným dechem, poslouchal. Mistr, který nás měl oba na starosti, věděl o našich sezeních a hned z počátku mi jednou ráno řekl:
„S tím chlápkem se moc nebav. Je to Američan. Bejvalej. Lidi jsou všímaví a moh´ bys mít problémy.“
Udiveně jsem odpověděl. „Američan? Tady? To si z vás asi někdo udělal srandu. Ne? Co by asi pohledával Amík v týhle díře?“ Nabručený mistr mě vzal za rameno a zatáhl mě za roh.
„Už tak máš papíry dost polepený od devětašedesátýho, tak si s nima moc nehraj! Víš, že já proti tobě nic nemám. Ale to jsem já. Oni ti to nikdy nezapomenou.“
„To je mi fuk.“ řekl jsem. „Budu se bavit s kým budu chtít.“
Mistr jen zakroutil hlavou a odešel. Když jsem mluvil o tom rozhovoru s Pavlem, tak se totiž jmenoval ten Amík, zamyslel se a povídá.
„To je tvůj džob. Ale říkáš, že o tom s nikým nemluvíš a oni neví, o čem je řeč. Z mé strany v tom není problém.“
Tím skončila debata na toto téma a já jsem dál, denně poslouchal jeho příběh.
Vyprávěl tichým, hlubokým a klidným hlasem. Někdy dost na přeskáčku. Chvílemi se mu do úst dostalo anglické slovo. To když, jak říkal, neměla čeština dost přesný výraz. Seděl, koukal na koleje, žvýkal svačinu a vyprávěl.
„Narodil jem se ve státě Washington na západním pobřeží Spojených států. V malém městečku Pinkney, asi 120mil od Seattle.
Máma, táta a tři kluci. A taky dva psi. Táta měl malou autodílnu a u ní benzínku. Už jako capart jsem mu v dílně pomáhal. S autem jsem jezdil hned, jak jsem dosáhl na pedály. Naši si mysleli, že je jasné, co ze mě jednou bude. Měl jsem být automechanikem a převzít po tátovi dílnu. Oba bráchové byli starší a měli namířeno jinam. Jenže já to viděl jinak. Mohl za to můj strejda. Tátův bratranec.
Jednou, mohly mi být tak čtyři roky, mi přivezl hračku. Krásný plechový vlak. Tím si mě koupil. Já jsem vlak nikdy před tím neviděl. U nás ani nebyly koleje. Byla to láska ne první pohled. Když Roby přijel, sedával jsem na jeho kolenou a on mi povídal o vlacích. Nejezdil k nám často. Byl věčně na cestách. Byl průvodčím nákladních vlaků.
Asi tak by se tomu jeho zaměstnání říkalo tady. V USA nebyla tak hustá síť železnic, jako v Evropě, ale když vlak vyrazil, tak jel stovky mil k příští stanici. Strýček trávil ve vlaku mnoho dní v kuse. Možná proto neměl čas se oženit a mě rád viděl. A tak, když jsem chodil do školy a začaly nám prázdniny, odvezli mě naši k němu a já s ním jezdil po celých státech v hitláku a byl jsem v sedmém nebi. Sjezdili jsme spolu veliký kus Států.
Když jsem se, na tátovo přání, učil automechanikem, začala válka a já v Seattlu montoval letadla, setkávali jsme se se strejdou na nádraží vždy, když to dovolila práce. Nebylo to často. Když jsem měl volno a strejda byl na cestách, chodil jsem stejně na nádraží a pozoroval vlaky. Jednou za pár týdnů jsem měl delší volno a tak jsem jezdil domů. Na to jsem si půjčoval strejdovo Fordku. Sedl jsem do ní a za 3 hodinky jsem byl doma. Jel jsem za mámou. A taky jsem měl holku. Chodil jsem s ní už od školy. Ta, tedy škola, mě moc nebavila. Ale procházel jsem ok. A také jsem ji, v pohodě dokončil. Známky, tedy žádná sláva, ale ty ve Státech nikoho moc nezajímají. Tam se platí za to, co dovedeš.
S mým děvčetem jsme mluvili o svatbě. No. Vše ok. Táta říkal, že mi potom připíše dílnu. Prostě pohoda.
Jenže pak přišel Pearl Harbor a všechno bylo jinak. Bráchové narukovali. Sam k námořníkům a Tom k dělostřelcům. Já jsem byl moc mladý a tak jsem se hlásil o práci v Seattlu. Vzali mě. Začínali rozjíždět výrobu bombardérů. A já byl dobrej mechanik. Dělal jsem tam asi rok. V tom čase US Army neválčila nikde jinde, než v tichomoří. Všechno šlo tam. I mí bráchové tam byli. Sam byl na pevnině. Psal, že Tom jezdí okolo na lodi. Tom byl na torpédoborci. Japonci je potopili u Quadalcanalu. Brácha tam zůstal. Sama dostali při nějakým náletu. Přišly dopisy a pár věcí, co zbyly. Táta to neustál. Máma psala, že se jednou v dílně chytil za srdce a padl. Na pohřbu jsme byli z rodiny jen tři. Ona, strejda Roby a já. A Suzy. Tedy mé děvče.
Makal jsem na letadlech a posílal mámě prachy. Strašně jsem chtěl lítat. Vodu moc nemusím a létání bylo jedinou šancí, jak pomstít bráchy a tátu. Mámě jsem to říct nesměl. Už tak toho na ní bylo dost.
Jednou jem přijel domu a koukám, že dům je prázdný. Sousedka mi řekla, že máma je ve špitále. Jedu tam. Ptám se po ní.
„V noci zemřela,“ říká doktor. „To co jí trápilo již léta, se zhoršilo a my už jsme to nedokázali zastavit.“
Prý rakovina. Ani jsem nevěděl, že je máma tak moc nemocná. Nikdy si nestěžovala. Po maminčině pohřbu, už nebylo nic, co by mě drželo na zemi. Ne, Suzy mi nebránila. Tenkrát byla pro rodinu čest, když měla syna ve válce.
Při nejbližším náboru jsem se přihlásil do armády. K letectvu to totiž ani nebyl odvod. Tam si vybírali. Nějak se stalo, že jsem neměl žádný problém, se tam dostat. Vzali mě.
Výcvik byl celkem jednoduchý. Troška nutného vojenského drilu. Troška nepohodlí. Přidělili mě jako střelce na bombardér. Na B17. Čekali jsme všichni, že nás pošlou na Japonce. Jenže jsme šli na Němce. Lodí, spolu s letadly v jednom konvoji, jsme přepluli oceán. Polní letiště někde v Anglii. Čekání na letadla jsme si krátili baseballem a popíjením divného, ale silného, anglického piva.
Potom, konečně přišel čas a my jsme začali také, jako Angláni, lítat nad Evropu a vracet nepříteli i s úroky, to, co udělal.
Na rozdíl od RAF, my jsme lítali ve dne. Bylo to pěkné peklo. Když do nás neřezal flak, tak přilítli stihači a byla mela. Spoustu letadel jsem viděl padat v plamenech. Po spoustě kamarádů zbyla jen prázdná postel a pár drobností. Naší posádce se dost dlouho dařilo. Měli jsme štěstí. Ani nevím, kolik Německých letadel jsme my střelci oficiálně sundali. To se těžko počítá. Lítali jsme ve wingu. 7 letadel těsně u sebe. Chránili jsme se navzájem. Když přilítli stihači, stříleli všichni. Na to letadlo střílelo třeba 20 kulometů. Jak chceš zjistit, kdo ho sundal? Padali. Padali dost. A když pak přišli Mustangy a doprovázeli nás až nad města, tak padali ještě víc. Ale to už já nelítal.
Jednou nás totiž, poslali bombardovat rafinerii někde v Holandsku. Mraky byly nízko ale všude a když jsme šli pod ně, tak na nás mohl flak. Než jsme odhodili bomby, tak nám hořely dva motory a museli jsme skákat. Co vím, tak jsem vyskočil já a druhý, také boční střelec. Nikoho jiného jsem ve vzduchu neviděl. Vítr mě sfouknul do lesa u malé vesnice. Nedopadl jsem nejlíp. Do stromů se mi zamotal padák a potom jsem, už bez něj, spadl z nějakých deseti metrů. Zlomil jsem si nohu a uhodil se do hlavy.
Když jem se probral, stáli nade mnou pěšáci a mířili na mne. Já se ani nemohl pohnout, tak jsem se vzdal. Naložili mě na nosítka, odnesli do posádky, kde mě ošetřil německej felčar a pak mě, ještě s několika dalšími zajatci, odvezli do zajateckého tábora v Německu. Mě nosili, protože jsem se na nohy nepostavil. Doc říkal, že je to páteř.
Nehýbal jsem nohama, ani jsem je skoro necítil. Když lágr osvobodili naši, odvezli mě do špitálu v Lipsku. Tam mě operovali páteř. Jak je vidět, dost dobře.
Jenže čas letěl. Válka skončila. Naši vojáci se vraceli domů a já ne. Suzy se dozvěděla o tom, že nás sestřelili od kluků, co se vraceli. Asi to pro ni nebylo lehké, ale jednou jsem dostal dopis od strejdy, že se vdala. Jo.On totiž strejdovo kolega měl také syna u bombarďáků, tak strejda byl v obraze. Ten kluk se vrátil a řekl, co věděl. Že jsme to schytali.
Ani jsem Suzy neměl za zlý, že na mě nečekala. Já jsem se zatím válel po špitálech. Po tom, co mě postavili na nohy, mi doktoři dali vybrat. Buď, že se doléčím v Evropě, nebo mě převezou do Států. Normálně bych jasně mazal domů, jenže mě chodila rehabilitovat jedna krásná sestřička a já se do ní zakoukal. Vysoká, černovlasá prsatá a okatá Janička z Československa. Byli jsme oba svobodní, válka nám oběma něco vzala a tak jsme se dali dohromady.
Když mě potom propustili z armády, řekl jsem u komise, že si chci Janu vzít a zůstat s ní nějaký čas v Čechách. Vždycky jsem si myslel, že nakonec s Janou odjedeme do Států. Hned jet nechtěla. Že má doma rodiče a že je od té doby, co začala válka, neviděla. Komise neviděla problém v tom, abych si vzal Češku a žil s ní v Čechách. Když Američan není voják, může si žít, kde se mu zlíbí. Když ho tam chtějí. Vypadalo to, že chtějí.
Jana odešla ze sanatoria, kde ji známý jejího otce, nechal pracovat celou válku a tím ji chránil před Němci. Sedli jsme na vlak a za půl dne jsme byli v Praze. Tam přijeli také Janiny rodiče. A tam jsme se také vzali. Po svatbě jsme odjeli k nim, do Plzně, kde Janin otec pracoval na dráze. Já jsem měl nějaké peníze, ale také jsem hledal job. Jako automechanik.
Problémem však byla moje čeština. Pokud šlo o Janu, ta mluvila perfektně anglicky, francouzsky a německy. Válka ji zastihla na studiích ve Francii a když se chtěla vrátit domů, uvízla v Německu. Naštěstí jsem v Janě našel i dobrou učitelku.
V Plzni se jí dařilo. Učila v soukromé hudební škole. Její tatík mi našel místo v depu. A tak jsem se zase dostal k mašinkám. Sice ne ve Státech, ale mašinky to byly. Vypadalo to, že se mi konečně začne dařit. Měl jsem fajn ženu, dobrou práci. S Janinými rodiči jsme vycházeli v dobrém. Bydleli jsme v podkroví jejich vilky na předměstí.
Po roce a půl, zemřela Janina matka. Prý chřipka. Janin otec ji následoval za pár měsíců. Lidé, oslabení válkou, zamarodili a padali jak mouchy. Říkal jsem Janě. Pojď. Prodáme to tady a pojedeme do Států. Ona nechtěla. Že je tu doma. Má tu práci a já také, máme co jíst a kde bydlet. Že nejistoty už zažila dost a já také. Byla chytrá, moje žena. Jenže netušila, jak se mýlí.
Přišel 48. rok. Bolševici. I když bych tomu nikdy nevěřil, vyhráli volby. Já se o politiku nikdy nezajímal. Ve státech chodí k volbám jen ten, kdo je s něčím zásadním nespokojen a chce to měnit. A to já, nikdy nebyl. Mě se svět, až do války, zdál být ok.
Němě jsem zíral, když se v depu roztahovali lidé o kterých jsem věděl, že nejsou na práci a poroučeli tam. Zíral jsem, když Jana přišla s tím, že si ji zavolal ředitel a prohlásil, že má za muže amíka a tak, že nemůže učit socialistickou mládež.
Stal se ze mě nepřítel. Několikrát mi přišlo předvolání na policii. Vždy se ptali, jak si to představuji dál. Že nemohu mít dvojí občanství. Že jsem buďto Čech, nebo Američan a musím si vybrat.
Nakonec jsem se sebral a jel na US ambasádu do Prahy. Tam jsem se, k mému údivu, dozvěděl, že je to tak. Musím si vybrat. A oni mi vřele doporučují návrat do USA. Nikdo totiž neví, jak říkali, kam až dojde ta bolševizace. Vrátil jsem se domů, rozhodnut, se vystěhovat. Cestou jsem vymýšlel způsob, jak přesvědčit svou paní. Když jsem přišel domů, doma nebyla. Chvilku poté, zastavilo u vrátek auto, vystoupil policista a řekl mi, že Janu cestou z práce srazilo neznámé auto. Je živa, ale v těžkém stavu v nemocnici.
Když jsem přišel do jejího pokoje, nemohl jsem ji poznat. Byla snad celá v sádře. A v bezvědomí. Doktor mi řekl, že je v těžkém stavu a šance na její uzdravení jsou malé. Také řekl, že je zbytečné, abych tam čekal. Jana byla pod kyslíkem a sedativy. Telefonoval jsem na ambasádu. Řekl jsem jim, co se stalo a zeptal se, kolik mám času na rozhodnutí. Řekli týden. Maximálně. Najal jsem si u nemocnice pokoj, omluvil se v práci a trávil celé dny ve špitále u Jany.
Doufal jsem, že se probere dřív, než za týden a já jí budu moci informovat o tom co se děje. Jenže se neprobudila. A já se musel rozhodnout. Doktor řekl, že převoz do USA nepřipadá v úvahu. Že by nepřežila ani krátkou cestu. Informaci o problému přijal s pokrčením ramen a se slovy:
„Tak jeďte sám. Tady vás nečeká nic dobrého a paní je Češka. Kdoví jak to bude s jejím zdravím. Jestli se probere.“
Rozčilil jsem se a řekl mu, že Jana se o mě, po mém zranění starala víc než rok a také mě neopustila.
„Vždyť je dobře,“ řekl doktor. „Nedivil bych se, kdyby jste odjel, ale měl bych vás za zbabělce. Zůstanete-li, můžete kdykoliv přijít a já vám pomohu, jak jen to půjde.“
S tím jsme se rozešli a já vyrazil do Prahy.
Když jsem přicházel k ambasádě, viděl jsem, že je tam rušno. Stěhovali se. Najednou zastavilo u chodníku auto a muž, který vystoupil mi ukázal abych nasedl. Nasedl jsem. Byl to Američan. Mimo jiné mi řekl, že je informován o mé situaci, ale přes to, musí trvat na mé okamžité odpovědi.
No, jak je ti asi jasné, zůstal jsem tady. Mám občanku, jako ty. Mám montérky, jako ty. Ale na rozdíl od tebe, se musím pravidelně hlásit na policii. Musím jim říkat, kde jsem byl. I když to jim určitě říkají ti nenápadní pánové, co se na mě vyptávají sousedů a v práci. Také ji musím říkat, když jedu do Plzně navštívit hrob své manželky. Ona se, totiž, má Jana, neprobrala z bezvědomí a po šesti týdnech zemřela. Bylo jí 23 let.
V depu mi dali výpověď. Z domku mě vystěhovali. Že mi nepatří. Janini rodiče jsou podezřelí již jen proto, že byli Německého původu. Nevím. O domek jsem nestál a odešel jsem na jih.
Našel jsem práci tady na té pile, dostal jsem byt v činžáku. Nějak se to se mnou zamotalo. Ale teď už to jde. Ta práce mi nevadí. Mám tu, v tom randálu, klid.Teď mne již zajímají jen mašinky.
Chtěl bych na dráhu. Už několikrát jsem psal žádost o práci na dráze. Párkrát mě odmítli. Na tu poslední žádost mi odepsali, že mám přijet ke zkouškám. Asi mi pomohl doktor. Říkal jsem mu o tom. Jednou jsme se sešli na hřbitově v Plzni. Leží tam jeho paní. Tak doufám, že mi to, s tou dráhou, vyjde. Líbilo by se mi stát na hradle. V uniformě. Salutovat vlakům.“
„A když to nevyjde?“ Ptal jsem se.
„Když to nevyjde, tak budu asi makat tady, nebo poslechnu to nutkání, které občas mívám, když si zapaluju cigáro.“
Ukázal mi na kulaté krabičce, v níž nosil cigarety, nápis. Made in USA. Palcem přitom zakryl první dvě slova.
Poslouchal jsem řadu dní jeho příběh. Potom se zase trošku zamotal můj život a již jsem jej nikdy nespatřil. Možná mu opravdu pomohla ta “tlačenka“ k tomu, že stál na hradle. V uniformě, v pozoru a s rukou u čepice. Doufám, že to tak dopadlo. To druhé řešení už pro něj, myslím, nebylo. Vždy, když jedu ve vlaku kolem hradla, vzpomenu si na pilota. On vlastně ani nebyl pilotem. Byl střelec. V letadle. V životě ani ne. Na mě působil svým klidem. Třeba tu ještě někde žije. Vysoký, štíhlý, zamyšlený. V koutku úst cigaretu, kterou vyndal z kulaté krabičky.
Tipů: 23
» 25.02.12
» komentářů: 21
» čteno: 1021(34)
» posláno: 0
» nahlásit
» 26.02.2012 - 00:14
...
jsou někdy smutné cesty našich osudů
je nespravedlivé od života, že pokoru a statečnost neodmění
vyprávění úžasně zpracované
jsou někdy smutné cesty našich osudů
je nespravedlivé od života, že pokoru a statečnost neodmění
vyprávění úžasně zpracované
» 26.02.2012 - 08:41
Takto dlouhou a krásně napsanou povídku jsem dlouho nečetl. Úplně mne to do děje vtáhlo. Vlastně děkuji za krásně strávených pár minut. ST je tu jasný.
» 26.02.2012 - 08:51
vavaoko: Přimělo mne to se sem ještě jednou k Tobě vypravit a opravdu nelituji.
» 26.02.2012 - 18:36
Paulmatthiole
Velmi lidský příběh. Doufám, že se tomu člověku poštěstilo alespoň to málo, co si ještě přál. ST.
» 27.02.2012 - 06:46
.... lidskej osud zdá se nicotnej .... zdálky ...
***-.... ale když se k měmu podaří nadotyk přiblížit, zjistíš že každej sám je neopakovatelný umělecký dílo ...
.... který ať chceš a nebo nechceš zanechá stopu i v tom tvým .... neopakovatelnym originále ...
***-.... ale když se k měmu podaří nadotyk přiblížit, zjistíš že každej sám je neopakovatelný umělecký dílo ...
.... který ať chceš a nebo nechceš zanechá stopu i v tom tvým .... neopakovatelnym originále ...
» 27.02.2012 - 09:42
Hazentla
Já jsem si při čtení zase uvědomila, jak jsem strašně ráda, že jsem se narodila až v roce 1981...
» 27.02.2012 - 09:53
Hazentla: Jsem rád, že jsi ráda. Ono to tak prostě bylo. Díky za zastavení
» 27.02.2012 - 20:48
Hezký příběh. V archívu mám několikadílnou reportáž Američanka v Rusku - ze současnosti - psala moje kamarádka Jiřina za Boulderu (Colorado)
» 28.02.2012 - 09:49
Strawberry: Vzpomínám, vzpomínám..život je někdy barevnej. Děkuji za hezká slova
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.